Ubavit se k smrti s ruskými performery

Jsou tomu už skoro 2 roky, co v Rusku proběhla olympiáda v Soči, pronásledovaná zběsilým vírem událostí v regionu, na nějž jsme byli dusud zvyklí hledět jako na divoký putinovský východ 

   Krátce po olympijských hrách a chasu, jenž vypukl na Ukrajině, prezident Putin s  pomocí svých vojsk a  legislativními kroků připojil krymské území k Ruské federaci. Celý svět byl překvapen a zaražen. Většina laické západní veřejnosti už zapomněla na konflikt Ruska a sousedící  Gruzie, jež dříve aspirovala na členství v NATO, jenž se odehrál v roce 2008. V roce 2014 následovaly všemi známé sankce USA a EU, na které se ale Kreml a ruští podnikatelé  dle prohlášení bývalého Putinova poradce Adreje Illarianova pilně připravovali už dlouho před konfliktem v jižní Ossetii a Abcházii.

   Rusko se na zimní olympiádu pečlivě uchystalo, jeho sportovci sesbírali nejvíce medailí a  Ruská federace  s oprášenou starou hymnou SSSR  považovala sportovní událost za jeden z vrcholů své novodobé státnosti. Navíc si před olympiádou prezident Putin rozhodl zlepšit svůj mediální obraz, a proto propustil pár politických vězňů,  námi nazývanými "vězni svědomí" o trochu dříve na svobodu. Ropný oligarcha  Michail Chodorkovskij, který trčel ve vězení pro majetkové delikty,  byl  propuštěn pro zdravotní problémy své matky a vypařil se z veřejného života. Naznačil, že na post prezidenta kandidovat nebude.

   V prosinci  2013 byly propuštěny z vězení členky kontroverzního politicko-uměleckého uskupení Pussy Riot.  Ve svém mládí a naivitě si možná tyto aktivistky  myslí, že ony jednou na post prezidenta v Rusku kandidovat budou. Zatím to ale neříkají nahlas. Jen v zahraničních médiích sbírají cenné politické body a snaží se všemožně na sebe strhnout  pozornost zapojením do politického a kulturního života v UK. Ve svém domovském, konzervativně naladěném Rusku ale zatím tak populární  jako na Západě nejsou.   

    Na počátku vzniku tohoto uměleckého uskupení stál nápad  ruských studentů, kterým se líbila provokace, dadaismus  a nevázané aprílové vtípky. Ty se ale postupem času zvrhly v nepříliš vtipný humor a nejapný pokus o politickou satiru. U nás v Česku s tradicemi alternativního divadla a kvalitního politického kabaretu  na jejich počiny musíme koukat s vytřeštěnýma očima. V USA a UK, kde lidé příliš nerozumí, co vlastně tato skupina rusky zpívala a prováděla, se jejich performance stávají módním fenoménem. Proto si myslím, že bychom si je k blížícímu se výročí propuštění  vězenkyň svědomí  z "putinovského lágru" mohli opětovně připomenout, čeho všeho se skupině podařilo za několik let jejich existence dosáhnout.  

   První z řady  laškovných počinů tohoto zájmového sdružení, jež chtělo upozornit na nešvary ruské společnosti, představovalo posbírání několika koček a jejich vržení v den mezinárodního svátku  práce  do prostoru moskevského bistra  McDonald´s. Nebohé nic netušící vystresované kočky měly být v pojetí členů sdružení "Vojna", jež je se skupinou Pussy Riot propojena skrze aktivistu Pietra Verzilova,  symbolem boje proti rutinní práci zaměstnanců McDonald´s.  Pochyby můžeme mít o tom, zda studenti protestovali proti mcdonaldizaci společnosti, jakožto symbolu amerického konzumního společenského stylu.

  Každopádně, pokud by se průměrní Američané dozvěděli, že jim někdo takto znesvětil ikonu jejich životního stylu, nikdy by jej  na svou posvátnou  půdu nepřijali.  Naštěstí je tento fakt před běžným publikem  USA zatajen. Hlavní aktér byl  posléze zatčen dvěma přihlížejícími policisty. Kočky byly zadrženy jako důkaz, nicméně řetězec McDonald´s nevznesl proti Verzilovi žádné formální obvinění, a tak byl propuštěn krátce poté na svobodu. 

  Další jejich počin byl pokus o  zesměšnění policisty, vystavení portrétu Dmitrije Medveděva a natočení si celého tohoto úmorného fórku na video. Zde je policista otravován studenty a slušně jim říká, že má svou práci a ať, pokud mu nemají co podstatného sdělit, opustí jeho kancelář. Studenti stále trvají na tom, že setrvají v jeho kanceláři a začínají čím dál víc připomínat otravné vši.  Výsledkem je z hlediska diváckého 20 minut té nejvleklejší nudy.

   Video má doteď na youtube.com podprůměrnou sledovanost. Jeden z několika mála komentátorů této události  se podivil božskému klidu ruského úředníka. Pokud by se toto stalo dle jeho názoru v USA, už by patrně policista se svými kolegy na performery vytáhnul pepřový sprej anebo obušek. 

   V roce 2008 vtrhli členové skupiny s acetylénovým sprejem do restaurace Opryčnik, zapálili tam pochodeň, postavili zde kovovou zástěnu  a sdělili své provokativní poselství: "Pro posílení bezpečnosti našich občanů  byly dveře elitního baru vyztuženy."

  Dalšími z povedených performancí  sdružení jsou krádež kuřete ve vagíně v obchodním centru a natočení se na video, symbolické oběšení homosexuálů a gastarbaiterů, jímiž protestovali členové za práva pracujících a LTGB a vtípky, jež by byly v USA označeny patrně pod názvem "hate crimes" čili aktivity vedoucí ke znevážení  určitých skupin obyvatelstva.

   V roce 2011 zapálila skupina  policejní  automobil v Petrohradě. Krátce nato zdevastovala s pomocí molotovových koktejlů další policejní vůz.

   Na základě přísně nastavených pravidel např. Facebooku by některé  jejich estetické počiny neměly být zveřejněny na jeho stránkách. Méně přísný portál youtube.com  proti této formě performance nic nemá.  Tyto vtípky ale stále nepoutaly v konzervativním Rusku takovou pozornost, jakou by si členové sdružení přáli, a tak postupně začali přitvrzovat. Bohužel nikoli v rafinovanosti své politické satiry, ale v míře společenské provokace.

   Moskevská sekce skupiny se rozhodla neúspěšně po nařčení konzervativní náboženské skupiny z podněcování šíření náboženské intolerance vypustit v budově soudu 3500 madagaskarských obřích švábů.  Přitom se opět nafotila a nahrála na video.

  Členky skupiny provokativně líbaly policistky v podchodech coby  protest proti nově přijatému policejnímu zákonu. V roce 2011 nenapadal členy skupiny žádný nový nápad, a tak se rozhodli  popřevracet dalších sedm  policejních aut.

   Tehdy aktivisté Leonid Nikolayev a  Oleg Vorotnikov čelili obvinění z článku 213, odstavce 1, položky B Trestního zákoníku a pokusili se po propuštění z vazby skrývat, nicméně na ně byl vydán  mezinárodní zatykač. Od té doby se dostali Nikolayev, Vorotnikov , Natalie Sokolová do bedlivějšího hledáčku ruské policie, často měnili své ubytování a nakonec se jim podařilo  uprchnout do Itálie. To už skupina začala otevřeně prohlašovat, že se jim nejedná o umění ale o politickou formu provokace. 

  V roce 2011 na  "mírumilovném pochodu", krátce po své propuštění z vězení pro vandalismus,  pak aktivisté polili při šarvátce policisty močí.  Za vrchol svého vtipu dodnes považují pomalování petrohradského  mostu motivem falického symbolu. V okamžiku, kdy se v Petrohradu zvedají mosty, aby mohly proplout lodě, se tento  špatně  načrtnutý objekt vztyčil směrem k budově FSB. Účastníci sdružení se poté mohli radovat z toho, kterak úředníci FSB zuří, a dělají jim v jejich bytech razie.  Za tento slaboduchý "prank" obdržela skupina dodatečně  cenu ministerstva kultury za inovativní myšlení v hodnotě 400 000 rublů.  FSB  chvíli běsnila, pak to ale nechala plavat. 

  Která vláda by ale nezuřila? Snad jen administrativa Baracka  Obamy, na kterou se díky únikům  WikiLeaks provalily miliony drbů a pomluv zahraničních  politických představitelů a diplomatických nonsensů, takže zoceleného  Baracka  Obamu  jen tak něco nevyvede z míry. Vysocí političtí představitelé USA svého času žádaly pro leakera Bradley Manninga  trest smrti, ten ale nebyl, kvůli politickým tlakům ze zahraničí, soudem potvrzen.

  Barack Obama si navíc zakládá na pověsti vtipného člověka, který bude vždy stát při těch, kdo karikují světové diktátory. A tak jakmile společnost  Sonny obdržela údajnou výhrůžku Severní Koreje kvůli céčkovému filmu Interview O svržení Kim Kim Čong-una,  ihned se Obama do celé kauzy zapojil a sdělil společnosti Sonny, že měla přijít k němu a on by jí pomohl. Výsledkem bylo ochlazení beztak již mrazivých  vztahů mezi Severní Koreou a USA a dokonalá reklama na tuctový filmový propadák.

  Jedním z mnoha " vtipných počinů" sdružení Vojna- Pussy Riot byla akce souložíme za Medvídka, kdy se sešla skupina 5 párů  v moskevském biologickém muzeu ke skupinovému sexu den před zvolením Dmitrije  Medveděva do vrcholné politické funkce. Skupina zůstala i tehdy volná a nikdo nebyl odsouzen. Studenti pouze čelili disciplinárnímu řízení v rámci  filozofické fakulty.  

   Připomeňme si, že za sex na pláži  byl nedávno ve státě Florida odsouzen muž na 2,5 roku do vězení s odůvodněním, že jsou porušena pravidla dobrých mravů a vše mohly vidět děti.  Ruská legislativa se tedy v tomto případě zachovala vůči  seskupení laxněji, nežli ta floridská.  Doby se mění a éře skupinových souloží, na niž jsme byli zvyklí za časů Living Theatre, v USA patrně odzvonilo. 

   Akci v moskevském chrámu, které si už konečně někdo pořádně povšimnul a konečně se rozběhla naplno mašinerie soudního systému, předcházela opět dosti neinventivní píseň s názvem "Putin se pomočuje" na Rudém náměstí.  

   Zde členové sdružení vystřelili do vzduchu rachejtli a za to byli odsouzeni k symbolické pokutě. To celé opět zůstalo bez větší odezvy ze strany veřejnosti a světových médií.   A proto se skupina rozhodla  vystoupit v katedrále Krista spasitele se svým věhlasným vystoupením, v němž se konečně dočkala kýžené  pozornosti médií a svého vysněného "monstrprocesu" za počiny, jež by v USA i kdekoli jinde  spadly do kategorie  zločinů či přečinů z nenávisti vůči náboženským skupinám.

   Ptáme se, proč jen moskevská děvčata a chlapci, kterým nikdy hudba ani umění moc nešly,  a veškeré jejich performance byly mdlého ducha a trapné napohled, raději nezůstali u svých tabletů,  pilně nestudovali na svých univerzitách a teprve tehdy, až by nabyli rozumu a estetického citu, by vítězoslavně vyšli na světlo světa s trefnější, vycizelovanější politickou satirou anebo s něčím, co by mělo jen punc originality. Veškeré jejich estetické a politické počiny  jsou tak  prvoplánovitě provařené, že nad tím rozum průměrného Evropana, jenž si už prošel galeriemi s vystavenými Duchampovými pisoáry a shlédl ve výstavních halách záznamy performancí vídeňských akcionistů, zůstává stát.

Trpké vystřízlivění selfie generace 

 Proč  protestující více  nestudovali své velké vzory, za něž považují například inteligentní feministku a představitelku francouzského existencionalismu Simone de Beauvoir? Pokud by zarapovali pár frází z jejích knih,  jejich výpověď by nesla  na rozdíl od stupidních rýmovaček typu "Bohorodičko, zbav nás už konečně Putina!" vyšší výpovědní hodnotu. 

   Proč si nepočetli ve svém milovaném Trockém, k jehož odkazu se hrdě hlásí? Proč si  nepřečetli alespoň pár jeho dopisů? Proč se coby hrdé ruské "disidentky" hlásí k odkazu politika, který byl ochoten jakýmikoli  prostředky zatočit  s disidenty? Anebo se k němu hlásí jen proto, že je tento myslitel a revolucionář začleněn do škatulky anarchokomunistů, kterýžto název  je patrně mezi  ruskou revoltující mládeží nyní módní? 

    Četly tyto studentky a studenti  před svými performancemi vůbec něco kromě tezí opsaných od svých spolužáků?  Přemýšlely kdy během svého vysokoškolského studia nad něčím jiným než nad tím, že Putin má pravděpodobně plastiku obličeje?

    Není mentalita Pussy Riot  náhodou už  mentalitou  generace tolik obávaných  "mileniáků" , dětí éry selfie,které zásadně nejdou k pramenům, protože to zabírá čas, zbrkle se nechají unášet společenskými náladami naštvaných mas,  slepě  kopírují  desinformace pravých informací  a papouškují módní pseudointelektuálské  formulky?   Odsouzená děvčata bohužel opravdu příliš rozumu nepobrala. Naneštěstí ještě k tomu  neumí ani zpívat, což se ale dá v dnešní době s pomocí počítačových softwarů  obelstít. 

   Odsouzené ale vizuálně  dobře vypadají a pokud projdou tréningem Actor´s Studia, budou patrně schopné zahrát si pár cameo výstupů. Jejich premiéra v  kultovním americkém seriálu Domek z karet, kde hrají sebe samé na banketu v Bílém domě, se díky umné režii zdařila. To ale jen kvůli  tomu, že v seriálu nemusely skoro vůbec mluvit a hrát.  Když se totiž rozmluví, jde z toho mráz po zádech. Performerky se zásadně vyjadřují v jednoduchých souvětích a nejsou schopny souvislejšího úsudku. K proslovu prezidenta Zemana k sobě samým řekly, že ony jsou odbornice na sebe samé a žádný český prezident, jenž nerozumí punku, není odborníkem na ně, protože ony jsou tím pravým punkem.  To byl patrně vrchol jejich intelektuálního myšlení a posléze se při rozhovoru opět zaškobrtly.

  Krátce po svém propuštění z vězení, kdy se na ně byla  upřela pozornost celého světa a děvčata měla ideální možnost komentovat svou kauzu a vyslovit jasný politický soud, se dívky nezmohly na dlouhé tiskové konferenci na nic jiného, než na pár banálních frází o krutých podmínkách ruských vězňů a o tom, že  hodlají bojovat za jejich práva. To už ale měly za svými zády osobnosti jako je popová zpěvačka  Madonna, jež sice nerozumí rusky a nemá páru prakticky o ničem, co se v Rusku doopravdy děje,  ale na svých koncertech je vždy ochotná efektně odhalit svá paže popsané nápisy "Osvoboďte Pussy". 

     Přála bych děvčatům přijít do věznice v USA, kam  by se patrně, pokud by tam žily a provozovaly obdobné provokace dostaly ještě o pár let dříve. USA má podmínky pro odsouzení svých problémových skupin tak dobře promyšlené, že  by bedlivým sítem tamní justice neprolezly, pokud by si nenajaly mazaného  advokáta.   V celách USA, jež drží prvenství v počtu vězňů na počet obyvatelstva, by byly navíc naňahnány jako sardinky a nikdo by si jich nevšímal.  

   A navíc by v USA, kde je pomalu každý druhý rebel na pár dní v kriminále, aby vychladl,  nevzbudily takový poprask jako v Rusku. To je  na rozdíl od chaotického kotle amerického masmediálního byznysu, kde publikum povrchně žije od jednoho skandálu ke druhému,  pod dokonalým světovým mediálním drobnohledem.  V americkém vězení  by se teprve divily, jak vypadá realita. V Rusku žily dívky v příjemném i když pro ně dusivém skleníkovém prostředí.    

    Děvčata ale mohla být hájena po propuštění z vězení. Patrně jim tam selhaly psychické i tělesné síly a musela je opět načerpat. Občas se tvrdí, že pobytem ve vězení člověk hloupne.  Stejně ale nemusela ve vězení zahálet a mohla vzít do ruku knihu. Ambicióznější "Putinův vězeň svědomí"  Michail Chodorkovský si během svého vězeňského pobytu dokončil  disertační práci. Zlý diktátor Putin mu v tom nebránil, nekradl mu pero ani papír a  povolil  mu distanční studium.

  Jediné, o co Putinovi  šlo, bylo, aby Chodorkovský vydal státu svůj Jukos, ke kterému dle Putina přišel za Jelcinova režimu neprávem při  podhodnocení reálných cen podniků. Chodorkovský se nedal  a vyhrál s Kremlem svou mezinárodní arbitráž, a to je pro Putinovu legislativu ten pravý problém, ne nějaká rockerská skupina, běsnící v chrámu. 

    Po  prohrané arbitráži s Chodorovským ruská DUMA nyní složitě  dumá, jak se vymanit z mezinárodního práva tím, že by uznávala jen své vlastní právo.

   Studentky rockové skupiny o dosažení doktorátu na rozdíl od Chodorkovského patrně neměly zájem. Bohužel příliš intelektuálně nevyrostly ani během necelých 2  roků v UK. Jejich  angličtina je na katastrofální úrovni. Snad si ji  časem vypilují. Naštěstí mají aktivistu Pietra Verzilova, jenž angličtinou vládne dostatečně, a tak je jejich tlumočníkem.

    Prvním světovou veřejností napjatě očekávaným počinem uskupení Pussy Riot po propuštění v vězení byla jejich akce v rámci olympijských her v Soči. Zde si performerky připravily odhodlaně své kostýmy a svůj slogan.  Chtěly provokativně křičet "Za Putina, za vlast, za Putina, za vlast, za Putina, za vlast"  a vzaly si s sebou dokonce i zahraničního reportéra.

  Jejich barvité kostýmky, jimiž se proslavily díky televizním přenosům v rámci svého soudního procesu  ale přitáhly zájem tamního kozáka. Ten se snažili dívkám v jejich performanci zabránit. Dívky se ale nedaly a ostrý chlapík, obránce klidu olympijských her, se po chvíli rozzuřil a když dívky nedaly, pustil se do nich fyzicky. 

  Dívky utržily několik  ostrých ran a to byla voda na jejich mlýn. Opět se mohly před zahraničními kamerami pochlubit, jak chabá je v Rusku demokracie, když jim nikdo v rámci olympijských her nechce povolit  provést jejich legitimně požadovanou performanci. Celá únavná reportáž skončila pátým pokusem, kdy se děvčata konečně  hlasitě vykřičela za chabého zájmu okolního publika a odešla domů.

  Členkám Pussy Riot brzy došlo, že v Rusku se svým typem "humoru"  neuspějí,   a tak nakonec odešly do UK, kde tyto slavné  "vězeňkyně svědomí"  vzbuzují více zájmu, než ve své rodné vlasti.  Průzkumy veřejného mínění v Rusku naznačovaly, že větší část obyvatelstva považovala v době jejich procesu jejich umělecké a politické aktivity za vandalismus a vyžadovala trest lišící se v rozsahu "od veřejně prospěšných prací až po trest vězení".

   Bohužel ani po delší době po propuštění z vězení se verbální projev dvou rebelek příliš nezlepšil. Stále se vyjadřují  povětšinou v jednoduchých souvětích. Když se jich někdo zeptá, co je trápí, stěžují si  na to, jak je ruský patriarcha zkorumpovaný, že se živí  prodejem tabáku.  V podstatě dívky doteď neví, proč do chrámu vstoupily a proč tam zazpívaly, i když jim jejich výpověď pečlivě vysvětlili jejich advokáti, aby před soudem vypadaly co možná nejatraktivněji jako hrdé oběti zkorumpovaného politického systému.

   Celou situaci na zahraničních konferencích, jichž se dívky nyní účastní,  musí zachraňovat  moderátor, jenž dokáže z  jejich nejapné neschopnosti se vyjádřit vytřískat vtipný gag.  Zhruba po 4 letech intelektuálního vývoje dívky dospěly k názoru, že chtěly přispět   k diskursu o církvi v ruské společnosti a že nemají nic proti náboženství.  Když vlastní ruská pravoslavná církev stroj na foukání bublin, tak jsou ony oprávněny zpívat, hrát a konat cokoli, kdykoli, kdekoli a jakkoli.  Z proslovů účastnic nabývám dojmu, že jim vadí ruský patriarcha Cyril proto, že je spojencem Vladimíra Putina. Prezidenta Putina zase kritizují za to, že podporuje patriarchu Cyrila.

  Proč vlastně  se stal pravoslavný patriarcha a ruský prezident trnem v oku ruských performerek?  

  Členky Pussy Riot  jsou  zaujaté proti oběma vysoce postaveným postavám ruské politické scény. Nelíbí se jim, že obě strany využívají protistranu ke svým vlastním dle jejich názoru malicherným účelům. Nechápu ale, proč jim něco takového vadí, když už se tak děje v Rusku a kdekoli na světě po mnoho tisíc let. 

  Možná je to proto, že jsou tak mladé a ještě nepochopily, jak funguje technologie moci.  Symbióza mezi státem a církví existovala v jejich rodné Rusi už odpradávna. Jednalo se o funkční souhru  dvou mocenských elit- elity politické a církevní. Moc církevní dávala carovi dojem posvěceného vládce. Car  se pak církvi odměňoval tak, že jí příslušely  za podporu a manipulaci s masami věřících v jeho prospěch konkrétní benefity. 

    Mladý  Iosif Vissarionovič Džugašvili  byl v rámci svého studia na kněze otřesen popravou člověka, na kterou jej dovedl vedoucí semináře  se pokochat. Ve své mladické nerozvážnosti nechápal, jak může být osvícený car tak krutý, že kárá lidi trestem smrti. Navíc mu nebylo jasné, proč  pravoslavný kněz schvaluje autoritu cara a popravy věřících, kteří by se  měli upřímně kát, a tím by jim mělo být Bohem odpuštěno. Kněz mu na to nedokázal odpověděl. Proto mladý Stalin sáhl nakonec ve své drobné knihovničce po Darwinovi, tehdy zakázaném Marxovi a Engelsovi, kteří mu odpovědi poskytli.   

   Pravoslavná církev  musela, aby mohla v SSSR přežít, ať  již otevřeně  anebo skrytě kooperovat s KGB, a to se přeneslo i do současnosti.  V Rusku nebyl tak volný režim jako u nás, aby kněz mohl ve svém kněžství  občas vybruslit z nepříjemné situace  a nespolupracovat s tajnou policií. Bývalý příslušník  KGB a nyní prezident Vladimír Putin hbitě spolupracuje s bývalým spolupracovníkem KGB  patriarchou Cyrilem. V čem je ale takováto spolupráce divná? 

   Přináší tato spolupráce ruské veřejnosti více zisku anebo ztrát? Členkám Pussy Riot vadí, že patriarcha  má lepší podmínky nežli běžní občané Ruské federace. Takto ale církve fungují takřka na celém světě.  Církvím jsou za pouhou auru anebo lépe punc duchovna, jehož zdání vylepšují image dnes už vesměs sekularizovaných státních útvarů, často promíjeny po řadu let benevolentně  excesy, jež by jiným komunitám  neprošly.

   Příkladem mohou být dlouhá léta pečlivě  tutlané pedofilní skandály katolických knězů, o kterých se ve vysokých církevních kruzích dobře vědělo. Připomeňme i korupční skandály uvnitř řady  náboženských uskupení či nadnárodních sekt, včetně manipulace, zastrašování a vydírání členů, kteří se rozhodnou uskupení opustit.

  Britská královna se údajně nechce vzdát svého trůnu před svou smrtí, protože se domnívá, že je bohem vyvolená, aby vládla anglickému národu. V teokratických režimech má duchovní autorita imáma anebo ajatolláha dokonce  vyšší slovo, nežli moc zákonodárná, ústavní a soudní a nikdo se tomu nepodivuje.

  Žádný kandidát na prezidenta USA, který by o sobě prohlásil, že je někým jiným nežli křesťanem, si tak netroufne, protože jej to automaticky z možnosti prezidentské kandidatury diskvalifikuje. I ti nejvíce skeptičtí  politici v USA chodí  poctivě do své kongregace, aby vypadali lépe, morálněji a občanštěji.

  Levicově smýšlející anarchista Barack Obama, když začínal pomýšlet na svou politickou dráhu, rovněž zpokorněl a našel si svou cestu. Ve svém projevu o vztahu ke své kongregaci, který musel provést po svém zvolení, lavíroval tak zdařile, že mu diváci po dlouhém váhání uvěřili, že to myslí se svým křesťanstvím upřímně.

   Stejně tak prezident Putin, jehož otec byl ateista, ale matka nechala mladého Vladimírka pokřtít, dokázal  tohoto faktu později umně využil. Zatímco za éry SSSR se ke svému křesťanství nehlásil, v  éře svého prezidentování, jež přišla poměrně brzy po pádu komunismu, prosondoval mínění prostého ruského davu a zjistil, že by mohl zapůsobit nejlépe jako zbožný pravoslavný věřící. Před důvěřivými a často i naivními občany získal bezbolestně  auru leadera s vyšším duchovním cílem a dobrým vztahem k národním tradicím.  

  Já osobně bych v složité symbióze patriarchy s prezidentem, jakkoli je někdy  tragikomická, neviděla  pro ruskou společnost ten nejpalčivější  problém. To, že občas  patriarcha Cyril ve svém plamenném projevu pochválí prezidenta Putina, jak mu to seklo při jízdě na koni, ještě samo o sobě ničemu neuškodí.  A když se prezident patriarchovi Cyrilovi odvděčí za jeho poklonu tím, že vydrží dlouhé hodiny sedět při úmorné pravoslavné mši a církev od Kremlu získá cenné benefity  za to, jak horlivě chválí vládu, včetně pravidelných pořadů ve státní televizi, svědčí o tom, jak dokonale je pravoslavná církev státotvorná. 

Ach ta blasfémie

   Děvčatům se to ale nelíbilo, a tak se svým vystoupením v moskevském chrámu dopustila dle církevního práva  aktu blasfémie a dle občanského práva aktu intolerance vůči náboženským skupinám a spočteno s dalšími performancemi - aktu vandalismu.  Málokdo u nás se rovněž zabývá otázkou, jak se na celý případ dívala ruská veřejnost a pravoslavná komunita. Já být stařičkou ruskou věřící důchodkyní sedící tiše při meditaci v kostele a zčistajasna uzřím barevné maskované postavy připomínající členy Islámského státu, tak se leknu a snad i dostanu infarkt. 

  Obecně se má  za to, že většina církevních komunit chová v úctě  půdu kostelů a klášterů, kterou vidí jako posvátnou.  Neradi vidí v rámci těchto míst jakékoli excesy, nesouvisející s  kázáním. Ať už ruský patriarcha káže v chrámu Krista spasitele cokoli, je to jeho "one man show". Může si k tomu klidně pustit mýdlové bubliny a zapojit laserové efekty, jak je to běžné na řadě církevních "cirkusových reality show" v USA.    Když ale na scénu vtrhnou nevěřící jurodivé ženštiny a začnou prosit bohorodičku, aby je zbavila zkorumpovaného patriarchy, tak si mohou domyslet, že tím celou  zkostnatělou církevní komunitu poštvou proti sobě. 

   Dmitrij Medveděv byl tolerantní,   děvčata a hochy lačné sexu v biologickém moskevském muzeu nežaloval za ukážku osobnosti. Dokonce byl i během procesu s urážkou církve veřejně proti, aby byla děvčata odsouzena do vězení, což ale přenechal pravomoci soudu.  

 Svým posledním aktem Naděžda Andrejevna Tolokonniková, Jekatěrina Samučevičová a Maria Alyokhinová překročily pomyslný můstek tolerance ruské církevní obce a stanuly před soudem, kde jim  soudkyně vyměřila dle jejího názoru adekvátní trest. Stále ještě vyvázly v Rusku minimálně s o půl roku kratším trestem, nežli by dostaly v USA za jakýkoli svůj performerský akt.   Ostatně osud se dnes nemazlí ani se slavnějšími celebritami, a tak si musela svůj trest ve vězení odpykat i slavná dědička hotelového řetězce Paris  Hilton a uronila si přitom slzičku. Dokonce nalezla tolik vtipu, že si dala ušít svůj vlastní vězeňský mundúr.  Za katrem skončili na čas i Paul McCartney a další slavné filmové, rockové a rapové hvězdy, většinou za distribuci drog, mravnostní delikty či krácení daní.

  Všichni západní umělci  ale byli poučeni svými advokáty, aby  přijali pokorně  svůj trest a žádná z hvězd se nepokusila o politizaci svého procesu, a tak jejich uvěznění vyšuměla více méně do ztracena.

  Bohužel vpád děvčat do ruského kostela nebyl vůbec ničím  originálním.  S výstupy nahých žen protestujících např. ve francouzských   kostelech  a popisujících se různými protivládními, proticírkevními, feministickými symboly se dnes opravdu  roztrhl pytel.  I zde můžeme vidět genderovou nerovnost, protože obdobně protestujících nahých mužů v kostelech je ještě relativně  dost málo. Trest, který byl ženám zkrácen za dobré chování před olympiádou v Soči se může nám  Evropanům zdát přísný. 

   V USA by ale byl přísnější. Navíc odsouzeným ženštinám,  jak bylo vidět v médiích, přinášel soud masochistické potěšení, jelikož  na ně byla upřena pozornost kamer, což vždy bylo jejich cílem.  Délka a míra trestu za výtržnictví a podněcování nenávisti vůči náboženským skupinám se liší region od regionu. Pokud by performerky  s něčím obdobným vystartovaly  v Saudské Arábii, byly by dle místního práva za veřejný skupinový sex a blasfemii buď ukamenovány anebo sťaty, popřípadě bičovány 1000 ranami a pak popraveny.

  Připomeňme si jen případ nešťastného bloggera Raifa Badawiho, jenž dostal za své stránky, kde kritizoval islám,  trest 1000 ran bičem, vysokou finanční pokutu a jeho právník byl za to, že jej u soudu hájil, poslán rovněž do vězení.

  Saudská Arábie je zemí, kterou si vysocí vládní politici  USA nikdy netroufnou v médiích otevřeně kritizovat, protože se jedná o jejich letitého strategického spojence. Navíc si politici USA asi dodnes spílají za úniky v rámci WikiLeaks, kde byla  Saudská Arábie USA tajně kritizována za svou podporu terorismu a američtí polici v kódovaných zprávách odsuzovali dnes již zesnulého saúdskoarabského krále za nadměrné používání viagry.

 Nelehký život ruských LGTB minorit a jak se na problematice LGTB  přiživují světové celebrity

  Jednou z problematik, které se členky Pussy Riot věnují, je otázka práv  LGTB (lesbické, gayské, transexuální a bisexuální menšiny) v Rusku a obecně na světě. Toto téma je dnes módní  a chytá se jej většina mladých zpěvaček, jež ještě nevědí, jak jinak se politicky a společensky profilovat. Na této problematice se úspěšně svezla "materiální dívka"  Madonna a americká zpěvačka Lady Gaga, která se v této oblasti  byla schopna zapojit do tlaku na změnu legislativy USA. S problematikou LGTB se to má většinou tak, že jejich práva stojí a padají s obecným naladěním společnosti jako takové.

  Jsou země, kde je homosexualita stále ještě  kriminalizována, jako je už zmíněná Saudská Arábie. Připomeňme si ale, že homosexualita byla trestnou činností před pár desítkami let i v řadě vyspělých západních demokracií. V UK  byl vědec Alan Turing, jenž Británii pomohl zvítězit nad Německem, tím že dešifroval kód Enigma,  potupně přinucen za své homosexuální jednání prodělat chemickou kastraci a poté spáchal sebevraždu.

   Anglická královna se mu posmrtně omluvila teprve před krátkou dobou.

  Británie prodělala za pár desítek let příkrý převrat, jenž souvisel s prudkým společenským kvasem.  Nejprve zde byla dekriminalizována homosexualita, posléze byla homosexualita vyřazena ze seznamu duševních chorob.  Delší dobu trvalo, nežli byly povoleny sňatky homosexuálních párů a nyní už máme v UK situaci, kdy je homosexuálním párům umožněno nechat si odnosit pronajatou rodičkou své vlastní dítě.  

   Málokdo si uvědomuje, jak rychle britská i americká veřejnost změnila názor. Menšiny, jež byly dříve kriminalizovány, jsou  mediálními hvězdami postaveny do zcela opačné role všemi oslavovaných alternativně orientovaných individualit.

     K tomuto převratu došlo poměrně náhle, takže jsou patrně ještě živi svědci zcela opačných excesů, ostrakizace  homosexuálů v UK a USA.  Pokud se ptáme, proč došlo k tak prudké změně názorů novodobé společnosti v otázce LGTB, když dříve  trvalo často stovky let, než se vzdaly USA otroctví, musíme si odpovědět, že na všem má obří podíl vliv  mediálních kampaní módních  hvězd, jež obratně  manipulují veřejným míněním  ke své vlastní propagaci.

  Práva LTGB si berou často jen jako zástěrku, aby působily před nemyslícími masami svých fanoušků rádoby  oduševnělým, alternativně smířlivým a přeci ještě příjemně provokujícím dojmem.  V zemi, kde ještě nedávno řádil rasově nesnášenlivý Ku-klux-klan, se nyní naplno  rozvinul duhový deštník. Neuspořádat ve velkoměstech každoročně několik Pride Parades je považováno moderní západní  společností za nejvyšší "sakrální" hřích, jehož se města mohou dopustit.     

   Dle mého názoru by se tradiční společnosti jako takové měly  z hlediska poznatků  evoluční psychologie  propagaci vztahů, jež nevedou k reprodukci obyvatelstva, bránit. Homosexuální svazky v minulosti nedávaly společnosti děti a tedy neplnily svou sociální funkci. Proto byly většinově na veřejnosti  spíše ostrakizovány a to hlavně politickými  i církevními elitami.  Nyní se ale situace změnila a díky výdobytkům asistované reprodukce si bohatí lidé na západě, který je v tomto ohledu tolerantnějším,   mohou dovolit vychovat si své vlastní dítě ze zkumavky v rámci homosexuálního páru. 

   U britského zpěváka Eltona Johna je navíc  velká  naděje, že si svého potomka bude pečlivě opečovávat a protlačí jej do sféry hudební podnikání anebo kamkoli bude chtít. Navíc je britskou společností obdivován pro své tklivé hudební dojáky. A tak je postupně s pomocí mediální kampaně publiku vnucena tolerance LTGB jakožto norma, proti níž se neprotestuje.

    Kdo  se tomuto trendu západní společnosti nehodlá přizpůsobit, je označen jakožto vůči propagované menšině intolerantní a  je většinovou společností, podporující v rámci demokratických hodnot práva menšin, zesměšněn.  Tento proces lze zajímavým způsobem pozorovat v silně tradicionalistické a puritánské katolické církvi, jež  pod vlivem politických tlaků zvnějšku ve své doktríně změnila svůj postoj k homosexualitě. Ta už není nazývána poruchou osobnosti.  Nicméně od těchto jedinců vyžaduje církev sexuální abstinenci.  U nás spor mezi tradičním křídlem a církevní alternativou vykvasil v rozmíšku mezi  knězem Tomášem  Halíkem s arcibiskupem Dominikem Dukou o to, zda může být  prostor kostela poskytnut k výstavě týkající se práv LGTB menšin anebo nikoli.  

  Bylo by ale vhodné si uvědomit, že v řadě společností není místní obyvatelstvo na takovýto masivní tlak médií k toleranci menšin zas až tak moc  zvědavé. Jedná se  o tradicionalistické společnosti islámského světa ale kupodivu i o Rusko.  Ruští homosexuálové si obecně stěžují, že nemají v Rusku na růžích ustláno a že je ruští občané nemají příliš v lásce. Situace je prý lepší ve městech nežli na venkově, kde mohou být častěji napadeni.  Lze ale tradicionalistickou a patrně homofobní ruskou společnost zlomit nátlakem zvnějšku přes koleno? Nemají odtud homosexuálové vycouvat anebo se alespoň veřejně neprojevovat, dokud ve společnosti nenakvasí jejich čas?  Samotná homosexualita jako taková není v Rusku trestná, Rusko má ale legislativním nařízením DUMY č. 6.21 zakázanou propagaci LTGB komunit před dětmi, obecně tedy vůbec na veřejnosti, protože všude mohou být nějaké děti. 

  Vlivná evropská organizace proto pokárala ruská města za to, že nechtějí ve svých centrech povolit Pride Parades. Ptám se ale, opravdu je úřední povinností všech moderních států a měst tyto pochody  povolovat, pokud v zemích platí jiná legislativa? Průzkumy veřejného mínění v Rusku navíc ukazují, že více než polovina ruské populace považuje homosexualitu za chorobu anebo za sklon, k němuž se člověk uchýlí na základě traumatizující zkušenosti. Situaci by mohla zvrátit patrně masivní vládní kampaň s účastí prezidenta Putina v čele s miliardami  rublů investovaných do osvěty, jam mají Rusové správně a citlivě přistupovat k LGTB komunitě. Rusko ale musí v krizi, do níž se dostalo poklesem cen ropy a sankcemi , šetřit  a prezident Západem ostrakizované země by byl hloupý, pokud by si nechal vnutit toto dle názoru většinové ruské populace triviální zaklínadlo demokracií západního střihu. Nic by tím nezískal a možná by i ztratil. 

  Rusko odmítlo žádost o zřízení centra propagující práva homosexuálních menšin v rámci olympijských her.  Nešťastný prezident Putin,  který viděl  ještě před invazí na Krym, kterak mu  legislativním krokem DUMY klesá v zahraničí popularita,  se vyfotil   ostentativně v novinách s transsexuální sportovkyní s falešným úsměvem. Tím chtěl dát jasně najevo , že osobně nic proti sexuálním menšinám nemá, pokud nebudou obtěžovány děti.   Pak se ale na podobné fotografování v novinách vykašlal a zaměřil se plně na svou kampaň orientovanou na propagaci  Ruska v rámci BRICS a Euroasijského svazu,  stavbám plynovodů do Číny a Turecka a drcení francouzských sýrů a pobaltských šprotů, které do Ruska potají dorazí z EU. 

   V Rusku se navíc stále objevují prazvláštní hnutí s názvem "Occupy Gerontophilia"  a "Occupy Paedofilia", která lákají mladé homosexuály prostřednictvím sociálních sítí do svých klubů, jež se tváří jako přátelské gayům. Když tam mladí gayové dorazí, zjistí, že jsou  mezi cizími, ti je tam pak  zesměšní a nahrají  si je na video.  Stránky těchto hnutí sice byly oficiálně zakázány, ale až po desítkách zveřejněných videí, jež shlédlo zhruba 170 000 diváků.

  Tato hnutí jsou tak v Rusku mnohem populárnější nežli počiny Pussy Riot, jejichž akce mají na youtube.com sledovanost okolo 100 až 10 000 diváků.  Ostatně pokud by se ruské homofobní stránky dostaly do zahraničních portálů a byly přeloženy do angličtiny, patrně by v USA a po celém světě nasbíraly miliardy shlédnutí. Dle mého názoru se proto situace LGTB v Rusku jen   tak rychle nezmění. DUMA se zaklíná ochranou mladistvých a LGTB komunita se bude na dlouhá léta nakonec stávat vhodným terčem šikany po celém světě, jakkoli za ně bojují slavné hollywoodské zpěvačky, jejichž mozková kapacita nestačí na nic  jiného, nežli  na toto téma.

  Ohledně intolerance Ruska k homosexualitě můžeme podotknout jen to, že populace na území Ruska čítá jen 140 milionů obyvatel a to je na tak rozsáhlé  území, na kterém se tento stát rozléhá, tragicky  málo.  Za éry prezidenta Putina se podařilo zvýšit porodnost, nicméně hustota osídlení je stále řídká. Řada obyvatel si toho může být vědoma, a tak  mohou  být vyloženy homofobní tendence v ruské společnosti  jako podprahový strach o udržení tradiční rodiny a přežití národa.

  Finančně nákladnou asistovanou reprodukcí, kterou si mohou na západě dopřát bohatí homosexuálové, se národ až zas tak pružně nezreprodukuje, a tak v Rusku asi ještě delší dobu budou bodovat u místního obyvatelstva  hnutí tradicionalistického rázu propagující usedlý rodinný život a výchovu mládeže ke kázni, intelektuálnímu rozvoji a pracovní disciplíně.      

   Pussy Riot v Rusku s hlásáním práv LTGB neuspěly. Nic si z toho nedělají, protože jsou  momentálně na vrcholu pozornosti západních médií díky konfliktu na Ukrajině. Opět se jim podařilo strhnout přelétavý zájem   publika, jež se zajímá pouze o svého Justina Biebera, vévodkyni Kate a její děti anebo  Kardashionovy. Staly se módním fenoménem, protože se na Ukrajině cosi  semlelo a ukvapená západní média už v růžových barvách vidí, že se něco stejně tak zajímavého a pestrobarevného odehraje brzy i  v Rusku.

  Jelikož ale běžní  lidé západu znají ze současné ruské politické scény jen prezidenta  Putina, premiéra Medveděva a Pussy Riot,  kterým všude vesele tleskají za jejich uměleckou genialitu, nabývají umělkyně dojmu, že se jim silou geniálního estetického projevu podaří v krátké době svrhnout Putinův režim.

  Západní média se zatím jejich nepodařeným vtípkům o vychytralém ruském patriarchovi, živícím se prodejem tabákových výrobků, a prezidentu Putinovi, který nemyslí na nic jiného, než aby se s pomocí plastik proměnil v M. Kaddáfího, smějí. Doufejme, že se  spolu s Pussy Riot časem všichni v naší malé globální vesnici neubaví  k smrti.