Suezská krize, díl pátý: Postoj světových mocností

V této části píši o tom, jak jednotliví světoví aktéři ovlivnili aktéry Suezské krize a jaký měli k válce postoj. V práci se věnuji USA a SSSR. Dále v tomto díle uvádím, jak světoví aktéři dále rozvíjeli své mezinárodní vztahy s Izraelem a Egyptem.

Postoj USA

Tehdejší postoj USA k Blízkému východu zpočátku určovala tzv. Trumenova doktrína. Jednalo se o politiku zadržování komunismu, kterou prosazoval především americký ministr zahraničí Kennan. V této politice šlo především o to, aby USA podporovaly spřátelené vlády, které byly ohroženy komunistickým převratem. Jednalo se především o Turecko, Řecko a západní Německo. Tato politika se změnila, když se v roce 1953 novým americkým prezidentem stal Dwight D. Eisenhower. Na změně tehdejší politiky měl největší podíl nový ministr zahraničních věcí Dulles. Ten vytvořil tzv. politiku zatlačování komunismu. Šlo o politiku, kde se vláda USA snažila osvobodit země, které se buď dostaly pod komunistickou nadvládu, anebo k tomu směřovaly. Tato politika se týkala Egypta, jelikož po vojenském převratu a nástupu Násira k moci se Egypt stále blíže přátelil se Sovětským svazem a nakupoval od něj novou vojenskou techniku. V srpnu 1956 po své návštěvě Egypta ohodnotil americký komentátor Násira jako: Jednoznačně postrádajícího seriózní vzdělání a zkušenosti ze světa. I při nejjednodušším návrhu stále podezíravě hledá, co za ním může skrívat, což je dědictvím spikleneckých minulostí a hlubokého odporu ke kolonialismu. Navzdory své energii, osobní umírněnosti a nezájmu o bohatství tak vykazuje rysy jisté naivity a může být snadno obelhán. To se právě projevilo v roce 1956, když USA odmítly Egyptu půjčit peníze na výstavbu Asuánské přehrady a následně nato Násir znárodnil Suezský průplav. To mělo za následek britsko-francouzskou intervenci do Egypta.

Konflikt nebyl zpočátku americkou vládou brán příliš na zřetel, jelikož v USA zrovna probíhaly prezidentské volby a prezident Eisenhower chtěl být znovu zvolen, a proto nechtěl dělat žádná příliš velká zahraniční rozhodnutí. V konfliktu se angažoval, až ve chvíli, kdy Sovětský svaz pohrozil intervenci proti britsko-francouzským vojskům u Suezského průplavu. V úterý 6. listopadu 1956 v 01:00 hodin telefonoval Eisenhower Edenovi a Molletovi. Jednalo se o tom, zda USA poskytnou svůj jaderný deštník v případě uskutečnění sovětských hrozeb. Následně nato od americké vlády přišla odpověď, že vláda Spojených států bude respektovat své závazky podle dohod o NATO. Americký zmocněnec v OSN poté odmítl návrh Sovětů, aby americké a sovětské jednotky zasáhly v Egyptě. Eisenhower poté poslal osobní dopisy Edenovi a Molletovi, aby své problémy s Egyptem vyřešili na půdě OSN. Ve stejný den se francouzský velvyslanec ve Washingtonu Hervé Alphad obrátil na americkou vládu, aby blíže uvedla své stanovisko. Na tento dotaz uvedl prezident Eizenhower, že britské a francouzské síly musí podle rozhodnutí Valného shromáždění a Rady bezpečnosti OSN zastavit palbu, stáhnout svá vojska a spolupracovat na vytvoření jednotek UNEF. Situace se dále vyostřila, když indický premiér Nehrúov požádal Eisenhowera o poskytnutí 6. americké flotily jako předvoj jednotek UNEF a prezident Násir souhlasil, aby na egyptskou půdu vstoupila americká námořní pěchota. Americká vláda na to odpověděla, že nic takového není možné bez souhlasu amerického Kongresu. Americká vláda nabídla Britům okamžitou půjčku jedné miliardy dolarů, pokud do půlnoci 7. listopadu společně s Francouzi zastaví palbu. V té době byl Eisehower znovu zvolen americkým prezidentem. Britové sdělili generálnímu tajemníkovi OSN, že souhlasí se zastavením palby a na to prezident Eisenhower oficiálně gratuloval Edenovi, že se takto rozhodl. Američané se potom zaměřili na Izrael a Eisenhower vzkázal izraelskému premiérovi Ben Gurionovi, že pokud se izraelské jednotky nestáhnou z okupovaného území a nepodřídí se rezolucím OSN, zařídí vláda USA jejich izolaci a hospodářské postihy.  V případě stáhnutí se z Egypta se zaručuje za podporu jejich požadavků na mírovém jednání. 7. listopadu hovořil Eisenhower s Edenem a Molletem a sdělil jim, že USA přijaly rezoluci OSN o vyslání jednotek UNEF do Egypta.  

Po Suezské krizi přišel prezident Eisenhower s novou zahraniční politikou zaměřenou na Blízký východ. Začátek Eisenhowerovy doktríny můžeme pokládat při zvlášním prezidentově poselství Kongersu v lednu 1957. V Eisenhowerově doktríně šlo o poskytnutí hospodářské a vojenské pomoci proamerickým režimům na Blízkém východě. Ve své zprávě Eisenhower uváděl, že na Blízkém východě náhle došlo k nové a kritické fázi. Uváděl, že řada zemí v tomto regionu nebyla plně autonomní a po první světové válce vedly vývoj směrem k samosprávě a nezávislosti. Tento vývoj byl ve Spojených státech uvítán. Vývoj k nezávislosti byl v podstatě mírový. Ale nedávné nepřátelské akce od států západní Evropy, které kdysi měly velký vliv v oblasti, a útok Izraele v říjnu prohloubily základní rozdíly mezi nimy a ostatními arabskými státy v regionu. Tato nestabilita zesílila mezinárodní komunismus v tomto regionu. Uvádí, že Rusové chtějí na Blízkém východě vybudovat základnu pro svá vojska a že Spojené státy musí prokouknout takovou lest.

Důvod zájmu Sovětského svazu na Blízkém východě je výlučně mocenský. Tato oblast je odjakživa na křižovatce kontinentů na východní polokouli. Suezský průplav umožňuje národům Asie a Evropy provozovat obchod, který je nezbytný, pokud tyto země mají udržovat dobrou a prosperující ekonomiku.  Dále ve zprávě uvádí, že jsou zde i jiné faktory, a to že je to místo, kde se střetávají tři velká náboženství (muslimové, křesťané a židé), a že Mekka a Jeruzalém jsou více než místa na mapě. Mezinárodní komunismus se samozřejmě snaží maskovat své účely nadvlády vyjádřením dobré vůle a povrchně atraktivními nabídkami politické, hospodářské a vojenské pomoci. Ale každý svobodný stát, který je předmětem sovětského svádění, by měl tyto okolnosti odhalit.  Ve zprávě vidí Eisenhower tři jednoduché a nepopíratelné skutečnosti. První je, že Sovětský svaz neúnavně dychtí po tomto regionu. Za druhé, že sovětští vládcové nadále ukazují, že jsou ochotni využít všechny své prostředky k získání tohoto regionu. Za třetí, že svobodné národy blízkého východu potřebují pomoc, aby si zajistily svojí nezávislost. Hlavní řešení vidí Eisenhower především v Organizaci spojených národů jako ochránce malých národů. Její Charta dává hlavní zodpovědnost za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti. OSN se podařilo přinést příměří a stažení nepřátelských sil z Egypta. Ale v případě Maďarska byla situace jiná. Sovětský svaz vetoval jednání Rady bezpečnosti, vyžadující stažení sovětských ozbrojených sil z Maďarska. A to ukazuje jeho necitelnou lhostejnost k Radě bezpečnosti. Organizace spojených národů může být užitečná, ale nemůže se na ní spoléhat jako na ochránce svobody, když se jedná o ambice Sovětského svazu.  Dále uvádí, že zodpovědnost Spojených států je na zásadě, že použití síly na bezúhonnost a nezávislost států na Blízkém východě je nepřijatelná. Touhou USA je dosáhnout svobody, nikoliv nevolnictví. Na druhé straně bude vláda USA pomáhat všem národům na Blízkém východě, které si jsou vědomi nebezpečí, které vychází z mezinárodního komunismu a uvítají užší spolupráci se Spojenými státy. Snahou Spojených států musí být větší ochota podporovat nezávislost svobodymilovných národů v oblasti. Dále se ve zprávě uvádí, že za prvé musí Spojené státy spolupracovat a pomáhat v rozvoji ekonomické síly věnující se zachování národní nezávislosti národa nebo skupiny národů v oblasti Blízkého východu. Za druhé povolit provést vojenskou pomoc a spolupráci s národem nebo skupinou národů, které si takovou pomoci přejí. A za třetí musí na místě povolit pomoc a spolupráci ozbrojených sil Spojených států k zabezpečení a ochraně územní celistvosti a politické nezávislosti těchto národů, požadujících takovou pomoc proti zjevné ozbrojené agresi komunismu. Tato opatření by měla být slučitelná se smlouvami Spojených států, včetně Charty OSN.  Uvádí, že během fiskálního roku 1959 bude potřeba 200 000 000 dolarů pro bezpečnostní programy. 

Postoj SSSR

Přes počáteční podporu Izraele v roce 1948, kdy se Sovětský svaz postaral prostřednictvím Československa o vyzbrojení izraelské armády, se po příklonu Izraele k západním státům zaměřil na jeho rivaly na Blízkém východě. Jednalo se především o Egypt a Sýrii. Během let 1954-55 navázal obchodní styky s Egyptem. V březnu 1954 byla uzavřena mezi Sovětským svazem a Egyptem barterová dohoda o výměně průmyslového zboží a ropy za egyptskou bavlnu. Změna přišla i od prvního tajemníka ÚV KSSS Nikita Sergejeviče Chrusčova, který zpočátku považoval Násira za buržoazního diktátora latinskoamerického typu. Po tajné dohodě v dubnu 1955 v Káhiře byly dohodnuty podmínky pro dodání zbraní z Československa a o způsobu platby bavlnou. 12. září 1955 byla v Praze podepsána egyptsko-československá dohoda o dodávkách zbraní. Tímto způsobem nemusel Egypt vstoupit do smluvního vztahu se Sovětským svazem. V červnu 1956 odmítli Sověti dodat Egyptu nové tanky T-54 a nadzvukové proudové stíhačky Mig-19 s odůvodněním, že tyto zbraně nejsou určeny pro export. Do konce roku 1955 bylo egyptské armádě z Československa dodáno 530 obrněných vozidel (230 tanků, 200 obrněných transportérů a 100 samohybných děl), kolem 500 děl a 200 letadel. Dodáno bylo také několik torpédoborců, torpédových člunů a ponorek. Tímto Sovětský svaz získal prvního významného spojence na Blízkém východě. Sovětský svaz také politicky podporoval Egypt v jeho omezování námořní plavby pro izraelské lodě.

           Mezi lety 1952-55 přehodnocuje Sovětská vláda svůj postoj k Blízkému východu a k zemím třetího světa. Přehodnocení sovětské politiky pravděpodobně pochází z několika událostí:

1. Nově zřízené zadržované bariéry - NATO, Bagdádský pakt a Balkánský pakt - omezovaly sovětské diplomatické příležitostí v sousedících zemích.
2. Proces dekolonizace poskytoval neustále se měnící prostředí náchylné na různé tlaky.
3. Moskva se postupně hospodářsky zotavovala z války a dosažení stupně průmyslové stability poskytuje omezený ekonomický polštář pro investice v zahraničí.
4. Dosažení stavu jaderné síly si získal značné psychické zisky mezi rozvojovými zeměmi, které by mohly vypadat jako projevy velkorysosti.
5. Politický vývoj na arabském východě podtrhla dysfunkční efekt tradiční marxistické linie a potřeby pro novou definici sovětských strategických a státních zájmů.
6. Zásadní rozdíly v zahraniční politice se vynořil v rámci Západu, zejména mezi americkou zálibou k univerzalistickému přístupu k řešení problémů světa a francouzské a britské předvolby pro sféru koncernových zájmů (Suezská krize roku 1956 graficky prokázala dichotomii mezi idealismem a pragmatismem, které rozštěpilo západní spojenectví).
7. Násirismus se v té době stal hlavní antikoloniální sílou v regionu.

            Zpočátku války řešil Sovětský svaz vážnější problém. Ten se týkal maďarského povstání. To nastalo poté, co na XX. sjezdu KSSS, kde Chrusčov přišel s kritikou Stalina, který jako katalyzátor způsobil nepokoje v Polsku a Maďarsku. Situace v Maďarsku se vyostřila 23. října 1956, kdy došlo k lidové manifestaci. Demonstranti žádali svobodné volby a odchod sovětských vojsk. Druhý den vtrhla sovětská vojska do Budapešti, kde došlo k prvním bojům. Poté byla ustanovena nová vláda pod vedením Imreho Nage. Sovětská vojska se poté stáhla, ale jelikož se situace z pohledu Moskvy nelepšila, zahájila nový útok 4. listopadu. 150 000 vojáků pod vedením maršála Koněva do poloviny listopadu rozdrtilo maďarský odpor. Byla dosazena nová maďarská vláda (Imre Nage byl později popraven). Jaký však byl postoj Západu? Přestože americký ministr zahraničí a militantní antikomunista v jedné osobě J.F. Dulles sliboval politiku zatlačování a osvobozování, zůstalo pouze u proklamací. Prezident Eisenhower nehodlal zasáhnout do maďarských událostí, neboť hrozila možnost vypuknutí konfliktu se Sovětským svazem. Velká Británie aFrancie byly zaměstnány současnou Suezskou krizí a aktivitu nevyvíjely. USA a země Západu dokonce ani nevyužily možnost spojit obě události v jedno hlasování na půdě OSN. Jediné, co bylo nakonec podniknuto, bylo hlasování Valného shromáždění OSN, které odsouhlasilo požadavek na stažení sovětských vojsk. Bylo však prázdným gestem.

První, kdo podpořil Egypt z ruského vedení, byl konzul v Port Saídu Anatolij Čikov. Ten chodil po městě s tlampačem a nabádal Egypťany, aby kladli odpor, že Sovětský svaz přijde Egyptu na pomoc. První oficiální vyjádření od Moskvy přišlo v pondělí 5. listopadu. Stálo v něm, že vlády Velké Británie a Francie ponesou odpovědnost za všechny případné následky. Moskva také oznámila, že má pro dobrovolnou službu na Blízkém východě připraveno 50 000 záložních důstojníků. Dále uváděla, že kromě Egypta by mohla poslat své muže do Sýrie, pokud o to tamní vláda požádá. Ve stejný den na půdě OSN požádal sovětský zástupce Sobolev na Radě bezpečnosti o to, aby USA a SSSR jakožto  členové Rady bezpečnosti zasáhly proti britským a francouzským agresorům a pomohly Egyptu. Dále navrhoval, aby do dvanácti hodin zastavili palbu, a aby se včetně Izraele stáhli z egyptského území. Americký zástupce v OSN tento návrh označil za technicky neproveditelný, neseriozní a naprosto cynický vzhledem k jejich nedávné okupaci Maďarska. Britský zástupce v OSN zase argumentoval tím, že tuto akci si vyžádala sovětská neochota ke spolupráci ohledně Suezského průplavu. Ještě téhož večera byl sovětský návrh zamítnut. 6. listopadu poté, co potlačili Sověti povstání v Maďarsku,  poslal předseda rady ministrů N. A. Bulganin čtyři zprávy. První zpráva byla určena prezidentovi Eisehowerovi a znovu v ní nabízel společnou akci sovětských a amerických jednotek v Egyptě pod vlajkou OSN. Další dvě zprávy byly určeny Edenovi a Molletovi, v nichž Francii a Británii vyhrožoval raketovým útokem na jejich hlavní města. Poslední zpráva byla určena Ben Gurionovi a psal v ní Izrael je nástrojem cizích imperialistických sil, pokračujících v nesmyslném dobrodružství, ohrožující všechny orientální národy bojují proti kolonialismu a za mír. Izrael ohrožuje touto politikou osud své země i svého lidu. Tyto zprávy byly ve skutečnosti pouze politicko-psychologické nátlakové akce, které nebyly myšleny vážně. Den předtím totiž politbyro ÚV KSSS neschválilo žádná vojenská opatření v Egyptě. Vojenský zásah za strany Sovětů by byl stejně těžko proveditelný, jelikož válečné lodě a letadla by musely využít turecké úžiny a vzdušný prostor a Turecko v této tobě bylo už součástí NATO a na jeho území byly umístěny americké rakety a letadla. Proto se Rusové snažili o roztržku mezi Brity a Američany při tahanicích o jednotkách UNEF.                    

Příště: díl šestý: JEDNÁNÍ NA PŮDĚ OSN