Mají se Richard Dawkins a neislámští a vědci a umělci bát útoků Islámského státu?

Když jsem uslyšela o smrti bangladéšského profesora, jenž byl prý zavražděn příslušníky hnutí IS, tak jsem se intuitivně začala bát o svou oblíbenou postavičku prof.  Richarda Dawkinse a 86 dalších ateistů na jeho seznamu.

Tichý a oblíbený profesor Rezaul Karim Siddique byl další obětí teenagerů nakažených zmutovanou doktrínou nesnášenlivého wahhábismu, jenž se šíří v Islámském státě. Ti si měli údajně sestavit seznam cca 86 ateistů, kteří měli přijít na řadu po něm. 

Nejslavnějším z terčů je Richard Dawkins, druhý na řadě bude asi Sam Harris, třetí na řadě Daniel Dennett a čtvrtý Christopher Hitchens už zemřel pokojně v kruhu rodinném na rakovinu. Dohromady tvořili tzv.  apolakyptickou čtyřku  ateistických jezdců. Všichni byly členy sekulárního hnutí  Nového ateismu a nazývali se anglicky Brights, protože škatulka nový ateismus jim neseděla. Toto hnutí získalo  podporu myslitelů z řad evolucionistů a teoretiků mysli, uspořádalo řadu konferencí a Tomáš Halík, kardinál Ratzinger a a další apologetici křesťanské církve je hrdě označili za novou nebezpečnou sektu. 

(humoristické video o střetu Dawkinse s Bohem, kde Dawkins umoří boha svými argumenty)  

Distancoval se od nich i sekulární myslitel N. Chomski, jež hnutí kritizoval z pozice jeho  neznalosti církevních a teologických textů a zastal se dekonvertovaných polemiků s apologetiky, kteří mají hlubší znalost z oblasti religionistiky nežli evoluční biologové, kongitivní vědci a podobné bandičky. Více se mu v polemice s teismy či polyteismy zamlouvá  filozof R.N.  Price anebo teolog Dan Barker. I vybíravý anarchista a uznávaný lingvista a teroetik vědomí Chomski může mít svůj vkus.

 Představitelé Nového ateismu se zpočátku, vzhledem k tomu, že pocházeli většinou z židovsko křesťanského kulturního prostředí, více soustředili na polemiku s křesťanstvím, judaismem a kreacionismem, popřípadě s teorií důmyslného plánu (ID).

Po útocích na Dvojčata a větší míře medializace islámu se ale řada z nich, včetně antropologů a evolučních psychologů jako je Scott Atran, začala více soustřeďovat na problematiku islámské radikalizace a více si všímat negativních aspektů islámského fundamentalismu. Za kritiku islámu jim to bylo ale teprve natřeno. Byli nařčeni z islamofobie. Kritika ale paradoxně nepřišla z řad fundamentalistických islamistů, ale z řad  sekulárních žurnalistů a samozřejmě ze serveru aljazeera.com. 

Odvážní a renomovaní křesťanští apologetikové i  židovští rabíni  rádi s představiteli  nového ateismu chodili do debatních klubů, kde v rámci 2 hodinových konverzací předvedli na youtube.com své argumenty pro a proti idei Boha jakožto stvořitele, světa jakožto stvořeného  díla a vyslechli si připomínky z publika. Svorně nový ateismus označovali  maximálně za nepodloženou sektu, jež nemá jejich duchovní ani metafyzický přesah a nechápe smysl teze Stephena  G. Goulda o tom, že by se religiózní a sekulární témata neměla dohromady mísit. Většinou ale uznali, že v  rámci nového ateismu, anebo ateismu vůbec, je možnost vydefinování principů etiky a pravidel slušného chování na čistě sekulárních základech.

Zastánci apologetů muslimské víry, kteří navíc muslimské víře ani příliš nerozumí, přitvrdili. Paradoxně se mezi ně namotal i  Glenn Greenwald, milý homosexuální propagátor svobody projevu a zákazu odposlechů, jenž umně  medializoval kauzu leaků Edwarda Snowdena a další a další západní ale i východní  žurnalisté. Ti začali členy nového ateismu, kteří používali vůči islámu naprosto stejnou metodiku a argumentaci jako vůči většině náboženských hnutí a kultů, napadat peprnějším výrazivem.  

Polemici s  islámem, kteří byli těmi samými polemiky s křesťanstvím a judaismem a dalšími náboženskými kulty, označeni tolerantními ateisty za ideologické rasisty, propagátory náboženské eutanázie, a na přetřes se dostaly ještě peprnější pojmy. To vše v rámci renomovaných evropských periodik. Kognitivní vědec Sam Harris z toho byl oprávněně zmaten a řekl, že byl na islám stejně tak přísný jako na judaismus i  na  křesťanství, a že jej takto ostrá  obvinění od sekulárních žurnalistů překvapují.

I mě to překvapilo a celkem i dost zarazilo. Má kritika islámu, jenž je stejně jako ostatní náboženství nadnárodním ideologickým kultem, co společného s rasismem anebo kulturní eutanázií, když je kritika křesťanství anebo judaistické víry  vedená jak z aspektu etického, vědeckého anebo historicko-kulturního nazvána pouhým sektářstvím?

Představitelé nového ateismu většinou káží, že jakékoli náboženství se může kritizovat a podrobit zkoumání i ostré intelektuální palbě, a to ze všech úhlů pohledu. Zatímco katolíci, protestanti, i rabíni  nad tím mávnou rukou a popřípadě melou o voze, zatímco noví ateisté o koze, obránci práv islámské víry, paradoxně sekulární humanisté,  najednou brojí v tisku a médiích  na poplach. Nejvíce paradoxně hlava nejvíce islamofobní země Barack Obama, jenž poprvé po 8 letech vstoupil do mešity, aby tam pronesl ohnivý antiislamofobní projev. 

Ostatně Richard Dawkins je osůbka sice jízlivá, ale zcela neškodná. Svou teorií sobeckého genu a sociologických memů, již pak dále rozvinula Susan Backmore, inspiroval celé generace genetiků a evolucionistů. Maximálně decentně spražil renomovanou kreacionistku Wendy Wright,  že jí v jejím předsudečném mozku nedochází vědecky obecně přijímané argumenty. A pak napsal svůj věhlasný Boží blud, jenž byl vyústěním jeho dlouhodobého seukularistického ateistického přesvědčení, aby ho čeští vědci a čeští filozofové strčili pod mikroskop ve stejnojmenné česky psané publikaci. 

Pak se ale kál a řekl, pokud se celá jeho teorie sobeckého genu a cokoli, co celý život kázal, ukáže jako mylná a objeví se nové vědecké poznatky, skloní hlavu a s vědeckou pokorou to přijme. Při předloňské návštěvě Olomouce se v české TV nakonec označil za kulturního křesťana, což byl kotrmelec o 100 stupňů.  

Pokud se vědcům podaří potvrdit tezi nesmrtelnosti duše za Dawkinsova života, jsem přesvědčena, že ji Dawkins přijme, zatím vše ale vypadá spíše na pravý opak a většina biologů a evolucionistů a kognitivních vědců je přesvědčena, že duše  stojí a padá s jedním lidským tělem a živé organismy jsou  důmyslným strojem na přenos genů.  

Dawkins je ale celkem oblíbený i na arabských serverech, vystoupil na Al-Jazeeře English, kde mu v rámci diskuse skypovaly stovky  rozjásaných arabských anebo afrických ateistů. Dokonce se utkal s Tariqem Ramadanem, renomovaným oxfordským sunnitou a profesorem, jenž zastává tezi, že muslimové mají v EU respektovat legislativu EU a že se má Korán vykládat v kontextu dnešní doby. Ramadan  dožral k smrti Nicolase Sarkozyho v diskusi, ve které označil, že by se na kamenování mělo uvalit moratorium.

(Oxfordský muslimský teolog Tariq Ramadan s děsem na íránské PressTV vzpomíná na divného týpka prof. Richarda Dawkinse, jenž jej svým radikálním evolucionismem vyvedl z konceptu)  

Zatímco postarší Dawkins asi na Tariqa Ramadana dávno zapomenul, energický a živý Tariq Ramadan na Dawkinse nikdy nezapomene. Na iránské PressTV, kde se hodnotil vztah muslimství k evoluci a vědě, se přiklonil Ramadan spíše k idei důmyslného plánu, ale nedal své závazné stanovisko. Pak najednou z ničeho nic plácl, že je tady jeden takový chlap, který s ním kdysi diskutoval a ten byl tak důmyslný a měl tak pronikavý hlas a takový děsivý argumenty, že z něj byl paf a že se jmenoval Richard Dawkins.

Ukřičet oxfordského profesora, jenž plynně hovoří anglicky, francouzsky a arabsky, výřečného  Tariqa Ramadana, se jen tak nikomu nepodaří. Zoubky si na něm vylámala i odpůrkyně muslimství, konvertitka k ateismu Hirsi Ali. V rámci nekoordinované diskuse do sebe oba dva sarkasticky  mnohokrát ryli. Stejně tak na něho řval i Sarkozy. Jen Dawkins jej dostal k němému úžasu svými pronikavými argumenty. 

A tito všichni nemuslimové, a možná i vůči západu příliš tolerantní muslimský teolog Ramadan, jenž je dle členů IS příliš pokažený ideologií materialismu,  to budou mít spočítané, pokud si nenajmou ochranku. Jen s ní budou chodit na konference a nebudou moci jíst neprověřená jídla v restauraci. Ach jo. To je život. Ayaan Hirsi Ali měla najatou ochranku v rámci antiislamistického filmečku Podvolení, k němuž sepsala krátký scénář, a zatím si spokojeně žije a diskutuje.

Stejně tak naštěstí přežil nenávistnou zabijáckou fatwu íránského duchovního vůdce Sajjida Rúholláha Músaví Chomejního  s pomocí ochranky spisovatel S.  Rushdie za své Satanské verše. Až ji nakonec po řadě let Íránci zrušili s tím, že se jednalo pouze o literární fikci, a ta by se už nyní neměla takto krutě trestat. Ale ostatní propagátoři sekulárních hodnot a hlavně karikaturisté už takové štěstí neměli. Nezabili je ale šíitové ale zmagoření vyznavači nesnášenlivých tezí Muslimského bratrstva a wahhábismu. 

Za tu vtipnou, tu nevtipnou kresbičku, za přihlouplý anebo inteligentní filmeček byli sekulární autoři magory z té které sekty někdy i zavražděni. Ach jo. A nakonec se ještě dozvíme, že bangladéšský profesor ani propagátorem sekularismu nebyl. Jak naznačují jeho kolegové, byl velice tichým milým člověkem, jenž hrál na populární tamní nástroj tanpuru a psal básně a poezii. Vedl literární skupinu Komol Godhar a editoval stejnojmenný literární časopis. Byl už čtvrtým profesorem z rádžastánské univerzity, jenž byl islamisty  zavražděn. Za vraždy profesorů už zde byli od února odsouzeni 2 islamisté k doživotí. 

Vraždícím islamistům údajně podle dohadů žurnalistů a známých zavražděného profesora tedy asi vadilo, že hrál na prazvláštní hudební nástroj a psal literaturu. Řada ze žurnalistů z toho vyvodila, že všichni členové Islámského státu nesnáší literaturu a hudbu. 

To je ale velký omyl. Vybájili jsme si jakýsi ideolologický koncept Islámského státu, jenž existuje v pouze našich hlavách a šíří se dále jako kulturní mem. Realita je ale jiná.  Členové tzv. Islámského státu a jeho ideologové ve skutečnosti milují literaturu, hudbu a umění. Řada z těchto mediálních stratégů anebo nejostřejších islamistů navíc milovala před konverzí i tvrdé drogy, alkohol a nepovolený sex, jenž jejich Korán zakazuje.

Lze se domnívat,  že bojovníci Islámského státu odchází do boje proti křižákům pod jejich vlivem. Drogy k nim proudí v syntetické formě anebo v přírodnější verzi z makových opiátů vyprodukovaných v Afgánistánu. 

Největším omylem ale je domněnka, že v Islámském státu je zakázáno jakékoli umění. Aby byly zabaven nudící se dav, poflakující se manželky, jež musí v islámském státu vařit, léčit, popřípadě uklízet a působit v mravnostních hlídkách, jsou jim údajně v improvizovaných kinosálech  pouštěny propagandistické filmečky IS, v nichž se tato organizace realizuje, oslavuje a propaguje.  

Islámský stát se totiž zhlédl v metodách Hollywoodu a amerických TV, jež díky moderní nenáročné filmové editaci  kopíruje. Dost by mě zajímalo, jestli za editační programy, jež stojí desítky tisíc dolarů, zaplatil IS autorskou licenci  anebo si je zadarmo stáhl z internetu. V tom případě by se totiž dopustil dalšího hříchu, internetového pirátství a všem pirátům by měly být podle přísného práva šaría, jež si v IS zavedli, být posekány ruce.    Většina z propagandistických filmů IS, díky nimž IS rekrutuje nováčky, kteří se do něj nahrnuli nadšeně z celého světa ve vizi nového nadnárodního spravedlivého džihádistického státu, používá otřelé hollywoodské triky.

Ve Washington Post  jsme se mohli dočíst svědectví kameramana, jenž pro IS pracoval. Vydělal si údajně velké peníze, byl ale nucen točit popravy zajatých bojovníků anebo rukojmí. Kameramanů tam údajně bylo všude habaděj, pod dozorem režisérů jim bylo nakázáno, aby vše nafilmovali  z co nejefektnějšího úhlů pohledu. Vše posléze další specialisté sestříhali  s rafinovanými filmovými triky a podmanivou hudbou do hodinových anebo čtvrthodinových propagačních filmečků. 

Kameraman pak údajně utekl a skrývá své jméno. IS plodí i svou literaturu v rámci ideologického časopisu Dabiq, jenž je ke legálně ke stažení  k mému velkému údivu na stránkách antiislamistického projektu clarionproject.org, jenž má své sídlo  patrně v USA, a tím se jejich propaganda vesele šíří dál mezi anglicky čtoucí mládeží.

Zde si členové islamistů fotí své vlastní vojáky, nablýskané oběti svých bojů, jež vydávají za své mučedníky,  nazývají všechny politiky kromě jejich ideologů, křižáky a zvou všechny muslimy světa, aby se k nim do IS přihrnuli anebo podnikali své akce po celém světě. Časopis má kvalitní grafiku, jež v mnohém předčí barvotiskové dojáky Strážných věží Svědků Jehovových.

IS má i  svou mediální hvězdu, Johna Catlieho, zajatého fotografa, jehož nechali členové Islámského státu žít pod podmínkou, že přijme jejich ideologii a bude ji hlásat dál. Cantlie se rád anebo možná nerad nechá natáčet na trzích území dobytým Islámským státem, píše eseje a hlásá, jak je Islámský svět skvělý a západní morálka zkažená. Zve do IS další a další bratry a bojovníky. V poslední době ale i IS čelí odlivu zklamaných bojovníků a dříve natěšených britských anebo ruských mládežnic, kteří už nejsou zvědaví na to, aby jim ruské anebo americké či další drony a letouny pořád a pořád odstřelovaly jimi poctivě dobytá ropná území a města.  

Protože je v Saúské Arábii, odkud často rovněž zdrhli, už coby zradikalizované teroristy zásadně nechtějí, proudí masově do EU. Nyní se propaganda IS, jak se můžeme dozvědět z Wall Street Journal  soustředí především na to, aby své skvěle indoktrinované islamisty přesvědčila, že je ve zkažené materialistické EU, kde je plno apostatů, nic dobrého nečeká. 

Ale když už tam teda náhodou jsou, ať aspoň agitují, lákají k nim další mládežníky a nadšence, hlavně inženýry, lékaře a zdravotní sestry, kterých je tam nedostatek. Když se jim to nepodaří, obvykle jim říkají, ať se aspoň vyhazují organizovaně do vzduchu nedaleko fotbalových stadionů,  šíří všeobecný zmatek, a tak vesele rozšiřují tzv. šedou zónu, díky níž dojde k radikalizaci západní společnosti, buzerování muslimů, jejich následné radikalizaci a vše vyústí ve vytoužené  apokalyptickou bitvě nedaleko městečka Dabiq. Pak bude dobyt dle dávné legendy Řím a přijde islámský spasitel se znaky Ježíše Krista.  

Členové IS jsou proslulí mírou vytrvalosti, s jakou jsou schopni lákat oběti do svých řad, čímž se zabývá například Scott Atran. Dle jeho výzkumů a svědectví dalších víme,  že jeho agitátoři  byli ochotni dlouhé a dlouhé hodiny vyprávět po internetu například  prostřednictvím šifrovaných metod komunikace s potenciálními zájemci o vstup do jejich státu anebo s potenciálními uchazeči o jejich ideový koncept světa, jak jej její život smutný a plochý a jak se vše změní, až přejdou na jejich stranu. A věnovali tomu opravdu stovky a stovky hodin. Dokázali při tom být soucitně naslouchající, zdánlivě nemanipulující  a proto pro mnohé lidi, cítící se v tomto světě odcizeni, natolik atraktivní.

(Scott Atran v rámci rozhovoru pro RT vysvětluje podstatu Islamistické propagandy) 

Využívají totiž oblíbených prostředků, díky nimž lapají své lidi manipulátoři z nejrůzjnějších sekt.  Tolik empatie, co jim od nich dostanou,  by odcizení mladí Američané  nikdy od placeného psychoanalytika  nedostali. A tak se Scott Atran a další psychologové zabývající se tímto fenoménem nediví, že tolik mladých rozviklaných nezaktovených lidí skočí členům IS na lep. 

Není tedy  úplná  pravda, že členové islámského státu nemají obecně rádi ateisty ani umění a že hned všechny ateisty podřežou anebo vyhodí do vzduchu všechny památky.  V mladých rozviklaných západních ateistech anebo ateistkách vidí své bratry ve víře, snadno zradikalizované muslimy, jimž doporučí, aby si přičetlu knihu Islám pro hlupáky  autora Malcolma Clarka a odešli k nim bojovat anebo budovat lepší islámský nadnárodní stát. Většina nadšenců, kteří se nahrnuli do IS z EU anebo USA či Austrálie, byli vlažnými muslimy anebo skoro ateisty, kterým ruplo v bedně a ztratili v záplavě materialistických konzumních reklam a bezduchých alkoholových  drogových večírků  smysl života. A islamisté jim nakukali,  že jej v nadnárodním barvotiskově líčené státu s nadějí na brzkou Apokalypsu a ráj na zemi anebo v nebi po boku x panen konečně získají.

Členové islámského státu mají  rádi umění, ale jen to své agitační.  Libují si v technicky střihově vytříbeném, ideově ale dosti dutém stylu, jenž si v ničem nezadá s hollywoodskými dojáky. Asi si říkají: "ty zkažený západní Hollywoode, sídlícím v zemi, jež nás tak dlouho ostřelovala a dělala si z nás muslimů v Hollywoodu osly, my ti to ještě natřeme tvými vlastními prostředky".  

Pokud ale někdo dělá jiný typ umění, drnká si na bangladéšský nástroj, píše si básničky v jiném stylu, nežli je jim po gustu, demonstrativně jej odprásknou. A před tím bychom měli naše mladé lidi i blogery varovat. Zatím zmagoření islamisté vytypovali jen 86 ateistů, mezi nimiž asi nejsou zastoupení česky píšící blogeři anebo literáti.

Vzhledem k rozvoji počítačových translátorů a statistik si mohou objevit i některého z nás a pak nás odstřelit za to, že zkritizujeme jejich fundametailstickou vizi  islámu anebo napíšeme antiislamistickou rýmovačku. Utěšit vás může pouze to, že nejvíce si z členů převážně sunnitského Islámského státu střílí nebojácní šíitští muslimové v Íránu v zaštítění Íránským karikaturním centrem, jenž zbožňuje samotný vtipný íránský ajatolláh. 

Ti se o svůj život, jejž mají zajištěn dle své šíitské vize  v ráji,  nebojí, na rozdíl od nás některých ateistů, kteří nevěříme v život po smrti, a tak si vesele mastí své karikatury Islámského státu a Saúdské Arábie, jež vesele mixují s kritikou USA, Izraele,  korporativismu a kolonialismu. V rámci mezinárodních soutěží si do Íránu svezou i vítěze jejich humoristické soutěže z celého světa, štědře je odmění a všechny jejich dílka vystaví v Teheránu.  

Všichni jejich karikaturisté zatím ještě žijí a karikatury Islámského státu a nešíitského wahhábistického extremismu si prohlíží v íránské galerii galerii muslimové a muslimky anebo další zájemci o umění. Strašně moc se při tom nachechtají s tím, jak jsou ti sunniti, šítové a Amíci na rozdíl od nich, mazaných šíitů a Peršanů mentálně a geopoliticky, ale i ideologicky omezení.