O vymítání ďáblů, mluvení v jazycích, letniční agitaci a mé dekonverzi

S letničními hnutími charismatické obnovy jsem se setkala krátce a začala jsem jich celkem dost bát. Coby Husákovo dítě jsem byla ateistkou, posléze agilní křesťankou, abych se obloukem dobrala k poctivé a zasloužené dekonverzi. 

Vyrostla jsem jako obyčejné husákovské děcko na venkově. Ochráněna intelektuálního zpochybňování režimu ČSSR včetně kritiky potlačování demokracie a svobody slova, jež ke mně dorazila ve znepokojivých diskusích mé intelektuálské tety s taťkou a mamkou, jestli by bylo dobré nechat občany svobodně vyycestovat, jsem si  díky svým agilním učitelkám myslela, že žiji v nejlepším z možných světů. Dědeček mi vždy vystál frontu na banán, škola mě bavila, obdivovala jsem na základce nekriticky  svého prezidenta  a byla hrdá, že se s pomocí svých učitelek mohu stát jiskrou a později mě snad přijmou do vytouženého pionýra. 

Díky hodinám přírodopisu a dějepisu, v nichž byla lehce naťuknuta evoluční teorie, jsem si vytvořila zcela přirozený ateistický náhled na život a na smrt, na vznik života na zemi, jenž se postupně rozvíjel v rozpětí moha milionů let od jednodušších organismů, přes různé živočišné druhy, všelijaké ty dinosaury, šelmy a další krásné potvorstvo až k opicím, předchůdcům lidí a nám lidem.

Hltala jsem knihy o životě   primitivních lidí, našich předků  s barvitými obrázky Zdeňka Buriana a i teorii o tom, jak si tito lidé skrze postupný vývoj svého mozku vysvětlovali přírodní úkazy, smysl svého života a svou vlastní smrt. Smrt jsem přirozeně chápala v rámci evolučního řetězce jakožto cestu k uvolnění místa dalším organismům, aby naše planeta nebyla přelidněná a nebyly přemnoženy jednotlivé druhy a evoluční vývoj spěl pomalým tempem dál. Toto své východisko jsem získala díky propagačnímu filmu komunistického režimu Dařbuján a Pandrhola. 

Ve všem jsem měla jasno a nic mi v rámci výuky na škole a mých přirozených vývodů nechybělo. Jen ve mně začaly hlodat otázky ohledně kategorického imperativu a sokratovského paradoxu, jenž se ještě na základní škole neprobíral, protože to bylo až pro vyšší ročníky středních škol a já si s tím nevěděla tak nějak rady. 

Pak režim z čistajasna nenásilnou firmou v mých 13 letech padl a já se dozvěděla od bývalých komunistů, kteří vstoupili do Občanského fóra, že vše bylo špatně a že jsem žila v nejhorší možné diktatuře, založené na buzeraci, pronásledování disidentů, v éře jaderné hrozby našemu velkému příteli USA, jenž byl před týdnem naším největším nepřítelem, což jsem si měla uvědomit skrze nácviky centrální obrany, jež byly okamžitě zrušeny. 

Byla jsem trošku zmatená, zvláště, když učitelka dějepisu  na gymnáziu musela sdělovat něco zcela jiného, nežli říkala před rokem a půl, kdy měla pečlivě naučené marxistické fráze o výkladu dějin. Osnovy dějepisu nebyly dosud vytvořené, a tak musela jen zmatečně blekotat, že vždycky říkala, že Marx by salónním komunistou, ale nikdy ne na svých hodinách. Ale jen potají doma a prosila, aby to nikdo neřekl na veřejnosti. 

Výuka na gymnáziu jela naštěstí kromě dějepisu ve starých kolejích zajetého pruského a socialistického drilu. Jen už se nehovořilo o ideálech socialistické centrálně plánované společnosti, jež bude se Sovětským svazem na věčné časy. Občanská nauka byla poctivě po roce rozčleněna na oblast psychologie, filozofie, občanskoprávní nauky, základů ekonomie a  dalších humanitních věd. Jen ten marxismus leninismus se vynechal a nevědělo se, o čem vlastně ta nová demokracie bude.

V divokých časech, kdy jsme se zbavili sakrální ateistické státní doktríny, mělo několik učitelů pocit, patrně s vědomím nespravedlivé persekuce katolických kněží za předchozího režimu, že by studentům neměl být upřen přístup k duchovnu. 

Nyní je zavedeno přísné oddělení náboženství a školní výuky, jež je vyučována na sekulárních základech a připouští se  pouze evoluční teorie. Studenti mají právo, pokud o to požádá více rodičů, mít v  rámci školy výuku náboženství. Tehdy ale do našeho gymnázia žádný pan farář s vysokoškolským diplomem z teologie nenastartoval a výuku si prováděli kněží v rámci kostela.  Místo toho se ale nahlásili, když jsem chodila do druhé anebo třetí třídy gymnázia, agilní slovenští členové letničního sdružení. Jednalo se patrně o charismatiky ze  Slova života. To nám nebylo jakožto studentům učiteli sděleno. 

Přišli ve zmatené přechodové době, kdy se problematice sekt anebo nových letničních sdružení příliš nerozumělo. Všichni studenti gymnázia byli nahnáni v rámci vyučovacích hodin do tělocvičny, kde jsme si měli vyslechnout něco o Bohu. Charismatický člen hnutí začal agitovat. Jeho rétoriku si každý dokáže představit, skládá se z umně naučených pouček o léčivé síle Ježíše a jeho milosrdenství a velké hřejivé lásce a nutnosti duše dospět ke spáse. Jeho projev byl extatický a dle mého názoru dospívající žáby silně manipulativní. Patrně chtěl kazatel mezi študáky nalákat co nejvíce nových oveček.  

Zarazilo mě, že je mu to povoleno takto agitovat  na půdě školy v rámci povinné výuky bez vědomí rodičů. Cosi ve mně šuškalo, proč  si  nezrealizuje svou agitaci v pronajaté hale anebo na ulici. Horlivý kazatel letniční sekty šel dál a dál a já jsem si začala připadat jako v hororovém  přenosu z americké TV show populárních teleevangelistů, v jejichž vystoupeních vstávali lidé z vozíků a svíjeli se blahem ve skupinové hysterii.

Doufala jsem, že kazatel takto daleko nezajde. Ale zašel. Pozval nás všechny, mladé nevyzrálé a snadno manipulovatelné  ovečky, abychom si přišli vyzkoušet hojivou moc Ježíše, jež prýští skrze jeho charisma z jeho rukou. Příslušníci charismatických  církví totiž všichni věří, že mají určité duchovní charisma, jež mohou zdokonalovat, skrze ně šířit své učení a lákat do svých ideologických sítí nový matroš. Pokud v sobě neobjeví nic jiného, alespoň se uvádí při svých setkáních do extatických stavů prostřednictvím mumlání modliteb v nesrozumitelných jazycích, což má funkci skupinové psychoterapie. 

Naštěstí nás k tomu, abychom z kazatele povinně čerpali jeho hojivou sílu, učitelky násilím nenutily, a tak se jednalo o zajímavý sociologický experiment. Jedna citlivá holka se pod vlivem exaltovaného projevu a obrovské energie proudící z charismatického kazatele začala zmítat v blažených křečích, jež mi připomněly extázi svaté Terezy. Upřímně jsem jí tento stav přála, protože se konečně mohla uvolnit a pochopit, že Ježíš je mezi námi.

Většina ze zvědavců z řad studentů si to vyzkoušela, až na mě, podezřívavou skeptičku vychovanou  ateistickou evoluční teorií ze základky, kdy nás učitelky důrazně varovaly před  tmářskými pověrami a nejrůznějšími nebezpečnými kulty. Jeden více citlivý jedinec sdělil, že cítil jakési jemné teplo a maličký tlak, a tak měl pocit, že asi něco je, druhý prý necítil skoro vůbec nic, ale asi prý dle něho taky něco jako nad náma je. 

Já jsem ale pocítila obrovský neartikulovaný vztek, že nás učitelky do něčeho takového uvrtaly v rámci výuky, protože už tehdy začaly na vrátka mnohých z nás klepat neodbytní dotěrní Svědkové  Jehovovi, kteří  jsou u nás většinově bráni za nebezpečnou sektu, zakazující svým dětem transplantaci krve. V USA jsou ale celkem etablovanou a uznávanou  skupinou a v rovině celosvětové  pak úspěšnou ekonomickou nadnárodní korporací handlující s lacinou vizí ráje na zemi a brzké zkázy pro všechny hříšníky. Jen ten letopočet pro konečné řešení otázky lidstva formou apokalypsy jim nevychází a museli jej měnit snad 20 x. 

Agilní Svědkové Jehovovi chňapli jednu mou spolužačku ze střední, jež se jeden rok zmítala v metalových dýcháncích a asi by přijala ideu satanismu, pak jí ale cosi osvítilo a dala se na cestu spásy a agitace. Zagitovala i svou nejbližší kamarádku, jež cítila od Svědků Jehovových neobvyklou vřelost, zato od své matky prudký vztek, že její holka padla do tenat takto stupidní a dle jejího názoru nebezpečné sekty. Odpor matky, jež se snažila dceru bránit, kamarádku ještě utvrdil, jak vroucní a milující jsou Svědkové Jehovovi ke všem svým členům s jejich jasně nalinkovanou vizí morálky a  života a jak je její matka zlá. 

Snažila jsem se jí vstup ke Svědkům Jehovovým racionálně rozmluvit na základě logických argumentů, ale mé rétorické schopnosti byly tehdy na nízkém stupni, a tak jsem jen mohla tiše konstatovat, když ptáčka lapají, krásně mu zpívají a v budoucnu jim budeš holka solit anebo jim přepíšeš, když budeš hloupá, i barák a pokud budeš chtít vylézt, budeš to mít holka těžký.

Ostatně Svědkové Jehovovi nejsou tak dotěrní jak scientologové, v jejichž církvi se díky americkým hollywoodským hvězdám typu Toma Cruise a předraženým psycholekcím, jak si zdokonalit svou asertivitu a duchovně růst,  točí opět velké prachy a proto vyvíjí, aby neztratili své ovečky v případě snahy o odchod ještě vyšší nátlak.  Stejně tak agresivní jsou i na ty, kdo je označí za sektu v rámci teorie ty po nás šutrem, my po tobě balvanem se s každým, kdo toto řekne, soudí a snaží se z něj vysoudit s pomocí stovek svých právníků těžké prachy. 

Náborová akce letničního hnutí v rámci naší školy  mi připadla nepatřičná a obdobný pocit asi měly i  inteligentní pedagogové našeho gymnázia, protože to za mého studia byla první a poslední agitace na půdě naší školy. Místo toho nám vzdělaný latinář a učitel dějepisu v rámci volitelného semináře dějiny evropské kultury poskytl nezaujatý vhled do vzniku duchovních nauk ve starém Egyptě, Indii, o buddhistické filozofii, judaismu, křesťanství i islámu.

Nejvíce se mi zamlouval buddhismus, protože se mi začaly rovněž zapalovat nábožensky, eticky ale i filozoficky lýtka, ale má přirozená ostražitost mi řekla, radši si nastuduj pár knih o buddhismu a nevstupuj do žádného kurzu Buddhismu diamantové cesty.  Buddhismus v uspěchané Evropě bude podán v instantním balení, stejně jako zjednodušené kurzy Jógy v denním životě  a další pokusy indických guruů, kteří si dlouho na západě vytvářeli svou zvláštní směsici New Age filozofie.

Kategorický imperativ a hlas superega  ve mě v mých osmnácti letech  horlivě křičel: "i ty se holka duchovně uvrtej do něčeho, nějaké té seriózní skupiny anebo ideologie řešící  otázku vzniku vesmíru, evoluce, smrti, morálky, smyslu tvého bytí, soucitu, soužití s ostatními a další a další otázky, o nichž se  postupně dozvídáš v hodinách filozofie a psychologie".

Hodiny biologie a chemie, kdy jsme se měli dozvědět řádnou a obecně uznávanou evoluční teorii, byly bohužel  zkažené náhlou konverzí učitele, jenž nám začal hlásat kreacionismus toho nejhrubšího zrna. Omluvou mu budiž, že v té době rovněž neměl stanovené osnovy a vše ostatní kromě evoluce učil dle stanovených osnov.  

Hlavně jsem si říkala:

"holka, nevlez do nějaký tý sekty, kde s tebou budou členové sboru manipulovat a vtloukat ti ty svý jediný správný ideje".  Jako nejméně nebezpečná varianta vyřešení mé touho po teorii  všeho, což jsem od náboženských nauk ve svých 18 naivně očekávala,  se mi jevila  katolická církev, jež byla v naší zemi po léta etablovaná, a tak jsem se zapsala na vysoké do hodin katechismu vedených vzdělaným mladým jezuitou, jenž  později díky studiu bioetiky v USA dekonvertoval a trhl se od svého řádu. 

Tehdy byla ale ještě vášnivých hlasatelem personalistické teologie a ctitelem C.G. Junga. Do jeho hodin v rámci vysokoškolského hnutí katolické mládeže jsem přišla o rok později nežli další studenti.  Naskočila jsem do rozjetého vlaku a  promeškala jsem celý Starý zákon. To  bylo možná dobře, protože bych asi  brzo zdrhla, a začala jsem alespoň spolu s ostatními studovat Nový zákon.

Lehce jsem se ale při něm nudila, Bible mě vždycky nudila, více jsem se svým přirozeným sklonem k zenbuddhismu tíhla k lyrickým dílům středověkých karmelitánských mystiků. Poctivě jsem se našprtala Katechismus katolické církve od A až do Z, o němž vyučující jezuita prohlásil, že se jedná o nudný paskvil a začala jsem si do svého mozku pomaličku, polehoučku vtloukat  jeho doktríny, jež se mi v mnohém coby přirozeně volnomyšlenkářské libertariánce  nelíbily a nezdály, ale nějak jsem je v rámci naděje na duchovní růst skousla. Řekla jsem si: "pánové, co toto vše dali dohromady, toho vědí o životě více, nežli ty, nezkušená devatenáctiletá adolescentko!" 

Aspoň jsem mohla sentimentálně dumat o smyslu utrpení, posvátném tajemství svaté trojice a jejich vzájemném vztahu submisivity a rovnosti, o dědičném hříchu, teleologii, eschatologii a dalších spekulativních konceptech.  Horlivě jsem se zúčastnila i několika duchovních cvičení na Velehradě. Dokonce jsem to dotáhla i biřmování a poprosila svého profesora z JAMU, aby mi šel za kmotra a on to vzal celé vážně a spolu s kamarádkou, také jeho kmotřenkou,  jsme mu v jeho úctyhodném věku začaly drze říkat kmocháčku, dejte nám kačku na cukroví. 

Obdobný proces si prodělala i má cudná kamarádka ze střední studující na vysoké v jiném českém městě, jež se dala během studia češtiny a francouzštiny pod vlivem přisvědčivé napravené hříšnice, jež střídala muže jako bačkory, aby se v ní v noci probudil pramen lásky k Ježíši a ona si prodělala jakousi úžasnou psychickou i emocionální konverzi,  k v Česku  tehdy začínající  protestantské letniční církvi, odštěpku odštěpku Jednoty bratrské.

Jelikož jsem byla v rámci katolické doktríny lehce zblblá a měla jsem dojem, že s kamarádkou vyznáváme to samé, jen s tím rozdílem, že jejich protestantské církve jsou více ikonoklastické, mají odlišný přístup k přijímání a neuznávají kult světců, navštívila jsem s ní jednou vystoupení Jednoty bratrské ve svém rodném městě, jež byla jejím vzdáleně spřízněným sborem. Od katolíků s vysokoškolským vzděláním, kteří museli v rámci přesným ritem dané mše okomentovat texty  ze Starého a Nového zákona, jsem byla zvyklá na mnohé excesy včetně agitace zarputilého dominikána vůči nebezpečným ekologickým kultům typu Greenpeace, jež ohrožují svatou doktrínu katolické církve s veškerými jejich anděly a archanděly. 

Příslušníci naší místní  Jednoty bratrské mne ale opravdu humorně překvapili svým plamenným kázáním o shořeném domě, v čemž  byl dle nich určitě prst boží, a o tom, jak je díky plamenům vše pomíjivé, ale jen láska Krista a jeho milosrdenství trvá  navěky. A že barák určitě neshořel nadarmo.  Zpětně si to spojuji coby nyní už dekonvertovaná ateistka se skeptickým výrokem pákistánského vědce, jenž kritizoval své muslimské studenty jaderné fyziky, kteří na vysoké škole stále věří, že přírodní katastrofy jsou  znamením, abychom více poslouchali Alláha. 

Tak něco podobného nám posluchačům  naservírovali členové Jednoty bratrské v mém rodném městě. Brala jsem to s rezervou, stejně jako slova Ukrajinky o tom, jak jí Bůh zachránil syna při přechodu lávky, aby se neutopil. Mnohem znepokojivěji jsem ale sledovala pozvolnou proměnu názorů své kamarádky ze střední, jež po ukončení vysokoškolského studia  odjela za svých letničním sborem do vzdáleného českého města, kde si našla práci. Začínala jsem mít pocit, jakoby kamarádka, jež byla původně normální, postupně začínala mít lehce letničně přegumovávaný mozek. Dělo se to ale po malých nenápadných krůčcích. 

Vše jí bylo najednou jasné. V Bibli uviděla, kdekoli ji otevřela na jakékoli stránce, jasnou odpověď na vše, o čem právě rozmýšlela. Věřila, že se jedná o slovo boží a o nic jiného. Po jedné mé eseji, kterou jsem napsala v rámci semináře tvůrčího psaní, o mne projevila závažnou obavu, že se řítím do zkázy počínajícího hříchu a rozpadu osobnosti. Ona mi ale může pomoci svou upřímně zadumanou modlitbou, kterou přede mnou  na kolenou upřímně a lehce teatrálně zapěla. Nechala jsem ji  modlit, ačkoli jsem neměla  příliš zájem, aby se za mne modlila, ale když jí to ale udělalo dobře, proč jí v tom násilím bránit. Začal ale ve mně hlodat pocit viny, že nejsem stejně tak zbožná a zarputilá jako ona a nestarám se o spásu její duše.   

Posléze se domodlila a nahlas sdělila "bože, doufám, že tvá služebnice Petra najde svou cestu a najde tebe, Ježíši." Nechala jsem ji být. Trošku mi sice vadilo, jak se stále  pod vlivem agitátorů, kteří k nim přijížděli v z Německa, navážela do katolické církve. Ale to tak drobnější sbory, jež si potřebují vymezit svou identitu, dělají.  Rovněž mi sdělila, že jim jejich kazatelé řekli, že se objeví spoustu falešných proroků a že se mají mít na pozoru, aby se nedali svést ze své jedině správné cesty, jež je jim zaručena jen v rámci jejich letničního hnutí, jež dokáže dešifrovat slovo boží podle svých vlastních klíčů a publikací. 

Nejvíce mě tehdy coby ještě přesvědčenou  čerstvě našprtanou katoličku naštval  její nadšený rozhovor o skvělém německém pastorovi, jenž měl, jak se chlubil na svých kázáních  u nich v českém městečku pohovor s katolickým knězem. Zde  se katolíka  zeptal, jestli přijal Ježíše, což mi přišlo už samo o sobě absurdní.

Starý katolický  kněz, jenž musel vyslechnout stovky zpovědí a byl evidentně unaven svou rolí ve stále více sekularizovaném světě,  se mu údajně zhroutil v pláči a díky němu, asi dost zazobanému kazateli, Ježíše konečně opravdově  přijal. Nevadila mi ani tak celá situace, ale jak se o tom tento přenášející pastor chvástal v rámci svých přednášek před českými letničními charismatiky, kteří ho hltali. A ještě to naivně sdělovali katolíkům, aby je ještě více naštvali, a sdělili jim nepřímo, jak jsou oni lepší a uvědomělejší a jak jsou více duchovně  na výši.   

Letničním sborem  v dalekém českém městě od jejího domova byla kamarádka nadšená, protože se prý jednalo o sbor agilní, vroucí, sportovní, starající se o mládež, kde navíc byla za hvězdu a hnedle ji začali balit mladí borci. Něco se mi ale na tom sboru, jenž jsem nikdy nenavštívila,  nezdálo, nevěděla jsem ale co, protože jsem jej měla za mutaci  dle mého názoru  dosti radikální Jednoty bratrské. Dívčina najednou začala mít zvláštní názory na homosexualitu, kterou si jakožto heterosexuálka nikdy neřešila. Zatímco většinově jsme k homosexuálům v ČR tolerantní, členové letničních církví jsou dosti netolerantní.  

Zatímco katolíci už uznali, že homosexualita je vrozeným sklonem daným geneticky  a není hříchem, dívčina ji dle kázání německých a zahraničních teologů, jichž byl jejich sbor  frančízou, začala považovat za hřích, jenž lze vyléčit silnou vůli a modlitbami a takto napravený jedinec se může v klidu oženit s osobou opačného pohlaví. 

Její církev  narozdíl od laxnějších katolíků kladla velký důraz na teorii dědičného hříchu, jenž se jim mísil s jakýmsi osobním a rodovým prokletím. Připadlo mi to, jakoby vycházeli z teorie karmatického odrazu, ale nevěřili na převtělování.

Fyzické nemoci  dle své doktríny chápali jako  důsledek dědičného hříchu anebo dokonce hříchu nemocí stižené  osoby.  Vysvětlovat jim, že nemoci mají vztah ke genomu, nezdravého životního stylu, stárnutí anebo působení vnějších ale i vnitřních fyzikálně-chemických vlivů,  bylo celkem marné. Šlo to dle slov mé kamarádky až do takových extrémů, že se všichni v té době ve sboru styděli říct, že trpí nějakou nemocí. Ve sdružení bylo pár jedinců  postižených psychicky ale i fyzicky.  Stále hovořili  o tom, jak je Bůh díky jejich víře a modlitbách ostatních vyléčil z jich anorexie anebo z menstruačních křečí a přitom si dlabali potají své ibalginy, hormonální antikoncepci a řešili své potíže s psychiatry. 

Kamarádka  začala věřit, že určití lidé jsou posedlí zlými démonickými duchy, opět na základě kázání jejich zahraničních pastorů, kteří prolétávali celý svět a léčili posedlé  hříšníky. Nadšeně mi sdělila, že z lidí lze tyto zlé duchy od ďábla vyhánět s pomocí slova božího a charismatu nejvíce nadaných kazatelů jejich celosvětového letničního hnutí. ?

Panebože, to se vrátili zas do středověku  anebo se inspirovali ve Friedkinově hororu Exorcista. Dočetla jsem se později, že exorcismy jsou stále ojediněle prováděny u těžkých psychických případů, kdy nic jiného nezabere. Ostatně, když se má kamarádka vyžívala v duchařině, proč ne.

V té chvíli jsem ale já začala mít strach o blaho její duše, protože mě začala zavile přesvědčovat, že všichni máme nějaké to charisma a že je musíme rozvíjet. Kamarádka se mi nadšeně svěřovala s dalšími úspěchy svého sboru. Modlí se a modlí a všichni se díky skupinovým modlitbám nejenže zbavují svých hříchů, což se běžně káže u katolíků, ale i se  léčí z chřipek a Bůh jim pomáhá vyhrát při fotbalovém zápase. Boha mohou prosit o všechno a on jim buď vyhoví anebo nevyhoví, ale vždy to bude dobré.

Takže když se škodolibě pomodlíme za to, aby na nenáviděného souseda udeřil blesk, a on do něj udeří, bude to dobré. 

Jelikož jsem měla  kamarádku ráda a sbor jsem nikdy neviděla naživo, odcestovala jsem tehdy, bylo mi asi 22 let, do vzdáleného českého městečka, abych ten její opěvovaný sbor konečně uviděla na vlastní oči. Nechci soudit lidi, ti mohli být skvělí a upřímně nábožně zapálení. Vše začalo natěšenými křesťanskými songy jejich skupiny  v rockovém podání, na jejichž obdobu  jsem byla zvyklá z jezuitských mládežnicích setkání a jež jsem už dávno dokázala přetrpět.

Pak nastoupil jejich kazatel, velký sportovec, jenž si právě řešil možná odchod jedné své věrné ovečky ze svého cca sedmdesátičlenného stádečka. V Brně jsem se dozvěděla, že se jedná o jakéhosi hocha, jenž si ve sboru nemohl najít holku a mimo sbor to nebylo od kazatele doporučeno, protože by ho holka mohla stáhnout z cesty na dráhu hříšnosti, a proto chtěl odejít do jiného identického sboru.   

  Kazatel to vzal jako smrtelnou hrozbu pro celý sbor, který už viděl ve své děsivé imaginaci v totálním rozpadu. A tak si na kázání nemohl nerýpnout do odpadlíka.

Připomínalo to tak trochu  agitaci členů politické strany, jejíž významný člen přeběhne k jiné politické straně  a  vedení si to pak řeší a apeluje na další straníky, aby udržovali stranickou morálku a jejich politické ideje a kurz.

Zde se to vyřešilo vskutku originálně. Kazatel v rámci kázání kromě obvyklých křesťanských frází, jež jej vůbec nezajímaly,  sdělil, že on je silný hoch, který si rád dá tlačenku, a to mu posiluje svaly, což vidí jako příznačnou  metaforu. Sbor by měl mít rovněž pevné svaly a dosahovat svých obvyklých spirituálních výkonů. A pokud je někdo slabý a nemá na to, aby si tlačenkou posiloval své zdraví, sportoval a duchovně se zoceloval, ať odpadne. V širým ateistickým světě jej nečeká nic dobrýho. Rozhodně ne cesta ke spáse, jež je u nich garantována. Ale což, plevel odpadne a pravé květy, jejich sbor  zůstane a bude spasen. 

Zpětně mi to připadne komické, ale jelikož byl člen sboru ještě přítomen a možná ani díky kartáči a hrůze ze zatracení, nevystoupil, mi to připadlo jako těžká psychologická manipulace. Ale co, komusi si ten samý den podařilo do sboru nalákat nového člena, jakéhosi pankáče. Všichni mu za jeho odvahu dát se na cestu k Ježíši vřele zatleskali a přijali ho s otevřenou náručí do svých řad. Nezadané holky zajásaly, že budou mít zase svým kazatelem schváleného potenciálního napraveného nápadníka a všichni se najednou dali na modlitbu v jazycích.    

Tuto mou kamarádkou  tolik opěvovanou letniční modlitbu jsem slyšela poprvé a naposledy. Letniční se odvolávají na pasáže  z bible Římanům 8:26; 1 Korinťanům, 14:4-17; Efezským 6:18; a Juda 1:20. Efezským 6:18 a Juda 1:20. Tradicionalističtí katolíci a protestanti  chápou tyto pasáže spíše symbolicky jako dar přenosu slova božího dalším věřícím, tedy jako šíření informací a na modlení letničních v nemyslných nesrozumitelných jazycích se dívají skepticky. Nemohou proti nim ale vzhledem k jejich sílícímu vlivu nic říct. Letniční chápou modlitbu v jazycích jako formu vyššího levelu modlitby, přímou komunikaci s Bohem a cestu k duchovnímu růstu. Obvykle se uvedou do stavu excitace, v jejich mozcích začnou probíhat záhadné chemicko-fyzikální procesy a dle mého názoru  se jim načas rozbouří dopaminové, serotinonové a adrenergní receptory. 

Jedinec může být prostřednictvím často prováděné a nacvičené meditace a  modlitby mimo, nemusí vnímat, cítit a posléze začne nejasně mrmlat.  Zatímco klasičtí psychoanalytici a psychiatři na počátku století by se na něj dívali s podezřením a podrobili ho elektroléčbě, elektrošokům, posléze v modernějších dobách léčbě antidepresivy či antipsychotiky, nyní se na tyto stavy nahlíží i z hlediska psychologie a psychiatrů jako na něco naprosto normálního. Pokud se po modlitbě v jazycích anebo nábožném vytržení, jež může trvat 10 minut i desítky hodin, jedinec opět probere a začne zase reálně vnímat tento svět a orientovat se v čase a prostoru.  

Prazvláštní mumlání členů letniční církve mi připadlo jako divný kakofonický zpěv pacientů psychiatrie, ale jelikož jsem tolerantním členem lidské společnosti, nic jsem jim na to,  divně se na ně přitom koukající, nesdělila. Jen jsem byla ráda, že se uvolnili ze svých křečí a traumat a pak zase normálně vitálně reagovali,  cítili se happy, free a na zcela nové vyšší duchovnější rovině.     

Posléze bylo podáváno přijímání, které mi rychle kdosi vstrčil do pusy. Neměla jsem polykat. Ihned po kázání mi bylo  mou zbožnou kamarádkou vyčiněno, jak jsem si to mohla dovolit polknout, když jsem se ještě plně neobrátila k Ježíši. Po kázání  jsme se spolu s její kamarádkou pohádaly, co to tam hrají za divný psychologický manipulativní hry. Nakonec jsme se jako kultivované bytosti omluvily a rozešly se v pláči. Svůj trýznivý zážitek z návštěvy letničního hnutí jsem vyfňukala v Brně  svému kmocháčkovi, který mi sdělil, že se na něj mohu s duchovními otázkami kdykoli obrátit.

Se svým vysokým IQ mi sdělil, že víra v těchto sdruženích má hodnotu sportovních výkonů a že se v takto malých sborech asi hodně duchovně politikaří, ať si s tím nelámu hlavu a už tam nelezu, když se mi tam nelíbí. Uklidnila jsem se a šla si svou vlastní cestou, v jejímž rámci jsou prodělala 2 poutě do Lurd a Fatimy, několik duchovních cvičení, horlivě chodila na zpovědi a piplala se spolu se zpovědníkem v  tom, jestli mohu anebo nemohu číst esteticky vytříbený pornografický román, jenž přeložil můj kamarád. 

Poté  se mi coby notorické neurotičce  za 17 let návštěv mší, jež mne čím dál více nudily a neurotizovaly namísto toho, aby mě klidnily a obohacovaly, podařila pozvolná nenásilná dekonverze  díky důkladnějšímu studiu křesťanské apologetiky, biblických textů, textů o historickém Ježíši a polemik s křesťanstvím. Pomaličku se ze mne vyklubala díky četbě teorie Big Bangu, sporů kreacionistů, teoretiků ID  s evolucionisty, četbou spisů o teorii vědomí, teorií zpochybňujících nesmrtelnost duše a nutnost stvořitele, ztrátou víry v zázraky ateistka se sekulární vizí světa na bázi evoluční teorie memů, evoluční biologie a neregiózní morálky.

Musela jsem to sdělit svému kmocháčkovi, aby věděl, že ztratil roli mého kmocháčka. Ten měl o mě zprvu strach, protože měl pocit, že trpím, a že se Bohu mstím. Řekla jsem, že už se nemám komu mstít, protože otázku jeho personalisticky vnímaného Boha  neřeším. Když jsem mu sdělila, že samu sebe  dle svého oblíbeného teoretika Richarda Dawkinse považuji za důmyslný přírodní mechanismus  na přenos vzájemně kooperujících genů, věnoval mi knihu českých teologů a filozofů Dawkins pod mikroskopem, jíž jsem se  zasmála. Nepřesvědčil mě ani s tezemi Tomáše Halíka, jenž mé oblíbené nové ateisty  označil za sektu.

Kmocháčkem darovanou knihu  Tomáše Halíka jsem sice přečetla, ale bohužel mi moc nedala,  protože jsem všechny jeho argumenty už nastudovala ve spisech apologetiků hašteřících se s kritiky své apologetiky. Bývalého kmocháčka, když jsem mu zneurotizovaně sdělila, že mi křesťanství nesedne skoro v žádném bodě kromě otázky  milosrdenství a soucitu s bližním, napadlo, jestli bych aspoň nechtěla zkusit  buddhismus a setkat s jeho kamarádkou Alenou z rádia, jež propaguje buddhismus diamantové cesty.  Sdělila jsem mu, že mám pocit, že by to byla cesta z  bláta do louže. Kmocháček mne nezatratil, stále mu ale jen vrtalo hlavou, jak se mi podařilo překonat přirozené puzení k vyššímu duchovnějšímu já a svou touhu po komunikaci s  transcendentálním milujícím veškerenstvem.  

Stále jsem rozmítala, jak při své dekonverzi vyřešit otázku vystoupení  z katolické církve, jejíž členkou jsem již bohužel při svých názorech nemohla být.  Napsala jsem jim, že bych je ráda opustila, už na to byli  zvyklí, protože jim uprchla řada oveček, a tak byli zcela klidní a odepsali, že je to čistě má osobní věc a že mi přejí v životě hodně úspěchů. Nakonec jsem se ani nevyškrtla  z farního zápisu, protože bych ranila svou zbožnou maminku, jež měla pocit, že jsem během 17 let svého života  přešla z extrému do extrému.

Nepřešla, jen jsem se vrátila ke své původní dětské vizi evoluce a života na zemi obohacené o nové poznatky z četby a setkání s celou řadou zajímavých lidiček. Ocenila jsem  klidný a pozitivní přístup katolické církve, jež mne na rozdíl od letničních anebo ještě horších sekt, nevydírala a jen si tiše pomyslela: "jdi si holka za tím svým ateistickým štěstím a spočítáno to budeš mít v pekle. Pokud ale budeš morálně žít alespoň trochu v souladu s našimi základními vizemi, tak po smrti skončíš jenom v očistci."