Íránský režisér si nebude moci možná přijet do USA pro Oscara

za svůj film, jenž je paradoxně poplatný západnímu vkusu a splňuje všechna klišé, která od cizokrajné islámské kinematografie my Zápaďané požadujeme

Farhadiho film jsem viděla v rámci festivalu íránského filmu v kině Scala, který jako minulý rok uvedl evropsky oblečený mladý Íránec společně s Češkou, kteří před tím popíjeli v kinokavárně blíže nespecifikovaný nápoj  a dobře se bavili.  "Tento chlapík určitě představuje pro naši zemi tu nejvyšší bezpečnostní hrozbu", napadlo mě cynicky. Proč jsme si jej jen vpustili a proč už řadu let propagujeme díla naší civilizaci nepřátelské islámské kinematografie. 

Ve skutečnosti se jedná o oficiální i disidentské projekty o lidičkách stižených drobnými i osudovými  traumaty, které se v tom podstatně lidském aspektu vůbec neliší od těch našich. Loni jsem shlédla film Obyčejný člověk režiséra Majida Barzegara o jednom  senilním dědulovi, postiženém Alzheimerem, jenž se bláznivě zamiluje do mladé dívky, která se jej snaží odvést do Kanady za jeho synem.

Až na šátky na hlavách a zastaralé počítače se realita Teheránu nelišila po stránce vizuální zásadně od té naší. Žádný fundamentalismus, žádné viditelné konflikty, vše bylo ovládáno symbolicky pomalým beznadějným tempem života skomírajícího starce, jenž žije svými stereotypy a poslouchá rádio, jemuž nerozumí.

Náboženský aspekt byl, až na pár zdvořilostních frází,  zcela vymazán. Vše bylo stejné jako u nás v Česku, až na jeden podstatný rozdíl.  Film na první pohled zarazil překvapivou měrou obecné slušnosti, ohledu a úcty, kterou k sobě filmové postavy chovaly a jež nepůsobila strojeným dojmem. Místo obligátního českého "ty vole, ona má velké kozy jako kráva" jsme se doslechli: "pane XY, nechcete pomoci do schodů, máme o vás v celém domě dojemnou starost."

Kamarád, který Írán navštívil, a byl se mnou  v kině, měl z této země úplně shodný dojem. Letošní film Obchodní cestující, jenž byl u nás přeložen jako Klient, byl ještě více západnější a modernější. Jako bychom sledovali komorní severské drama střelené hollywoodským melodramatem, jež se zoufale snaží o metanaraci. Režisér  strávil velkou část života na divadle, zbožňuje Ibsena a je posedlý myšlenkou prolínání divadelní a filmové reality.

Hlavní protagonisté, oblíbený, pohledný, vtipný učitel perštiny, který se škádlí se svými smartphony  vybavenými žáky, a jeho nekonfliktní žena zkouší v divadle hru A. Millera Smrt obchodního cestujícího.

Vše v západních kostýmech, až na šátky na hlavě. Žena, jež má být v Millerově hře poloobnažená, je v krátké červené sukni, přiléhavém plášti, kozačkách a šátku, což vyvolává u herců záchvaty smíchu. Herci řeší pár lechtivých větiček, jež snad neprojdou cenzurou, a to by bylo tak asi vše, pokud by se hlavní pár nepřestěhoval do bytu po ženě pochybné pověsti, která ještě není zcela vystěhovaná. Nikdy ji neuvidíme, jen slyšíme z telefonu její hlas. 

Jeden z jejích zákazníků si ji omylem splete s počestnou neproblematickou nově nastěhovanou manželkou, jež nechá svému muži otevřené dveře, zatímco se koupe, a mezitím ji přepadne a krutě zbije. Pak se rozvíjí srdceryvné drama, točící se kolem pocitu ohrožení, viny, partnerského odcizení, osobní nedostatečnosti a hledání viníka. To vše se proplétá se zkoušenou hrou, do které si herci projektují své vlastní frustrace.

Všichni jsou na sebe, stejně jako v předchozím filmu, milí, ohleduplní, snaží se druhému pomoci, aniž by se mu zbytečně vpletli do života, a přesto na sebe naráží a trýzní se, aniž by to měli v úmyslu.  Z viníka se nakonec vyklube dědula podobný dědulovi z předchozího filmu, kardiak, jehož dcera se vdává a který zoufale prosí pár, aby jej neztrapnil před manželkou, s níž žije poklidně 35 let. Je to otázka života a smrti i osobní cti. 

Zamčen v bývalém bytě manžela postižené, prodělá nevzhledný břichatý útočník srdeční infarkt. Přijede si pro něj rodina, je potupen a ze strachu umírá, aniž by se rodina dozvěděla pravdu. Hra zanechává celou řadu otazníků. Manželé si ponesou trauma z odhalení perverzního dědouše do konce života a navždy mezi nimi bude vražen klín.  Film jako stvořený pro Oscarovou porotu a zvláště nyní za času persekuce muslimů. 

Ani režisér, ani představitel dědka a  manželského páru do USA nepřijedou kvůli rozmaru amerického prezidenta, jenž vydal plošný zákaz vstupu do USA pro všechny Íránce a další vybrané muslimské země.  Íránci v USA nikdy nečinili žádné větší problémy.

Írán je oblíbeným otloukánkem USA v letitém tristním sporu o ropu, z níž neprávem profitovali britské a posléze americké těžařské společnosti, v němž hraje roli  pomoc USA íránskému  šáhovi Rezoví Pahlavího, kterého přijal prezident Carter z milosti, protože umíral.

V příběhu se motají jako v béčkové variaci Hitchcockových špionážních filmů britští a američtí ropní magnáti, přestrojení agenti CIA a MI6, štvoucí proti neposlušnému íránskému  premiérovi Muhammadovi Mosaddekovi,  Churchill, Eisenhower, T. Roosevelt, zlotřilý John  Dulles, komouši, nacionalisté a islamisté. Do toho ještě přimíchejme Reaganův  nekalý protizákonný deal se zbraněmi, z něhož byl svého času velký skandál, a Íránci mají na nacionalistický příběh velkého formátu o západním kolonialistickém utlačovateli zaděláno. Íránci mají svou paměť, zatímco běžní Američané si pamatují z celé story jen to, co jim umně naservírují média. Jejich země píše historii celého světa, takže si nemohou vše uchovat v paměti, zatímco Íránci žijí jen svými jednoduchými, často černobílými příběhy, jež se jim vpalují pod kůži díky opakovaným kázáním v mešitách.    

O tato antiamerická špionážní témata není na západě zájem. Místo toho vznikají v USA patriotické filmy typu Argo.  Íránci si svou zášť vůči USA vybíjejí v mnohadílných cyklech mapujících bezpráví spikleneckého sionistického Hollywoodu, jenž vymývá mozky svým divákům, páchaného na íránském lidu, které běží na jejich  PressTV, která má minimální sledovanost a nulový mezinárodní dopad.  

Nyní se začalo blýskat na zlepšení vztahů, íránský duchovní vůdce sice neustále spílá západním materialistickým hodnotám, ale nevadí mu, když do Íránu přijedou američtí podnikatelé, animátoři a vědci a všichni Íránci unisono obdivují západní technologické vymoženosti a mladí íránci volí podle vzkazu politiků na Twitteru.  Íránci nyní dávají  občanům USA víza za symbolický poplatek přímo na svém letišti pojmenovaném po vůdci jejich slavné islámské revoluce.   

Na devadesátidenní zákaz vstupu reagovali Íránci mírně, ministr zahraničí vzkázal, že si celý Trumpův počin všichni pečlivě prostudují a provedou nějaká opatření. Jsou totiž národem, jenž má moře moc času, na rozdíl od hekticky uspěchaných Američanů, jejichž je hypermobilní Donald Trump, jenž si kvůli byznysu dopřává jen 4 hodinky spánku, symbolem. 

Kdo si počká, ten se dočká,  je jejich heslo, a myslí tím, dočká se ráje, který bude uspěchaným povrchním Američanům odepřen. Íránci se v odvetných opatřeních vůči USA poučili  od prezidenta Putina, který na poslední Obamovy sankce vůbec nereagoval. 

Ministr zahraničí Zaríf  držitele platných amerických platných víz ujistil, že budou v jejich zemi vítání. Jsou na vzájemné naschvály mezi USA a Íránem zvyklí a nějaký zákaz  vstupu do země, již jejich duchovní vůdce označuje za velkého satana, je nemůže vyrušit z jejich bohorovného klidu.

Režisér íránského filmu, nominovaného na Oscara, objel desítky festivalů, kde byl spolu s herci nadšeně vítán, a tak už ho nějaký zákaz vstupu do USA nevyvede z míry. Režisér řekl, že na předávání  Oscarů  nebude, i kdyby obdržel  výjimku.  Má  svou hrdost.

Poděkovat mohou Íránci i na dálku pomocí televizního přenosu. Hollywoodské hvězdy jim nadšeně zatleskají, stejně jako tleskali Benu Affleckovi a jeho dojemné protiíránské agitce Argo. Bude to morální vítězství po Írán, nikoli pro Trumpa. Možná se pár hollywoodských herců symbolicky obrátí na šítskou větev muslimství, možná M. Streepová pronese další dojemný proslov. Všichni budeme plakat, tak nějak po hollywoodsku.