Svět se zbláznil - Gordon Gekko by volil v prezidentských volbách socialistu Sanderse

Asher Edelman, jenž se stal předlohou hrabivého nadsamce z filmu o zákony neregulovaném Wall Streetu, se rozhodl podpořit v prezidentských volbách senátora, jenž chce Wall Street dostat na kolena

Edelman podpořil v televizní show CNBC "Fast Money" senátora Sanderse. Samotný Edelman, jenž se věnuje investičnímu bankovnictví, peněžnímu managementu a derivátovému obchodování, je osobou o dost střízlivější a klidnější nežli horkokrevný mezek  Gekko v podání Michaela Douglase. Světu je znám především díky  podnikání v oblasti umění, je vášnivým galeristou a věnuje se leasingu uměleckých děl. Sedí v celé řadě uměleckých rad a na svém kontě má nepatrnou trošku škraloupů a soudních sporů, jak je to ve sférách, kde se pohybuje, obvyklé.

Když se jej reportér TV  zeptal, proč byl volil právě Sanderse, bez zaváhání odpověděl, že z důvodu  "rychlosti peněz", již definuje tím, jak jsou peníze utráceny a vrací se zpátky do oběhu. Horní procento, jež Sanders spolu s ekonomem Stiglitzem tolik kritizuje,  utratí maximálně 5 až 10 procent svého jmění. Ti, kdo stojí v ekonomické žebříčku nejníže, utratí 100 až 110 procent svých příjmů, a tak se peníze točí rychleji, což je pro ekonomiku výhodnější.

Dotazník

Bernie je jediným, kdo se odváží hovořit o fiskální stimulaci a bankovních pravidlech, která dotlačí banky, aby se věnovaly poskytování peněz a nikoli pouhým spekulacím.

Podle Edelmana není Sanders blázen, ale někdo, kdo volá po změnách nutných k přežití světové ekonomiky. Edelman  není jediným podnikatelem, jenž pochopil nutnost reforem. Sanders v očích mnoha  není ztřeštěným populistickým socialistou, jenž se snaží zbourat Wall Street. Ve skutečnosti se jen snaží uvést do praxe nezdařilé reformy Baracka Obamy, jež byl prezident nucen zavést  po finanční krizi z roku 2008.

6 největších bank drží aktiva v hodnotě 60 % HDP USA.

Těchto šest bank vydá 2/3 všech kreditních karet a 35 procent všech hypoték. Kontrolují 95 procent všech derivátů a drží 40 procent vkladů v celé USA. A to rozhodně není pro ekonomiku USA zdravé.

Sanders chce pokořit  instituce, jež jsou příliš velké, aby mohly padnout. Tyto instituce dostaly po krizi v roce 2008 700 miliard od daňových poplatníků USA a 16 bilionů v de facto nulových půjčkách. Finanční instituce si posléze vydělaly 152 miliard dolarů v roce 2014 a 3 z největších finančních institucí v USA jsou o 80 procent větší, nežli v době, kdy je stát zachránil před krachem.

Federální rezervní fond, vládní instituce, jenž je motorem bankovního průmyslu, musí dle Sanderse omezit vnitřní střet zájmů, poskytnout přísnější dohled a trvat na tom, aby tyto banky sloužily ekonomice, jež funguje pro všechny, ne jen pro hrstku vyvolených.

Tyto instituce získaly příliš mnoho ekonomické a politické moci, ohrozily ekonomiku a politické procesy. Pokud je něco příliš velkého, aby padlo, je rovněž příliš velké, aby existovalo, hlásá Sanders jako svou klíčovou mantru. Tleskají mu všichni, až na bankéře samotné. Ti se chytají za nos.  

Tento princip by dovolil, aby velké banky a instituce, jež jsou příliš velké, na to, aby padly, nemohly mít přístup k výhodným slevám z  Federální rezervy a neužívaly zajištěné vklady k riskantním dobrodružstvím.

Sanders se odvolává na Glass-Steagallův zákon z roku 1932, jenž pak vyústil do Bankovního zákona z roku 1933  podepsaného Sandersovým velkým vzorem F.D. Rooseveltem. Ten v čase velké hospodářské krize omezil hazardování s penězi vkladatelů. Slova Steagalla ve sněmovně v roce 1932  o tom, jak "velcí bankéři, kteří získali monopol na moudrost a dobrou morálku, zneužili Federální rezervní systém, přestali poskytovat služby veřejnosti a soustředili se jen na spekulace, při kterých se projevila jejich nečestnost, ignorance a nesvědomitost “ jakoby přesně opisovala situaci z roku 2008.

Glass-Steagallův zákon  vznikl v atmosféře ztráty důvěry veřejnosti ve stabilitu finančního, ekonomického a politického systému USA.  Reforma finančnictví představovala snahu o vytvoření nového finančního systému, který měl zabránit v budoucnu dalšímu finančnímu kolapsu. 

Cílem bylo, jak píše Petr Musílek ve stati Finanční krize a její odezvy v institucionálních reformách, přísné oddělení investičního a komerčního bankovnictví, jež bylo doposud smíšeno v tzv. univerzálních bankách. Mnoho vkladatelů ztratilo v období Velké hospodářské krize důvěru v univerzální banky.

Model odděleného bankovnictví byl považován za opatření, které výrazně zvýší důvěryhodnost komerčních bank.  Tím se mělo zabránit toku finančních prostředků z komerčního bankovnictví do spekulativních obchodů. Univerzální banky v období před vypuknutím Velké hospodářské krize používaly vklady k nepřehledným spekulacím. Měl být omezen střet zájmů, kdy banky využívaly informace, jež byly před jejich klienty utajeny, často jim prodávaly nadhodnocené cenné papíry, a tím byla omezena důvěra v čestnost univerzálních bank.

Jednalo se o tato 4 hlavní opatření:

Zákaz komerčním bankám, které byly členy Federálního rezervního systému, ručit, distribuovat a obchodovat s akciemi a s dluhopisy na vlastní účet a riziko. Tento zákaz se netýkal státních cenných papírů a určitých forem dluhopisů

Zákaz komerčním bankám, které byly členy Federálního rezervního systému, spojovat se s firmami, které se angažovaly v oblasti investičního bankovnictví

Zákaz firmám, které podnikaly v oblasti investičního bankovnictví, angažovat se v oblasti komerčního bankovnictví

Zákaz personálního propojování komerčních bank a investičních firem

Zákon měl omezit ekonomickou i politickou moc bank, po němž volá nyní senátor Sanders. Univerzální banky dostaly nějaký čas na to, aby se rozhodly, zda budou komerční bankou anebo investiční firmou. Zákon pomohl konsolidovat situaci. Měl ale samozřejmě i řadu odpůrců, kterým vadilo omezení možnosti spekulovat s informacemi, vklady a manipulovat s ratingy.

Zákon začal čím dál více vadit liberální ruce trhu, jež jej považovala za nadbytečný a v 80. a 90. letech minulého století byl vykládán čím dál volněji. Odpůrci zákona využili řadu pák, včetně tvrzení, že současné regulace činí zákon zbytečným a situace velké hospodářské krize se už nebude nikdy opakovat. A tak jej Bill Clinton svým podpisem zrušil v tzv. Gramm-Leach-Bliley zákonu z roku 1999, jenž umožnil definitivně zrušit bariéry mezi komerčním a investičním bankovnictvím, kolektivním investováním a pojišťovnictvím. GLBA otevřel cestu finančním firmám provádět celou řadu příležitostí prostřednictvím finančních holdingových společností.

Mezi základní cíle nového bankovního zákonodárství patřilo zvýšení konkurence v americkém finančním systému, odstranění legislativních bariér mezi jednotlivými druhy finančních firem a zvýšení mezinárodní konkurenční schopnosti amerických finančních firem. GLBA  vedl k  užšímu propojení investičního a komerčního bankovnictví a pojišťovnictví. Toho využily velké finanční skupiny. Mnohé finanční skupiny se zaradovaly, například finanční skupina Citycorp, jíž byl zákon ušit na míru, aby pak v roce 2008 spolu s celým světem zaplakaly.

Bill Clinton, jenž celý malér podepsal, ale neplakal a nepláče, finanční krize se jej nedotkla a jeho manželka, demokratka Hillary Clintonová, kamarádka makléřů z Wall Street, namísto toho, aby si sypala za svého muže popel na hlavu, vesele kandiduje na prezidentku.

Výsledkem  rozvolnění pravidel, jež schválil prezident Clinton, byla americká hypotéční krize, jež vyústila v  globální finanční krizi, které se dalo předejít. Krize, spojená se splasknutím nemovitostní cenové bubliny umocněná  úvěrovou krizí, spekulacemi bank  investujícími do neprůhledných trhů, podvody v ratingovém ratingového hodnocení a celou škálou nepoctivých praktik, vypovídá, jak si všímá Musílek,  mnohé o selhání regulace i globálních finančních trhů.

Nebetyčnou tupost amerických bankéřů tyjících z hypotéční bubliny si můžeme s odstupem času vychutnat v komedii Sázka na nejistotu, z níž se dozvíme více než ze sta stránek nesrozumitelných finančních analýz. 

Bylo toho opravdu dost a proto musel nerázný Barack Obama rázně zareagovat v  870 stránkovém  Dodd-Frankově zákonu o reformě a ochraně spotřebitele před Wall Streetem z roku 2010.

Zákon měl podpořit finanční stabilitu zvýšením důvěryhodnosti a transparentnosti Wall Streetu,  ochránit  americké daňové poplatníky, aby v budoucnosti již nenesli náklady na záchranu nadměrně riskujících insolventních  bank, ochránit vkladatele před nepoctivými finančními praktikami,  omezit stínové bankovnictví, které v minulosti  nepodléhalo jakékoli regulaci a dohledu.

Měl se zvýšit dohled nad finančním trhem, trhem cenných papírů a pojistným trhem.  Vznikla celá řada dozorových orgánů, jež měly dohlížet nad praktikami derivátových trhů, ratingových agentur, neprůhledných hedgeových fondů, jejich povinnou registrací. Měla se omezit rizikovost bank. Pokud by  banky ohrožovaly celkovou finanční stabilitu, mohly být zestátněny a zlikvidovány. Zákon měl omezit nadhodnocené ratingy  často bezcenných aktiv a omezit manipulaci s informacemi v neprospěch investorů.

Zákon je obecně považován za zklamání a bývá často srovnáván s Glass-Steagalovým zákonem, jenž měl pouhých 37 stran oproti neuvěřitelným 870 stranám. Moc Wall Streetu se omezit nepodařilo, jak dokládá příklad  aféry největší banky Wall Streetu  JPMorgan Chase, jež otřásla světovou ekonomikou a škody se vyšplhaly do výše 6,2 miliard dolarů, aniž by si čehokoli povšiml jakýkoli z kontrolních orgánů, dokud vše neprasklo v tisku.

Svou roli zde sehrály nestabilní syntetické kreditní deriváty. Vysokorychlostní obchodování, jež je dle našeho tvůrce nového volebního systému a matematického génia Karla Janečka "tvůrcem likvidity trhu",  přivádí do hry čím dál více nestability.

Nerozhodují už reálné hodnoty, ale vzdálenost počítačů od burzy. Většinu finančních operací neprovádí lidé, ale algoritmy. Dostáváme se do éry, kdy je ve zlomku vteřiny uzavíráno miliony drobných obchodů, které jsou v ještě kratším zlomku vteřiny zrušeny, aby se tak vygenerovaly obrovské, ale zároveň nezasloužené zisky. Ocitáme se v éře, kdy se ptáme, zda trh je ještě trhem a ne pouhou iluzí. Jen zlomek nezákonných machinací se dostane před vyšetřovací komisi. A ten, kdo na vše poukáže ve svém volebním programu jako například senátor Sanders, je označen opovržlivě za socialistu.

Zákon  podepsaný Obamou měl postupně odbourat zodpovědnost vlády a státu za instituce, jež byly v roce 2008 označeny za příliš velké na to, aby padly.  Jen málo se podařilo uvést do praxe. Makléři z Wall Streetu se smějí pod fousy, ale  jeho symbol Edelman nakonec jednomyslně prohlašuje Sanderse jako jediného, kdo je schopen  deformace způsobené Wall Streetem narovnat. 

Sanders chce uvést do praxe,  co Obama krásně napsal na papíře, a nejraději  by vrátil situaci do období platnosti Glass-Steagallova zákona, kdy vláda měla více moci a finanční instituce moci méně, jak tomu bylo po 66 let. S tímto programem  ale bude vždy narážet.

Sanders navíc volá po dani z finančních převodů, jež by omezila riskantní obchody a neproduktivní vysokofrekvenční obchodování.  Zdanil by  rovněž odměny Wall Streetu poskytované vládním představitelům a vyšším úředníkům vlády. Z daní ze spekulací na Wall Streetu by hravě zafinancoval bezplatné univerzitní vzdělání. Tím si získal přízeň generace mileniáků, kterým vidina vysokých dluhů za vzdělání, s níž vstupují na pracovní trh obtěžkáni jako olověnou koulí, nedává spát.

Sanders se odvolává na audit Federální rezervy, jenž ukázal, že v rámci umoření dluhů ze spekulací na Wall Streetu se utratilo mnohem více, nežli jsme se dříve domnívali. Vláda USA navíc z peněz daňových poplatníků zacvakala pochybné spekulace zahraničních korporací, jež zkrátka nevyšly. Sanders už nechce, aby bankéři bohatli z peněz daňových poplatníků a volá po vyšší míře zodpovědnosti těch, kdo na celé situaci nejvíce profitují. To, že za ním stojí už  pravý "Gordon Gekko", hovoří za mnohé.