Imigranty nevítat chlebem a solí ale lednicí plnou libového masa!

S uprchlíky jsem se ve své vlasti  setkala dvakrát. A vždy jsme na ně byli my Moraváci extrémně hodní a snesli jsme jim modré z nebe. Oni si to přeinterpretovali ve svých mozcích zmasakrovaných odlišnými ideologiemi opačně.

Dlouho mi trvalo, než jsem se rozhodla svěřit se svými osobními zkušenostmi s migranty v České republice. Když vidím exhibice lidí, kteří se nechávají  fotit s tmavoučkými roztomilými uprchlickými dětmi na svůj facebookový profil,  anebo na uprchlíky dští síru, a tak si podvědomě ventilují svůj strach z neznáma, rozhodla jsem se vyjít s pravdou ven.

 Poprvé jsem se setkala s uprchlíky ještě jako malé dítě krátce po kolapsu komunistického režimu, když jsem navštívila svého dnes již zesnulého prastrýce, ředitele základní školy na malé moravské dědině. Jaké bylo mé překvapení, když mi namísto jeho smavé maličké pravnučky, o nichž se se ženou staral, otevřel hnědooký pubertální výrostek. Že by pravnučka tolik vyrostla? Bliklo mi v hlavě.  Za chvíli jsem se dozvěděla, že prastrýc má nečekanou návštěvu. 

Zavítal k němu otec jeho adoptivní dcery, Iráčan Rashad z Bagdádu se ženou a svými dvěma dětmi. Během svého studijního pobytu v České republice zde zanechal dceru s orientálním jménem, jež nechal strýc počeštit, aby lépe zapadla mezi českou omladinu.  Irácký otec si s prastrýcem i svou dcerou po celou dobu dopisoval v češtině a nyní se znenadání zjevil před  prahem jeho domu. Kdo by měl to srdce odmítnout nebohou rodinu, jež prchala před Saddámem Husajnem, krutým to arabským diktátorem.

Tak jsem si to aspoň vysvětlila já, i když nyní váhám,  zda se jednalo o politické anebo ekonomické migranty. S Iráčany jsem měla výbornou zkušenost díky svému učiteli angličtiny, jenž rovněž pocházel z Bagdádu. Byl na nás strašně hodný, pouštěl nám animované anglické výukové filmy a vytočilo jej pouze to, když po něm chtěli spolužáci v suplované hodině, aby jim pustil Hříšný tanec v češtině, což bylo zcela v rozporu se sunnitským učením. 

Strýc vyhradil irácké rodině vrchní patro ve svém domě a spolu s tetou udělal, co jim na očích viděl. A nebylo toho málo. Jak mi rodiče později sdělili, vyžadovali Iráčané lednici plnou toho nejlibovějšího masa a denně vyhazovali tetě veškeré své prádlo k přeprání.

Lednice po rok pukala ve švech a veškeré prádlo bylo každý den vzorně vypráno a vyžehleno. Vděku se ale milý prastrýc, jenž pomohl rodině vyřídit azyl a potřebné dokumenty, nedočkal. Rodinka nakonec pláchla do Nizozemí, kde žije dosud, a Rashad prý sešel z cesty. Údajně propadl kouzlu automatů. Strýc byl ve své vsi Iráčany pomluven za to, že rodině neposkytl náležitou péči. Nevím, co více by si bez práce představovali. A tak jsem se poprvé podivila, jak jsou Moravané prostomyslní.

Druhým mým osobním kontaktem s asylanty bylo setkání s  mladým kubánským párečkem, kterému se podařilo pláchnout z komunistické Kuby do Brna. Česká republika je mezi Kubánci vyhlášená, protože jim jako jedna z mála poskytuje politický azyl. Kubánců se bezelstně ujal jeden můj známý a měl na dva roky vystaráno. Ubytoval je v malém bytečku a živil je na své náklady.

Kubánci byli skromnější a nechtěli po chudém redaktorovi literárního časopisu narvané lednice. Navíc se s nimi dalo celkem dobře domluvit- ve španělštině. Lámaně jsem si s nimi pohovořila o tamním tuhém režimu a popřemýšlela, kdo převezme po Fidelovi otěže. Dozvěděla jsem se, že jeho bratr Raul.

Pikantní na celé situaci bylo, že jsem zlomyslně zapřemýšlela, že by se Castrovi mohlo něco neblahého přihodit, a 14 dnů nato obletěl světem šot, ve kterém stařičký revolucionář zavrávoral a ostudně upadl. Zastyděla jsem se za svou vlastní škodolibost. Poté jsem vypálila manželům na DVD reportáž, kterou natočila Kubánka, jež ve své vlasti vystudovala dokumentaristiku,  o postojích Čechů ke komunistické Kubě. 

Co mne ale zarazilo nejvíc, bylo, že mladý pár zanechal na Kubě  své dvě malé děti, děvče a chlapce, a vyrazil jen tak nalehko do Evropy. Kubánka po celou dobu malovala, a tak byl celý byt oblepen obrázky jejich syna v pionýrském šátku. Přitom získat děti z Kuby byl hodně tvrdý oříšek a známý se musel zjevit i v televizi a oslovit celou řadu organizací. Po vleklých jednáních se podařilo děti dostat do České republiky. Přijeli s nimi prarodiče, kteří se vrátili zpět.  Dvouletá holčička svou matku prakticky neznala a byla v cizí zemi naprosto dezorientovaná.  Známý celou rodinu učil česky a stěžoval si, že mu to zabírá hodně času. 

Nebyl si jistý, jestli to celé navíc není zbytečné. Kubáncům se v chladném Brně nelíbilo, čeština jim vůbec nešla do hlavy. Nebyli schopni sehnat trvalou práci a přitom oba absolvovali vysokou školu. Žena se rok snažila vyučoval španělštinu na gymnáziu, ale pohořela. A tak žili v druhém největším městě České republiky a dost se při tom nudili.  Kamarád byl z celé situace čím dál zasmušilejší a bezradnější, nakonec ji ale rozťali sami asylanti. Podařilo se jim dobrodružně před další zemi dostat do USA.

USA tehdy poskytovala asyl Kubáncům, ale pouze, pokud přišli  přímo z Kuby. Oni už měli asyl v druhé zemi. Nicméně se jim to podařilo před úřady zatajit. Ubytovali se v Miami, kde měli přátele a mohli si švitořit ve španělštině. Pořídili si dům, automobil a pozvali známého na návštěvu. Byla jsem ráda, že se tak rychle vyšvihli a už se nemuseli trápit daleko od domova. Situace ale nebyla tak růžová, jak se na první pohled zdála.

Potvrdila se teze mé známé, jež žije léta v Irsku, kde tvrdě pracovala, a ví, jak je těžké začít v  v cizí zemi. Při své návštěvě Kuby, kterou projela křížem krážem a viděla tamní poměry,  mi sdělila o místním obyvatelstvu, že není z velké míry schopno konsistentních pracovních výkonů a příchod kapitalismu by mu zlomil vaz. A tak tomu bylo i u kubánského páru, který zakotvil z postkomunistického Česka v baště kapitalismu a imperialismu, jak by řekl jejich leader.    

Na lepší život v USA se pár nerozvážně a hlavně neúměrně zadlužil. Manželé  nebyli schopni splácet, a  tak se Kubánec upsal na řadu let do jihokorejské armády, kde žije s celou svou rodinou v obřím armádním komplexu. O své spletité cestě životem napsali Kubánci knihu, jež vyšla v brněnském nakladatelství. Jejich příběh nabyl vskutku  symbolického rázu. Ze slunné komunistické Kuby přes postkomunistické Brno, kapitalistickou výspu Miami do nehostinného vojenského komplexu země, jež je ve válečném stavu s druhou poslední baštou komunismu- Severní Koreou.

Známý se mi krátce po své vyčerpávající životní zkušenosti s migranty svěřil, že se na něj obrátila jedna  nezisková organizace s tím, že má pro něj další kubánský pár, který je potřeba naléhavě ubytovat. S povděkem a trpkým úsměvem na tváři  odmítl.