Kterak Turecko vydírá EU a já se nechala omámit Turkyní

Nesmíme podléhat vydírání Turecka, jež  zavírá novináře a ještě by chtělo do Evropy. S Tureckem se nediskutuje, křičí svorně ruská televize i místní antiruský bloger. A já husa jsem podlehla v Turecké jeskyni šarmu turecké vědkyně.

Turecko se stalo díky imigrační krizi a jednáním o jejím řešení  u nás nyní módním tématem. Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan , jenž byl většině české populace až do nedávna ukradený, a s Vladimírem Putinem jej srovnával dlouho  jen Putinův obdivovatel, britský žurnalista  Peter Hitchens, se skloňuje v Čechách ve všech pádech.

Pro většinu našich  demokratů, kteří před více jak 25 lety nebrojili proti totalitní demagogii  kromě spikleneckých diskusí nad šálkem kávy, je turecký premiér bezuzdným despotou, jenž zavírá novináře, nepřeje Kurdům jejich stát, touží  si vybudovat moderní  Osmanskou říši, hází klacky pod nohy Izraeli, pletichaří, vypíná se nad cara Vladimíra Putina a potápí NATO. Sestřeluje údajně ruská letadla nad vlastními hranicemi, obchoduje s Islámským státem a chce od EU 3 miliardy eur jakožto kompenzaci za ušlé zisky z obchodu s ropou a s Islámským státem.

 Vtip je v tom, že všechny tyto myšlenky nejsou myšlenkami originálně našimi, ale dostávají se k nám tichou poštou přes zahraniční média, jež se je dozvídají z  ruské celosvětové stanice RT. Ta je má zase z agentury RIA Novosti a ze serveru Sputnik International. Takže se místní nejmenovaný bloger, kritizující zarputile Putina a Kreml,  nechal ovlivnit myšlenkami, jež zaznívají do světa z  prokremelského pořadu RT  Petera Lavella CrossTalk,  jenž spolu se svými stálými hosty Dmitrijem Babičem ze Sputniku International, Markem Slebodou z Moskevské státní univerzity a  s Nebojsou Maličem z antiwar.com varují svorně  před Tureckem, a upozorňují dobrácky EU, aby si na ně dala pozor.  CrossTalk sleduji, protože se zde s předstihem dozvídám o událostech a jevech, jichž si všimnou naše média až za půl roku, jestli vůbec. 

Stačí jen poslouchat slova této povedené partičky, kterým nejde  o blaho Evropy ale o vliv Ruska nad vlivem nad jistým moře, nad jistým regionem, kde Rusku  rozpínavé Turecko nepříjemně kříží zájmy.  

 Nezbývá mi, nežli se smát. RT situaci definuje trefně. Jen se jaksi nesluší, abychom RT citovali anebo se přiznali, že nepřímo papouškujeme názory prokremelských serverů. Turecko na jednu stranu umně využívá situace, na stranu druhou čelí opravdové imigrační krizi a čeká od dalších postižených zemí, že zaujmou postoj. Nejednat s ním vůbec znamená rychlou politickou sebevraždu. A tak je EU nucena jednat a jednání nejsou snadná. Kypr hrozí EU zmařením jednání kvůli sporům s Tureckem atp. 

Turci dokáží být nejen povýšení  despotičtí Osmané, jež my demokraté z duše nenávidíme, ale mají pro nás nebývalé kouzlo.  

Do módy se dostávají nejen turecké telenovely, ale i turecké kriminálky.  Turecko prostě frčí a za nenávistí k Turecku může být lobbing  dalších  zemí, jež na Turecko vášnivě žárlí.  

Už několikrát jsem vylétla málem z kůže, když jsem si vyslechla nářky jedné ze sousedek, jež nemůže přijít na jméno Turkyni, jež očarovala srdce jejího potomka. Ten kvůli ní už řadu let dlí v Turecku, kde zdomácněl, pěje na ni oslavné ódy a ona jej s díky odmítá a neodmítá, prostě s ním strategicky manipuluje. Sousedka jí neřekne jinak, nežli kukuřice. Omámený  "Švanda Dudák"  už sdělil, že už by Češku nechtěl, jedině Turkyni, to je jiný šálek kávy. 

I já jsem podlehla kouzlu Turecka.  Nikdy jsem v Turecku sice nebyla, a asi tam nepojedu, ale to neznamená, že jsem tureckým vlivem letmo  nepoznamenaná. Nyní asi každého napadne, že jsem podlehla šarmu nějakého Turka z kebabového centra, kteří se prý od sebe  dělí velikostí břicha. Čím větší břicho, tím větší vliv. Není to pravda. Kebab jsem nejedla, nejím a nebudu jíst. 

Stalo se ale něco jiného. Podlehla jsem intelektuálnímu kouzlu turecké vědkyně. Nejsem sice na ženy, ale tato jedna mě uhranula  svým IQ. Potkaly jsem se zcela  náhodou před více než pěti lety při zájezdu od Čebusu do rakouského přírody v okolí Vídeňského lesa, kde hlavním bodem výletu byla Turecká jeskyně. Seděla vedle mě v autobuse, kde jsem jí nabídla místo a na první pohled ničím neuhodila do očí.

Byla bílá jako alabastr, měla krátké tmavé vlasy, vytahané tričko, rifle  a skoro žádné pití. Levný foťáček s levnými bateriemi jí moc nevydržel a proto jsem jí nabídla, že ji budu fotit. Neodmítla a u každé skály se esteticky natočila. Daly jsme se do řeči s typicky tureckým a typicky českým akcentem angličtiny. 

Přitom jsme se hluboce dívaly do očí a do úst, abychom pochopily, co míníme. Obě jsme absolvovaly doktorantské studium, já v oboru humanitním ona v oboru vědeckém. V Čechách byla v rámci grantového programu výzkumu buněčných rakovinných jader. S nadšením hovořila o svém vedoucím, pokorném Moravani z výzkumného ústavu, a o své dlouhodobé náročné práci. Moc jsem tomu nerozuměla, a spojila jsem si to maximálně s výzkumy transgenních myší, jež prováděla má kamarádka v labině.

Práce to byla monotónní, Filiz se musela hodně soustředit a nesměla udělat chybu. Pak by se musela vrátit úplně na začátek. Byla plně ponořena ve světě, kde se nešvindluje, kde neplatí manipulace a zastrašování. Čistý, aseptický svět laboratorních preparátů, mikroskopů a počítačových analýz. Nic nevinnějšího jsem dlouho neviděla.

Filiz byla ctižádostivá. Přednášela v Ankaře na univerzitě, kde dostávala mnohem nižší  plat, nežli u nás. Do pár let chtěla být docentkou a doufala, že profesuru zvládne do 45 let. Přála si působit v Kalifornii, což se jí později poštěstilo, stejně jako mé známé doktorát v USA. 

Makrobiologie zkrátka frčí. Filiz byla patriotkou, ale nechrlila do mě žádnou islamistickou ideologii. Měla jednoho bratra, jenž byl pedagogem a pochybuji, že by při své vědecké profesi praktikovala islám. Z politiky jsme se bavily o tlacích a hrozbách zbraněmi, jež na Turecko vyvíjely velmoci ze všech stran, situace byla tehdy zcela jiná, nežli nyní a konflikt v Sýrii i vznik IS byl v nedohlednu.

Filis hovořila o nevinných geostrategických hrátkách i o  reálných hrozbách bez jediného mráčku na čele. Více ji zajímala soutěž Eurovize, kde Turci tehdejší rok zabodovali, jež jí ale obecně připadla plytká. Pobavili jsme se o turecké krajině, o přímořských oblastech, já geografický ignorant, jsem se tehdy strašně divila, že v Turecku někdy sněží a že Turci mohou být tak bílí. Dozvěděla jsem se, že bledý typ pokožky je v této zemi poměrně běžný. 

Filiz se na Moravě líbilo, cenila si kolegů, ale trochu jí vadilo, že lidé zde jsou k cizincům uzavření a málo se dokáží při rozhovoru otevřít. Bylo to ještě před migrační hysterií, a tak jsem to přikládala spíše jazykovým bariérám. Filiz označila Brno za jednu velkou dědinu, čímž mi vyrazila dech, protože se jednalo o druhou největší metropoli naší země. Ona ale byla zvyklá na města typu mnohamilionové Ankary a menší města s pár stovkami tisíc prý Turci nazývají dědinami. Takže já, která žiju v městě se 7 tisíci obyvatel, bydlím asi v myší díře.

"Ale má to svůj půvab, ty vaše dědiny" potěšila mě Filiz, "nemáte zde tak přelidněno a nezakopáváte o sebe navzájem."

"Ještě, že tak!" zajásala jsem 

Autobus dojel na místo a zahájili jsme dlouhou pouť nenáročným terénem vídeňské přírody. Filiz politovala, že ji nikdo neinformoval, jak dlouho půjdeme,  a že si měla vzít vodu. Nabídla jsem jí svou vodu a dozvěděla jsem se, že přemíra vody ničí ledviny. Turečtí vědci jsou tedy mnohem dál, u nás se razí teorie, že voda v parných letních dnech neuškodí a má doktorka mi radila 4 litry denně. Filiz se zděsila. Nakonec jsme měly ale dohromady dostatek tekutin. Doprovázeli nás dva čeští kořeni. Michal a Mirek. Přidružila se ještě Pavla. Ti nám zaručovali, že jsme díky jejich orientačnímu smyslu nesešli z cesty. 

Zatímco s Filiz se už nevídám, je v Kalifornii, s Mirkem, Michalem a Pavlou jsem se vídat začala, jsou to turisté od CK Kudrna  a chodíme společně na dlouhé tůry.  Mirek, který mě do skupiny s názvem kochtabulková sekce nalákal, s námi už příliš nechodí, protože se mu znudily naše obličeje, Michal je ale tvárný a neustále mě, Brňák, bombarduje dotazy, co se děje v letovickém keltském skanzenu Isarno a nechce věřit, že se rozpadá  kvůli finančním sporům. Pavla s  nám všem upletla nedávno srdce na Valentýna. 

Zdatnější ze skupiny ujdou i 25 km, spí ve sněhu a nejzdatnější se chystá borec na Kamčatku, méně zdatní si volí kratší okruhy. Dokonce se k nám přidružila i laureátka ceny Jiřího Ortena v inkognitu. Ve srovnání s těmito typy byla turecká vědkyně až neuvěřitelně normální. 

Dokázala ležérně konverzovat snad o všem, včetně vzestupu a pádu Osmanské říše, o evropských dějinách bez slzy v oku, i o běžných záležitostech a vztahu se svým bratrem. Ten se totiž chystal do Evropy a měl velké problémy s vyřízením víza. Litovala jsem jej, protože EU tehdy požadovala velké peníze za vyřízení a kladla vzdělaném Turkovi, jenž chtěl navštívit svou sestru,  neuvěřitelné množství byrokratických překážek. Mladík měl dle své sestry obrovské plány. Hodlal procestovat ve 3 dnech polovinu Evropy, včetně Francie, Itálie a dalších zemí. Sestra se v předzvěsti krachu jejich výpravy už předem potila a když by byla pravověrnou muslimkou, asi by bušila hlavou o zem. To ale neudělala.  

Dorazili jsme do Turecké jeskyně. Jednalo se o malou prohlubeň ve skalách, jež byla pojmenována  na počest porážky Osmanské říše. Nevěděla jsem, jak to turecké vědkyni říci, aniž by ji urazila, ale asi si dovtípila. Průvodkyně neuměla anglicky, a tak jsem před ní mohla leccos smlčet. Poprvé jsem si tedy zahrála na diplomatku a zjistila jsem, že důležité není, co sdělíš,  ale co umně zatajíš.

Filiz mi vřele poděkovala za to, že jsem si k ní jako jediná ze 40 účastníků zájezdu přisedla a vše jí překládala. Měla jsem to za samozřejmé, ostatně ani hoši a Pavla k ní nebyli nepřívětiví. Měli ji ale za raritu. Pozvala jsem Filiz o víkendu do Moravského Krasu a s radostí mou nabídku přijala. Neměla totiž při práci v labině vůbec čas cestovat a vyšetřila si na to cenný víkendový den. Sešly jsme se v polovině cesty v Blansku, které leží uprostřed železniční tratě mezi Letovicemi a Brnem. Dojely jsme k jeskyni Balcarka a jelikož jsme měli čas, strávili jsme chvíli v místním bistru.

Tehdy nastal zlatý hřeb celého dne, na který do smrti nezapomenu. Obě jsme si objednaly tureckou kávu a obsluha nás za 35 korun obšťastnila typicky českým kávovým lógrem přelitým horkou vodou. Klidná, odměřená, bledá Filiz, jíž jsem prozřetelně přetlumočila, že se jedná o tureckou kávu, vybuchla a seřvala obsluhu.

"Toto není turecká káva" křičela anglicky, ale nikdo jí nerozuměl. 

"Docvaklo mi to, turecká káva se vaří na speciálním vařiči zastudena v džezvě s příměsí cukru, většinou tmavého, podobně třeba jako káva arabská anebo krétská"

 Rozhorčení nacioálně cítící hrdé příslušnice bývalého Osmanského impéria se nezmírnilo. Filiz vřela a málem kávu vylila obsluze do dřezu.

"Filiz, nesmíš mít na ně takové nároky. U nás v Česku se turecká káva říká tomuto nápoji."
"Paskvil. Hanba. Przní tureckou národní tradici výroby kávy!"
"Ne, to vše nebylo řečeno, ale myšleno. Zastyděla jsem se trošku za nechutnou kyselou kávu a řekla jsem si, co by řekla Filiz na Nespresso od mírotvorce George Cloonyho a vzpomněla si matně, jak jsme přiškvařila kávu v džezvě.

Ještě, že se vše uklidnilo a my jsme mohli nastoupit do nejkrásnější a nejbohatší jeskyně Moravského krasu. Vysvětlila jsem Filiz podstatu krasových jevů, s nimiž byla seznámena. I v Turecku mají krasové jeskyně, zde se jí ale nesmírně líbilo. Dorazili jsme k symbolu Balcarky Turecká šavli  zvané  Handžár.

V jeskyních bylo ještě více odkazů na tureckou symboliku. Až podezřele moc. Jako by nám je sama prozřetelnost házela do cesty. Turkyně z toho byla celá paf. Když jsem sestupovali v jedné z jeskyní, vybídla nás průvodkyně, abychom nahlas vykřikli své přání, jež uslyší místní skřítci a splní nám je, nejlépe ve svém jazyce, když se držíme za jeden krápník, jenž je povoleno ohmatávat.

Přeložila jsem to Filiz a jako jediná se nebála vykřiknout v turečtině, jíž nikdo nerozuměl, svá přání. Učinila to na plná plíce. Co si asi přála, úspěch v práci, aby se dostala do Kalifornie, aby se cesta s bratrem vydařila, aby se jí dařilo v rodinném životě anebo se snad modlila za své rodné Turecko? Vše bylo ve hře. Neptala jsem se. Skřítci ji ale asi vyslyšeli, protože bratr dorazil a ona se nakonec dostala do USA, kde mohla provádět svůj výzkum. 

Absolvovaly jsme ještě Kateřinskou a Punkevní  jeskyni.  Svezly jsme se lanovkou k Macoše a po lodičkách, k Masarykovu dómu, vychutnaly jsme si romantiku i tajemné šplouchání ledové vody.   Filiz byla moc ráda a prosila mě, jestli bych jí nepředala fotografie. Dovezla jsem jí fotografie do Brna do výzkumného ústavu, kde pracovala, vypálené na CD. Byla mi vděčná.

I mě setkání s touto prostou, nenáročnou a ženou z jiné kultury obohatilo a zbořilo mé stereotypy o  manipulujících vydírajících Turcích, o kterých se nyní hovoří v souvislosti uprchlickou krizí a Islámským státem. Popřála jsem jí hodně úspěchů a bylo mi líto, že jsme spolu nestihly více výletů.  S Filiz se nevidíme,  mohu se s ní spojit ale přes Facebook. Pokud bych se s ní spojila, nechtěla bych ji zatěžovat hysterií, která v EU vznikla kolem Turecka. I po tragických událostech v Bruselu, o nichž jsem se dozvěděla po napsání článku,  ale platí, že s Tureckem je lepší jednat, nežli nejednat. Trumpovo řešení zabránění vstupu všech syrských občanů na půdu EU nic neřeší.