Antigenocidní paparazzi George Clooney

Súdán, jež je po řadu let zmítán občanskou válkou, se stal pokusnou laboratoří hollywoodských hvězd, milujících  happyendy. Ty se  rozhodly s pomocí satelitů, jenž mapují etnické konflikty, zamezit genocidám na místním obyvatelstvu.

Po celou svou moderní historii strádala největší africká země bohatá na ropu a úrodnou půdu občanskými válkami, jejichž  symbolem se stala genocida v Dárfúru se stovkami tisíc obětí. 

 S lidskými právy to bylo v tomto státě, ovládaném od roku 1956 autokratickými režimy,  vždy na hraně, tolerovalo se zde otroctví a etnické čistky.  Čile zde podnikal Usáma Bin Ládin  a to nejen na poli terorismu. Vztahy Súdánu s USA a s Izraelem nikdy nebyly příliš růžové. Zatímco Čína rozvíjela s touto zemí férové obchody, USA  na Súdán uvalily řadu sankcí. V rámci boje proti nebezpečným chemickým zbraním  USA za vlády B. Clintona zničily "omylem" farmaceutický komplex  AL Shifa, což dle zprávy EU ohrozilo život desítek tisíc Súdánců. Po útocích na dvojčata si USA na islámskou zemi, jež dlouho hostila nepřítele číslo jedna, zasedly docela. 

Neklidná situace v Súdanu zneklidnila i vlivnou ženu USA Samanthu Powerovou, jež jako mladá ve své knize Problémy z pekla, Amerika a věk genocidy ovinila USA z toho, že často jen nečinně přihlížejí světovým genocidám a nesnaží se jim zabránit. Stejně tak vyděšena  byla i další vlivná žena USA, Susan Rice. Po Dárfúru se obě rozhodly spolu s dalšími mírotvůrci změnit situaci v této zemi a nepřipustit opakování druhé  Rwandy.

Materiálně vyspělý kolonialistický západ masírovaný televizní propagandou trpí už delší dobu  mesianistickým komplexem a drží se křečovitě hesla "odpovědnosti chránit" všemi dostupnými prostředky a často velice nesystematicky národy třetího světa před masovým násilím, barbarstvím, zaostalostí a chudobou. Slovo dalo slovo a karta padla na  Súdán. Nejvíce se v celé situaci  angažoval hollywoodský herec, režisér a mírotvůrce George Clooney. 

Súdán se stal přímo ukázkovým příkladem padlého státu, který ale nebyl tak padlým, aby nemohl být po hollywoodsku napraven. V roce 2005 se USA podařilo vyjednat příměří mezi vládním režimem prezidenta Omara al-Bashira, jenž měl být díky aktivitě  Clooneyho poštván  před mezinárodní trestní tribunál, a vzbouřeneckou jižanskou Súdánskou lidově osvobozeneckou armádou. 

Clooney se v celé kauze čile angažoval prostřednictvím rozhovorů, televizních vystoupení, obracel se na Kongres USA, bezpečnostní radu OSN a poštěstilo  se mu naťuknout  i notorického  váhavce Baracka Obamu. Nakonec se podařilo  i přes varovné hlasy prosadit vyhlášení referenda o nezávislosti Jižního Súdánu v roce 2011. George Clooney byl tehdy mladými súdánskými chlapci oslavován jako zachránce milionů životů. 

Myšlenka vypadala na první pohled altruisticky. Rozdělení Súdánu by od sebe oddělilo arabský převážně muslimský   sever od animistického, více  křesťanského jihu. Alespoň takto byl konflikt prezentován světu konzervativními republikány po 9. září 2001. Jeden z nich často odlétal do Súdánu s kufříky peněz a ostentativně vykupoval křesťanské otroky. 

Díky aktivitě Georga Clooneyho  do Bílého domu dorazilo 95 tisíc emailů žádajících, aby USA zasáhly  a angažovaly se v otázce referenda.  Někteří soudní diplomaté a politikové včetně bývalého prezidenta USA Cartera pochybovali o tom, že Jižní Súdán i přes rozsáhlá ropná ložiska a lány úrodné půdy, o něž by přišel zbytek Súdánu, je připraven stát se samostatným funkčním státem. Kromě pár chaloupek s plastovými střechami, několika obchodů, škol a policistů, zde byla jen jedna nemocnice a pár set  úředníků. To ale neodradilo Clooneyho od jeho ušlechtilých záměrů. Co není, může být, říkal si  poučen neuvěřitelnými konci hollywoodských dojáků.    

(Klip Rappera Emmanuela Jala Chceme mír, kde se zjevuje Alicia Keyse, George Clooney, Michael Gabriel a Kofi Annan) 

A tak se v zemi v roce 2011 nakonec konalo referendum, kde se 98 procent obyvatel jihu vyslovilo pro odtržení Jižního Súdánu. Mírotvůrkyně Riceová a Powerová  povyskočily metr nad zem a zapily to celé šampaňským. Nemyslely vůbec na to, že cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly. Slepě doufaly, že genocidám odzvonilo a bude naplněna romantická idea sebeindividuace nově vzniklého státu. 

To jim měla zaručit nová vláda, jež byla ale ze 2/3 naprosto nevzdělaná a prezident v kovbojském klobouku. Západ opět uvěřil, že změny se mohou odehrát mávnutím kouzelného proutku. Anebo se tak alespoň tvářil.  Elity země, jež neuměly číst, jen stěží byly schopny dát dohromady funkční stát se zdravotním systémem, školstvím a stabilní ekonomikou. Rozdělení Súdánu na 2 státní celky navíc nenávratně poškodilo infrastrukturu obou zemí, jež byly vzájemně provázány. Jihosúdánská Juba je závislá na ropovodech, vedoucích přes súdánský Chartúm a jedinou z možností, jak to obejít,  by byla stavba nákladného ropovodu vedoucí přes Keňu a Indický oceán. 

Nově ustanovená vláda Jižního Súdánu navíc neměla zájem bojovat proti chudobě svého národa. Pokud kritizujeme naše polistopadové politiky a podnikatele  za to, že jim nešlo o lid, ale jen o vlastní zisk, tak vězme, že v této africké zemi to bylo stokrát horší.  První, o co se tato partička vykuků z vlády zajímala, byl boj o lukrativní ropný průmysl.  Vládě se podařilo rozkrást, co jen šlo, a když už nic nezbývalo, napadla oblast  severního Súdánu Heglig, poslední z ropných  nalezišť, jež této okleštěné zemi zbývalo.  

Mírotvůrcům ze západu, kteří se snažili zemi spasit podle neokoloniálních schémat, která se ale nikdy předtím neosvědčila, brzy zkysl úsměv na rtech. Autokratický režim prezidenta Salva Kiira toleroval vraždy, zadržování vězňů a sexuální násilí.  V zemi navíc začal naplno zuřit boje mezi  kmeny Dinka a Nuer, jichž  se účastnili i dětští vojáci. Když se západ pokusil kázat jihosúdánským elitám o lidských právech na svobodu a sebeurčení,  súdánské elity odvětily, že jejich představy o svobodě jsou diametrálně odlišné. 

Svoboda dle jejich názoru znamenala svobodu zabít libovolně kohokoli, kdo se jim znelíbí a pokud to Západ nehodlá tolerovat, oni se s ním nehodlají nadále bavit.    Takto se osopil jihosúdánský prezident na generálního tajemníka OSN Ban Ki-moona, když jej vyzval, aby už konečně přestal napadat sever. Prezident kvitoval, že on je  zodpovědný jen lidu své země a nikoli nějaké OSN.  

Stejně tak dopadla norská zástupkyně mise OSN, které vadilo, že je její konvoj obtěžován vládními silami. Prezident ji obvinil, že se mu snaží v zemi vytvářet paralelní vládu. Nedovzdělaní jihosúdánští politici odsoudili  káravé rýpnutí vyspělého západu, bojujícímu proti násilí a  náboženskému funamentalismu,  jako formu rasismu a imperialistického pocitu nadřazenosti. Zdánlivě pevné hranice vymezené hodnotami reprezentovanými chartou OSN se  zbortily pod tíhou totálního mravního relativismu.  

Když byl prezident varován, že zemi hrozí hladomor, nařídil  zahraničním humanitárním organizacím,   aby opustily zemi. V zemi, kde naplno řádilo kmenové násilí, se muselo přemístit v 1,9 milionů obyvatel, vypukla  zde cholera a malárie. Jediným úspěchem zahraničních organizací byla miliarda investovaná do obydlí pracovníků OSN, kteří byli od prostých Súdánců odděleni ostnatými dráty.

Co na to George Clooney? George Clooney není člověkem, který by se vzdal při první porážce. Popřemýšlel a nakonec se pokusil  pomoci lidu Jižního Súdánu originálním projektem, do kterého vložil statisíce dolarů, jež vydělal na reklamách Nespressa, které všichni dobře známe z TV obrazovek. Vězme tedy, že reklamy se seladonským hollywoodským elegánem obletovaným stovkami žen mají zabránit násilí na půdě Súdánu. Káva je navíc po ropě druhým nejlukrativnějším jihosúdánským obchodním artiklem. 

George Clooney, jenž je zvyklý na neutuchající zájem médií,  si řekl, že by si stejného zájmu zasloužili politici v Jižním Sudánu, kteří ho tolik zklamali. Proto investoval do Satelitního strážního projektu, který mapuje násilí na hranicích oblastí mezi Súdánem a Jižním Súdánem.  Pomáhá mu přitom technologie DigitalGlobe, jež mu poskytuje satelitní snímky a monitoring. Výsledky jsou posléze předávány  tisku, sociálním sítím  a politikům. Na celém projektu se podílí organizace  U.N.  Operational Satellite Applications Programme, Harvard University, the Enough Project ale i slavné osobnosti jako je  Matt Damon, Brad Pitt, David Pressman and Jerry Weintraub.

Snímky jsou zveřejněny na stránkách www.satsentinel.org.  Clooney, kterého stojí tento ambiciózní projekt neuvěřitelné peníze, se pochlubil  Timesům, že se stal  antigenocidním paparazzim.  Chce dopřát pachatelům násilí stejné publicity, jaké se dostalo jemu coby herci, režisérovi a politickému aktivistovi. Bláhově se domníval, že když budou strůjci násilí pozorováni, změní své vzorce chování.  Chorobně se ale přepočítal.  

Pachatelům násilí veřejná publicita vůbec nevadí a obyvatelům a místním aktivistům připadnou výsledky celého projektu po letech takřka nulové. Íránská TV navíc upozornila, že snímky vykazují zpoždění, můžeme vidět důsledky násilí, vypálené vesnice, ale hůře se zjišťuje, kdo násilí spáchal. Snažení Clooneyho a Johna Prendergasta, jenž k problematice Súdánu připoutal hezkou řádku světových hvězd,  označila iránská TV jako  formu měkké síly, jež je uplatňována na bývalých západních koloniích, když selže pevná ruka modrých přileb. 

Řada otazníků se vznáší nad tím,  zda zájmy západu na odtržení jihu bohatého na ropu byly opravdu tak obecně nezištné, jak se nám to pokusil prezentovat George Clooney  ve svých srdceryvných reportážích. Proč je tolik povyku právě kolem této země bohaté na ropu a v jiných zemích, které nerostným bohatstvím neoplývají, ale rovněž strádají chudobou a násilím,  je ticho po pěšině?  V Jižním Súdánu se střídá hvězda za hvězdou.  Hladovku zde držela i Mia Farrowová, která se při pohledu na utrpení místního lidu, jenž musí žít vyhoštěn v nevyhovujících podmínkách ve sběrných táborech a ztrácí kontakt s půdou a základní intelektuální ale i řemeslné dovednosti, takřka rozplakala.    

Občas to vypadá, že se USA spolu s Izraelem a Ugandou  snaží vytlačit čínské investory a v něčem se opakuje scénář známý z Libye. Súdán, rozpůlený na 2 části je ještě fragilnějším celkem, nežli byl před referendem.  Z USA, jež se společně s Izraelem zasadily o osamostatnění Jižního Súdánu, se čím dál ostřeji ozývají hlasy, aby byl tento nesvéprávný stát se sobeckými machiavelistickými elitami zbaven svéprávnosti. 

 Princeton Lyman, bývalý zastupitel USA v Jižním Súdánu,  v New York Times volá po tom, aby se USA staly ochránci Jižního Súdánu a jeho ropných ložisek. G. Pascal Zachary by si přál, aby USA přejaly kontrolu nad armádou a policií tohoto padlého státu. Tedy vlastně žádají, aby se z Jižního Súdánu stal protektorát USA.  Paradoxní na tom všem je, že Súdán jako takový sice odtržením Jižního Súdánu výrazně zchudl, ale jeho obyvatelé se nemusí bát o život, tak jako se nyní bojí bývalí protěženci hollywoodských hvězd z Jižního Súdánu.