Konvertovala Federica Mogherini k islámu anebo jen ctí íránské tradice?

Při své návštěvě Íránu, kde je povinná pokrývka hlavy, si ji Federica vezme. Pak si ji při zpáteční cestě zase sundá. A tak se můžeme ptát, jaký smysl ji má zakazovat  u nás na školách, když ji okatě v TV nosí šéfka diplomacie EU?

Levicová italská politička proslula jako bojovnice za rovné genderové příležitosti a svou  účastí na komplikované smlouvě s Íránem na ukončení íránského jaderného zbrojního programu, díky němuž se podařilo znormalizovat EU vztahy s touto blízkovýchodní zemí. 

Osobně jsem této smlouvě nakloněna  a nemám ji za slepý ústupek Íráncům, za nějž ji měli američtí republikáni, kteří napsali pomatený dopis lidu Íránu, ve kterém Íráncům sdělili, že při příštích volbách na prezidenta zvítězí republikáni. Pak to lidu Íránu ohledně jaderné smlouvy ještě natřou  a patrně  jim opět zavedou krušné sankce, které ale díky zbavení se jaderného materiálu a přísným inspekcím nemají prakticky žádný význam.  

V  Íránu je pokrývka hlavy dána letitými tradicemi.  Za diktátora Rezý Páhlavího bylo pokrývání hlavy ostrakizováno, což naštvalo řadu tamních žen, jež začaly pokrývku hlavy nosit ze vzdoru. Po íránské revoluci v roce 1979, kdy se země přeformovala v islámskou teokracii, tolerující určité další náboženské kulty  s prvky parlamentního a zastupitelského systému, byly pokrývky hlavy a krku  zavedeny povinně jako islámský modus ženské ctnosti. Většina žen,  jež s jejich nošením nesouhlasila a nelíbily se jim islamistické změny, ze země raději vycestovala.   

Práva žen jsou  asi tak někde uprostřed práv žen v islámských zemích. Ženy zde mohou na rozdíl od konzervativní Saúdské Arábii řídit auta, mohou chodit samy po ulicích, nesmí cestovat do zahraničí bez svolení manželů. V hojné míře absolvují vysoké školy, ze kterých vychází více žen nežli mužů. Mohou kandidovat do veškerých zastupitelských funkcí, pokud splní přísná kritéria spojená s důvěryhodností v rámci teokratického systému a nejsou jako řada nepohodlných politických kandidátů volebními komisemi diskvalifikovány.

V parlamentu a zastupitelstvech jsou zastoupeny v malé míře, oficiálně jsou ale vládnoucími představiteli, prezidentem a hlavou parlamentu, k účasti na volebních kandidátkách povzbuzovány.  Ženy zde ale nesmí chodit na mužský fotbal a diskriminaci čelí především v malých venkovských městečkách, kde jsou v rámci chudých poměrů občas nuceny k prostituci a poté v rámci mimosoudních procesů, založených na prastarých islámských klanových zvycích, v ojedinělých případech kamenovány. 

Postoj íránských politiků vůči EU, USA a západním hodnotám založeným na oddělení státu a církve je nyní v okamžiku zlomu. Íránská ekonomika dušená sankcemi neprosperovala, a proto se progresivnější političtí představitelé, kteří nejsou diskvalifikováni ve volbách, a tak se tváří jako umírnění, vyjadřují pro opatrnou spolupráci se západem na ekonomické a částečně i kulturní bázi. Průměrný Íránec řekne, že obyvatelé západu jsou hodní lidé, bohužel mají ale nesprávné a zkorumpované  politiky.

Stárnoucí duchovní vůdce ajatolláh pak stále musí, dílem ze setrvačnosti a dílem, aby vyhověl konzervativcům, označovat USA za velkého satana. EU je pak v jeho očích menším satanem. Po atentátech ve Francii všichni vrcholní politici Íránu včetně ajatolláha ostře odsoudili radikální sebevražedný extremismus v EU a všude ve světě kromě Palestiny, kde jej vzhledem k letitým sporům s Izraelem, jenž jakožto stát Írán neuznává, stále ještě mají za mučednictví.

Ajatolláh se obrátil ve svém dopisu k evropské mládeži ve staré dobré obehrané íránské písničce. Zde zapěl ódu na mladou rozjásanou mládež, která je ještě nezkažená intrikami mazaných evropských politiků. V ní vidí budoucnost světa, zatímco evropští politici to v hlavě nemají příliš v pořádku, jelikož nepochopili muslimské anebo obecně duchovní ideály. Nesmí zase naštvat moc křesťany anebo židy, protože ti jsou v jeho zemi oficiálně tolerováni, pokud se ve své víře narodí.  

(Chameneího dojemně zfilmovaný dopis určený evropské mládeži) 

Pokud jim vše ale evropští mládežníci vysvětlí a převezmou otěže ideálů íránské revoluce, bude to v Evropě fajn. Federica Mogherini už sice takovou mládežnicí není, táhne jí na 43 let, ale vypadá relativně mladistvě a socialisticky rozjásaně. Je sice protřelou evropskou političkou, ale kdo ví, může ještě prozřít. Stárnoucí ajatolláh navíc asi už tak dobře nevidí, a zapomíná, kolik je jí let. A když se to tak vezme, vzhledem k složité perské dialektice a sofistikovanosti, na níž si všichni Íránci tolik zakládají, je vlastně Federica  pro něj ještě takové děcko.

Je skoro o polovinu mladší nežli on.  A pokud si v jeho rodné zemi vezme při politických jednáních na hlavu hidžáb v úctě k tradicím země, rozzáří se Sajjíd Alí určitě jako sluníčko a řekne si, konečně EU pochopila ty naše šíitské hodnoty a je na dobré cestě ke spáse a k duchovnímu rozvoji.   

Federica Mogherini si pokrývku hlavy hezky zase v letadle při cestě do EU sundá a nám zbudou pouze spekulace nad jejím pravým náboženským vyznáním. Federica Mogherini patrně nekonvertovala na islámskou víru, jakkoli si s milým ministrem zahraničí M. Džavádem Zarífem  tolik rozumí. Společně při íránské nukleární dohodě si zažili při složitých jednáních plných typického íránského lišáctví a amerického tvrďáctví, jež musela Federica diplomaticky vyvažovat, spoustu legrace. 

Pokud by totiž konvertovala k šítskému islámu, asi by v EU jakožto jeho diplomatická zastupitelka skončila. Ačkoli v tolerantní EU je vše možné.  Každopádně je náboženská víra v EU věcí soukromou a je jen na Federice Mogherini, jakým směrem se ve svém srdci a názorech vydá. Když mohli mít v USA  málem za prezidenta mormona Mitta Romneyho, proč bychom nemohli mít v čele evropské diplomacie čerstvě konvertovanou šíitku Federicu Mogherini. 

Pokud ale vrcholná představitelka  EU, jež je založena na sekulárních hodnotách odluky církve a státu, nosí hidžáb na rozdíl od dominantní Michelle Obamové, jež si v mnohem rigoróznější Saúdské Arábii na hlavu při pohřbu krále pokrývku nevzala, připadne mi veškerá diskuse o zákazu hidžábů, burek a nikábů  na školách a úředních institucích jako nesmyslná.

EU přesto nyní nemůže Francii ani dalším zemím diktovat, jakkoli se její představitelka zhlédla v tradici nošení pokrývek hlavy a krku, aby zrušila zákaz nošení všemožných ženských muslimských pokrývek kryjících obličej, což ovšem Federičin hidžáb úplně nekryje, ve školách a institucích. V situaci, kdy hrozí Brexit, by to možná byla poslední kapka a trhla by se i Francie, jež si zakládá na svém sekularismu  táhnoucím se už od dob Francouzské revoluce.  

Ostatně je možné, že v Íránu časem bude nenošení hidžábů, šajl anebo burek povoleno, a Federica Mogherini tam bude moci přijet i ve svém krásném vzdušném mikádu. Osobně bych vrcholné představitelce EU, pokud skutečně není muslimkou, nošení hidžábu v rámci oficiální návštěvy jakékoli islámské země nedoporučila a doporučila bych jí následovat vzor Michelle Obamové. V rámci složité íránské dohody, jež obsahovala řadu právnických kliček a doložek, si EU mohla klidně vyjednat jako bonus podmínku, že evropské političky ani nemuslimské Evropanky nebudou po předložení legitimace policejním orgánům a s razítkem od úřadů povinny v Íránu nosit hidžáb anebo jinou pokrývku hlavy a krku.

Íránská diplomacie, jež byla žhavá na zrušení sankcí, by tuto jedinou podmínku ze strany EU přijala, oznámila by to v tisku a televizi a zavedla nový zákon ohledně hidžábu Evropanek či Američanek a byl by klid. Evropanky či obyvatelky USA a dalších jaderných mocností, jež Írán držely léta v šachu, by jen policii anebo mravnostní policii ukázaly  pas a měly by pokoj. Jen by se na ně tamní muži zvědavě dívali jako na ženy proklatě odvážné.  

V EU ale může každá malá muslimská holka a studentka nyní ve Francii frflat: "když může hidžáb nosit naše vrcholná představitelka při politických jednáních a my to vidíme v TV, tak bychom si  rády vzaly do školy náš oblíbený nikáb". A to je teprve pak ta revolta, to je teprve klíčový problém. To je ten pravý islámský vzdor, jenž musíme za každou cenu i přes koleno zlomit.

Nosit pokrývky hlavy mohou na vysokých školách jen jeptišky, protože křesťanství je zde zakořeněno už od dob bájného knížete Bořivoje  od 9. století, kdežto islám zde nikdy moc nezdomácněl, a tak vzdorné muslimky dle názoru mnohých nesmí. I když možná i jeptišky časem budou muset v rámci sekularismu sejmout ve školách a institucích jakožto náboženský symbol svůj šátek a háv. Otázkou je, kam až sekularizace v rámci státních institucích v ČR  a EU v rámci oblečení  povede, protože pak by teoreticky ani kněží neměli ve školách a institucích nosit taláry. 

V tolerantní UK nemají s nošením hidžábů ani jiných náboženských symbolů problém a v muslimských školách zavedli pouze  deradikalizační hodiny. Zde si mladé muslimky a mladí muslimíkové pečlivě ve svých poznámkách píší, jaké nebezpečí představuje islámský radikální džihádistický fundamentalismus. Kurzy zintenzivnili v UK poté, co zjistili, že jim řada mladých zradikalizovaných žab prchá letecky do Islámského státu a poté, co zjistili, že slavný Džihádí John, jenž si řezal z recese hlavy obyvatel USA,  byl frustrovaný  Londýňan a UK hrozila mezinárodní blamáž a ochlazení vztahů s USA.