Co kdyby byl Ježíš v migrační vlně?

Pokud by Ježíš žil v současné době, není vyloučeno, že by se v rozbouřené situaci na Blízkém východě sám dostal do migrační vlny a připlul by k nám na malém člunu. Jak bychom se k němu zachovali u nás v Česku? 

2016 let starý katolický Bůh se definitivně rozčílil. Stalo se tak minulého roku, kdy vyšlo číslo časopisu Islámského státu Dabiq s fotomontáží vlající černé vlajky ve Vatikánu a  hrozbou evropským křižákům.

"To už si dovolili příliš, ti fousatí saláfisti vyznávající  konkurenční  islamistické božstvo. Svatý římský stolec jim nedám. Budu muset po 2016 letech své nečinnosti konečně něco podniknout na vlastní pěst. Radit se ale s nikým nebudu. Jsem konečně svrchovaný, všemocný a vševědoucí. Co ale dělat! " rozmítal Bůh, až jej osvítil ducha svatý, součást jeho samého a poradil mu, aby seslal na zemi opět Ježíše Krista.

"Naposledy to skončilo fiaskem, ale pak jsme celkem zabodovali a ani jsme nemuseli moc hnout prstem. Všechno za nás odpracovali naši starší bratři Židé spolu se členy římské správy a posléze naši horliví vyznavači. Celkem jsme se vyšvihli a to i  přes četné skandály uvnitř našich řad. Přežili jsme dokonce i Charlese Darwina."

 Myšlenka mu stále vrtala hlavou, až se rozhodl ke konečnému kroku. Kristovi, jenž za ta léta na nebesích dosáhl značné duchovní vyspělosti, se na planetu Zemi, která se od jeho pobytu nebývale technicky rozvinula a zalidnila, nechtělo.

"Nemohl bys to vyřešit jinak, tati, vždyť já neumím ovládat tablet,  Facebook mi nic neříká, nezvládnu Twitter.  Lidé mě nepřijmou do své internetové komunity" škemral Ježíš. 

"Kriste, synu, nemohu tě ve tvé svrchovanosti k ničemu nutit, ale copak sám nevidíš, jak se konkurenční nebe plní muslimskými  mučedníky, kteří se odpalují jeden za druhým v naději na skotačení po boku muslimských panen?! A naše katolické nebe je čím dál tím prázdnější, světci se rodí čím dál tím sporadičtěji a skeptičtí Evropané už na zázraky nevěří. Je třeba, abys to celé dal do pořádku."

"Dobře, otče, ale neznamenal by můj druhý příchod  konec světa, jak se píše v Apokalypse?"

"Copak tě to napadá? Apokalypsa je jeden velký podvrh a produkt deliria blouznivého Jana. Svět se bude točit dál, i když planeta Země zanikne, vše skončí až pomalou tepelnou smrtí vesmíru za biliony let. Fyziku ještě ovládám. Ale bašta katolické církve bude, když mi nepomůžeš,  dobita musulmany a to nedopustím.

Vstoupíš do světa nepozorován a nikdo o tobě nebude mít ani páru. Jelikož se mi nechce příliš přemýšlet, zinscenuji vše stejně, jen se přizpůsobíš moderním podmínkám. Vrátíš se do roku 1983, kdy se narodíš a pak uvidíme. Hlavně se nesmíš prozradit. Svých nadpřirozených schopností využívej jen minimálně a s maximální rozvahou!"

"Tak dobře, tati, děj se vůle tvá!" Řekl smířeně Ježíš a sestoupil v podobě dítěte na planetu Zemi. Narodil se 10 km od Jeruzaléma v oblasti, jež byla krátce na to  prohlášena za součást  Palestiny. Jeho matka, Marie, měla porodit až později, nechtěně ale slehla uprostřed zemědělského družstva, kde zastávala funkci veterinářky. Všude bylo čisto, družstvo bylo vybaveno nejmodernější technologií. První, co děťátko zažilo, byl jazyk vola a libozvučné bučení krav.    

Pak už bylo převezeno do místní nemocnice a posléze do útulného domu svého otce. Josef, bohatý židovský politik, jenž často odlétal do Washingtonu, kde lobboval za Izrael v Kongresu, nebyl zrovna přítomen.  Nicméně byl šťasten, že mu Jehova přivedl do cesty první dítě s pomocí asistované reprodukce.

Ježíš se měl k světu a brzy začal chodit do školy. Nevyhnul se styku s místními Palestinci, a jelikož byl zvídavým a citlivým dítětem,  rád by si s nimi začal hrát. To mu ale jeho rodiče ani rodiče Palestinců nechtěli dovolit. Nicméně si potají našel kamaráda Mahmouda, jenž ho zasvětil do tajů islámu a osvobozeneckého boje za práva Palestinců. Ježíš uznával práva Palestinců, vždy byl ale pro mírové řešení a trápila ho eskalace napětí. 

Situace se ale začala uvolňovat, Jásir Arafat obdržel spolu se Šimonem Peresem a Jiccakem Rabinem Nobelovu cenu za mír. Ježíš zajásal, ale naděje dlouho nevydržela a vše se opět vyhrotilo. Arafat byl otráven  izotopy olova a plutonia a k moci se dostal geniální Benjamim Netanjahu, jenž razil tvrdě nesmlouvavou politiku státu Izrael, kde pro palestinský stát nebylo místo. K moci mu dopomohlo jeho IQ 180. Ježíšovi nebylo nic platné, že jeho IQ bylo, jakožto IQ božího syna ještě vyšší, naoko se musel tvářit jako prosťáček. 

Ve škole byl Ježíš průměrným žákem, a tak jej doporučili na učňovský obor, což jeho otec, vlivný lobbista, jenž si přál, aby syn pokračoval v jeho šlépějích,  těžce nesl. Nakonec jej dal studovat na tesaře a truhláře. Zde se Ježíš plně realizoval. Dlouhé dny trávil zalezlý v truhlářské dílně, přesto se ale nemohl odpoutat od všudypřítomné  eskalující situace.

Na učňovském oboru se dostal do nesprávné party, která hodovala alkoholu a někdy i drogám. Ježíš nikdy nedrogoval a jen občas si lízl vína. Zato si čas od času dopřál cigaretu. 

Ježíšovi se dostal, k nelibosti svých rodičů mezi spodinu, stýkal se s nespokojenými potetovanými týpky a lehkoživy. Když jej matka napomenula, řekl jí: "Nesuď  a nebudeš souzena." Jednou se dokonce střetl s prostitutkou. Moc se mu nelíbila, byla stará a měla pankáčský  účes, na rukou chřestivé řetězy.  Ježíš se naopak oblékal prostě a  jevil čím dál méně zájmu o věci tohoto světa.

O to více se ale dostával do konfliktů s ortodoxními členy politických hnutí jako bylo Tkuma, Židovský domov, anebo Shas. Ježíš byl vždy neortodoxním levičákem, jenž neuznával politizování, religiózně ultrapravicový a konzervativní  lobbing ani zpátečnické  návyky svých židovských bratří. Nenosil pejzy a jen stěží dodržoval všechny židovské rituály. Neměl nic proti prostým Palestincům, které považoval za své bratry. Snažil se působit na teroristy, aby jednali mírovou cestou a občas od té či oné strany schytal pár facek. 

Řídil se ale heslem: "když tě udeří na pravou tvář, nastav i tu  druhou."  

 Vlastně mu bylo Palestinců líto, zvlášť, když  situace vyeskalovala a oni čelili šikaně izraelských úřadů na každém metru svého okupovaného území. Přál jim jejich stát stejně jako přál svému národu pokoj a mír a žádné teroristické útoky. 

Malého procenta křesťanů si příliš nevšímal. Vlastně  nebyl ve své zemi příliš oblíben a vyvolával celou řadu kontroverzí, díky nimž se kolem něho občas srocovaly davy. Otec i matka nad ním už dávno zlomili hůl. Potuloval se bezcílně po Palestině, přivydělával si truhlařinou, a když měl náladu, vytvářel ze dřeva snová surrealistická díla, jimž nikdo nerozuměl, za něž ale byl několikrát nominován na významná ocenění, jež si nikdy nepřevzal. Zůstával tak nenáviděný a vykořeněný.

Zvrat nastal tehdy, když se seznámil s Normanem Finkelsteinem, americkým židovským profesorem, autorem knihy Holokaustový průmysl, jenž trávil své prázdniny u místních Palestinců. Finkelstein  mu otevřel oči a Ježíš s ním navázal vřelý vztah. Něco tohoto kontroverzního židovského intelektuála  na Ježíšovi zaujalo.

Ačkoli se z Židů přátelil jen s prof. N. Chomským, Ježíše si pro jeho jinakost oblíbil. A Ježíš si oblíbil Finkelsteina, jenž brojil proti zneužívání židovského holocaustu k vydírání světa izraelskými lobbisty. Ježíš prozřel. Zjistil, že židovský národ nemá patent na pravdu, a že vše není tak, jak se na něj valí ze zmanipulovaných místních médií ovládaných hasbarou.  

Setkání s americkým židovským profesorem bylo pro Ježíše stejně důležité jako kdysi setkání s Janem Křitelem. Otevřelo mu oči. S Finkelsteinem se setkal ještě několikrát, pak  byl Finkelstein vyštván z DePaul univerzity v Chicagu.  Bezskrupulózní a neobyčejně vlivný prof. Alan Dershowitz, kterého Finkelstein obvinil z plagiátorství,  nesnesl krutou pravdu a smetl svým intrikánstvím  neméně známého, ale méně vlivného židovského profesůrka z jeho postu.

Finkelsteinovi nepomohli  ani jeho věrní studenti. Dershowitz na univerzitě požádal o  jeho hlavu stejně jako kdysi Salome požádala o hlavu Jana Křitele. A ustrašení nadřízení se před Dershowitzem sklonili a hlavu Finkelsteina mu vydali.   

Finkelstein se navíc stal v Izraeli  personou non grata a do Izraele měl, kvůli svým kontroverzním výrokům, vstup zakázán. 

Ježíš tím byl rozhořčen, vadilo mu, že jeho národ nesnese kritiku z vlastních řad a párkrát se Finkelsteina zastal. To ale neměl dělat, ve spojení s jeho propalestinskými postoji mu nakonec bylo v tichosti  navrženo, aby opustil dobrovolně stát Izrael. Mohl se tiše rozloučit se svou matkou a otcem. Všichni tehdy plakali dojetím. 

Dospívají Ježíš se  nedal dvakrát pobízet a odešel do zahraničí. Nějakou dobu pobýval v Egyptě, pak se přesunul do Sýrie, kde se živil řezbářstvím. Režim Bašára al-Asada mu neházel klacky pod nohy, když jej Ježíš  nekritizoval. Svými sympatiemi k Palestincům a úctou k utlačovaným menšinám, jakými byli alavité, byl mnohým sympatický.

Pak ale nastalo Arabské jaro, jemuž nerozuměl, a v zemi propukl krvavý vnitřní konflikt, jenž vyústil v občanskou válku a posléze nešťastnou proxy válku. Do země se hrnulo čím dál více bojovníků ze Saúdské Arábie a přes Turecko i z Evropy, Ruska a dalších mocností. Ježíš, pacifista tělem a duší, tomu nerozuměl. Snažil se roznášet mírové letáky, byl aktivní na Facebooku a na Twitteru, nikdy ale nevzal do rukou zbraň.

Pracoval zrovna na stavbě v Rakce, když zjistil, že se město zalidňuje podivnými fousatými chlapíky s extrémisticky islamistickými názory, jež občas slýchával ve slabém odvaru od zradikalizovaných Palestinců.

Pacifisticky naladěný Ježíš byl čím dál více rozrušen a zjistil, že Rakka už vůbec není oním bezpečným, kosmopolitním městem, kde si mohly ženy beztrestně randit s muži a nosit krátké sukně. Z týdne na týden se z ní stalo území Islámského státu, kde vládu převzali fanatičtí fousáči, kteří donutily místní ženy k radikální změně. Kam se na ně hrabali extrémističtí Palestinci a ortodoxní židovští pomatenci.

Toto byl zcela jiný šálek kávy. Když se setkal s patnáctiletou  britskou školačkou, jež uprchla z domova, aby se mohla stát ženou saláfistickému mučedníka, pokusil se ji přesvědčit, aby se vrátila ke svému otci a matce do Evropy. Tehdy si vzpomněl na svou matku a otce, od kterých byl odtržen. Co asi dělají, jak se jim vede? Z Rakky, kde byli u moci radikální duchovní a bývalí důstojníci baathistického režimu, se jim už ale nemohl dovolat.

Ježíš od malička věděl, že má zázračné schopnosti, věděl, že může lusknutím prstu pobít bandu zmagořených islamistů, cosi mu ale říkalo, ať to nedělá, že ještě nenastal správný čas. A tak jen vdechl život jednomu mrtvému, jenž ležel v sutinách domu ostřelovaného barelovými bombami Bašára al-Asada. Lazar se vyděsil a Ježíš měl strach, že by jej vyzradil.  Poté, co vyběhl Lazar do ulice, sestřelily ho pro změnu místní islamisté. A Ježíšovo inkognito zůstalo zachováno. 

Vadilo mu sice, když jej jeden z islamistů požádal, jestli by jej nevyfotil mobilem v selfie fotografii při veřejné popravě  křesťanů, kteří odmítli zaplatit daň, a strčil mu do rukou číslo časopisu Dabiq. Nemohl se ale prozradit. 

V časopise se dočetl, že má být dobyt katolický Řím. Ačkoli měl ke katolictví vlažný vztah a byl indoktrinován ze židovské školy vůči křesťanství jakožto falešnému náboženství, jako by do něj rázem uhodil blesk. Rozednilo se mu. Zjistil,  kým ve skutečnosti je, a že musí spasit lidstvo a zachránit Řím před dobytím Islámským státem.

To se ale prvně musí dostat do Evropy, do Říma, anebo lépe do Bruselu  čido Ženevy a tam přesvědčit mocnosti, aby už přestaly bojovat ve svých proxy válkách na Blízkém východě, přestali podporovat teroristy a zaměřili se na Islámský stát. Aby  Vatikán zůstal v rukou papeže, jenž reprezentuje jeho otce.

Dlouho nerozmítal a rozhodl se uprchnout z Rakky do Evropy. Použil při tom svých magických schopností a rozmnožil syrské pasy pro sebe a svých 13 kamarádů,   stejně jako kdysi rozmnožil chléb ve víno. Propašovat sebe a své blízké  přes turecké hranice pro něj bylo hračkou. Jakožto zručný stolař měl našetřeno, a tak pro něj bylo snadné  se nechat převaděči dovést až k moři mezi Tureckem a řeckým ostrovem Lesbos.

Přeplněné plavidlo konstruované pro 15 lidí bylo napěchováno padesáti nešťastníky, jimž bylo sděleno, za koho se mají vydávat a do které země se mají vypravit, na jaké sociální dávky mají v které zemi nárok a hlavně že se mají vyhnout zemím Visegradské čtyřky.

Ježíšovi tehdy utkvělo v paměti slovo Visegradská čtyřka společně s názvy čtyř států. Nejmagičtěji mu znělo slovo Česká republika. Pak na vše ale zapomněl tehdy, když se jejich bárka začala potápět a v dohledu nebyl žádný záchranný člun Frontexu.

Řada lidí se začala topit a 13 kamarádů jej prosilo, aby je zachránil. A Ježíš se rozpomenul na své zázračné schopnosti a zachránil bárku před nebezpečenstvím. Přátelé s falešně rozmnoženými syrskými pasy mu poděkovali. To už se k nim blížilo plavidlo Frontexu a na pobřeží si je vyfotografovali fotografové včetně Jana Šibíka, jenž později zalitoval, že svou fotografii neposlal do soutěže World Press Foto a stejná fotografie od jiného autora vyhrála jednu z hlavních cen.

Jan Šibík přitom ještě netušil, že vyfotil Ježíše. To už ale Ježíš prošel nedbalou kontrolou, kdy mu otiskli prst, jenž bude mít za čas hodnotu nového turínského plátna, a pokračoval za ušetřené peníze v cestě do Evropy, kde se toužil setkat s Angelou Merkel a bruselskými politiky i úředníky NATO.

Opět se mu v hlavě vybavila věta, hlavně se vyhni zemím Visegradské čtyřky a zvláště České republice, kde jsou nejvíce antiimigračně založení. Ježíše ale vždy lákaly velké výzvy, a tak se rozhodnul, že dříve, nežli přesvědčí Angelu Merkelovou, Federicu Mogheriniovou, Jense Stoltenberga a Anderse Fogha Rasmussena, vyříká si to nejprve s Milošem Zemanem.

Ten prý, jak se doslechl, prohlásil, že uprchlíky nikdo do Čech nezval, ale když už jsou v České republice, ať laskavě respektují pravidla jeho země. Strašně moc mu chtěl vysvětlit, že jej do Evropy pozval jeho otec, Bůh, a že se nikdy nechtěl protivit pravidlům České republiky. Radikální islamismus se mu z duše protiví a jde mu jedině o blaho Vatikánu, jenž musí vší silou ubránit proti Islámskému státu, aby si v něm nevyvěsil svou vlajku.

Chtěl tedy nejprve, nežli se setká jménem svého otce s významnými evropskými politiky včetně papeže Františka, poznat Miloše Zemana. Dozvěděl se, že je na své pravidelné cestě po krajích českých a dlí na Blanensku, kde navštěvuje podnik ČKD Blansko a diskutuje zde s jeho ruskými majiteli v perfektní ruštině.

Rozhodl se, že se s Milošem Zemanem setká přímo při diskusi v Tišnově. To ale neměl dělat. Důkladná kontrola objevila jeho syrský pas a brzy se dostavila policie, jež prozkoumala, zda není falešný. Ježíš byl ale mistrem v magických zázracích a byl na základě svého pasu napsaném na jiné jméno legitimován požádat v Česku o azyl. Proto byl převeden  do uprchlického centra v Zastávce u Brna, kde mu bylo poskytnut příbytek a košer strava. Zastávka dlela prázdnotou a Ježíš byl zoufalý.

S Milošem Zemanem se těsně minul. Vypadalo to, že bude muset v Česku zůstat  a nebude moci ihned putovat do Německa. Tam   jej ale horliví čeští policisté nepustí. Z nudy si pustil televizi, kde měl proslov ministr vnitra Chovanec, jenž se vrátil z rady ministrů vnitra EU. Sdělil, že Česká republika nikdy na kvóty nepřistoupí a udělá vše, aby migrantskou vlnu na svém území zastavila.

Ježíš mu rozuměl. Ano, Ježíš rozumí česky. Otec jej totiž prozřetelně při jeho  pozemském pobytu vybavil znalostí češtiny. Kancléřku Merkelovou zde, jak vytušil, všichni nenáviděli. Kohokoli, kdo pocházel z Rakky, se báli. Ježíš dostal opravdový strach, strach silnější, nežli byla muka v Getsemanech.

Raději nevytáhl paty z uprchlického centra a s obavou sledoval zvyšující se xenofobii místního obyvatelstva a byl si vědom, že nesmí v této ateistické zemi sdělit, kým doopravdy je. Jeho obavy ještě zhoršil osud iráckých křesťanských uprchlíků, které v Česku začali nenávidět poté, co odmítli bydlet v údajně přemalovaných kravínech.

Ježíš poprvé pocítil prudkou nenávist a nejraději by po Češích ale i po vybíravých Iráčanech hodil kamenem. Jak moc mu nerozuměli, jak moc se vzdálili ve svém hrdopyšství od  role ovčího národa, jenž kdysi vyznával svatého Václava a jeho samého měl v úctě.

V tu chvíli se v Zastávce objevila skupinka uprchlíků, kteří se dostali do konfliktu s ochrankou kvůli jídlu. Ježíš s nimi pojedl chleba, napil se symbolicky vína a měl pocit, jako by pili jeho krev a jedli jeho tělo. Migranti ale prohlásili, že by jídlo nežrala ani jejich kočka a došlo k fyzické potyčce. Ježíš se do všeho nešťastně namotal a skončil na chvíli ve vězeňské cele. Bylo pár měsíců před Velikonocemi a on už si maloval, že vše skončí přesně, jako tomu bylo před 2016 lety. Bude souzen za něco, co nespáchal. Propuštěn bude Barnabáš a on skončí jako obětní beránek.

Nic z toho se ale nedělo. Soudy v České republice se neuvěřitelně vlečou a on neměl tlumočníka. Ačkoli uměl česky, hrál si na hloupého. Až nakonec zažádal o azyl. Měl štěstí, ujala se ho skupinka humanistů, jimž  v Čechách přezdívají sluníčkáři a kteří mu vysvětlili vše o české kultuře, zvycích a vrtoších. Zařídili mu rozjezdové bydlení v nejmenované obci a práci v malé truhlářské dílně.

Ježíš pracuje vybaven nejmodernějšími ochrannými pomůckami a proškolen bezpečnostními techniky. Dodržuje poctivě veškeré české zákony, vyhlášky, směrnice a normy. V české republice se mu líbí. Chodí do kostela a těší se na Velikonoce, které prožije v poklidu. Snad i vymrská nějakou tu děvčici.

Stále ale nevzdává svůj sen, že se setká s předními evropskými politiky a přesvědčí je o nutnosti boje s Islámským státem. Bedlivě sleduje televizi a je nešťastný z atentátů, které se dějí v Bruselu. Nemůže ale proti nim nic dělat. Zatím.  Ježíš, jenž připlul s falešným syrským pasem na prostém člunu jako jeden z milionu uprchlíků,  se do České společnosti nakonec integroval. Chodí mezi námi v montérkách, občas si zajde na pivo, kouří cigarety a  je nám zcela otevřený. Jen my jsme ho ještě nerozpoznali.