V této práci jsem se zaměřil na to, jak lokální konflikt ovlivňuje jednotlivé aktéry. Také jsem se ve své práci pokusil nastínit události spojené s pojmem suezská krize. Celá událost ukazuje, jak menší mezinárodní rozepře měly velký vliv na vývoj vztahů v rámci bipolárního světa. Jak se ukázalo tak Velká Británie a Francie přes dobrou vojenskou přípravu neměly jasný politický plán, co udělají po invazi a nezajistily si podporu USA. Nejenže se jim nepodařilo svrhnout Násirův režim, ale ten po konfliktu ještě posílil. Izrael po konfliktu také posílil, jelikož se mu podařilo zajistit svoje hranice s Egyptem.
Suezská krize byla jedna z největších válek na Blízkém východě. Jednalo se o konflikt, který znamenal konec jedné éry a počátek nové. Znamenal mocenský konec koloniálních velmocí Francie a Velké Británie a počátek dekolonizace. Po tomto konfliktu se naplno začalo projevovat bipolární rozdělení světa na americký západ a sovětský východ. Důležitý, je také fakt, že moderní vojenský konflikt má jak vojenský, tak politický význam.
Egyptská armáda byla sice po materiální stránce zničena, ale většina vycvičených vojáků (hlavně pilotů přežilo). Zničená Egyptská technika byla velmi brzo nahrazena novými dodávkami zbraní z Československa a SSSR. Egyptu také pomohlo, že konflikt přinesl oslabení britského vlivu na Blízkém východě a to nepřímo vedlo k pádu Hašimovského režimu v Iráku a k rozpadu Bagdádského paktu. Egypt si po konfliktu nadále rozšiřoval svůj vliv v Lize arabských států. Zejména to platilo se vztahem se Sýrií, když v roce 1958 zakládají Sjednocenou arabskou republiku, ta se ale po mnoha problémech rozpadá. Po rozmístění jednotek UNEF na svém území přestává Egypt napadal Izrael, ale nadále odmítá uznat jeho existenci. Egypt také zakládá OOP (organizace za osvobození Palestiny). Násir nadále stupňuje především slovní útoky na Izrael a v květnu 1967 žádá generálního Tajemníka Ul Thanta, aby stáhl zbylé jednotky UNEF z Egyptského území. Poté co tak generální tajemník učiní, Násir vyšle svá vojska k Izraelským hranicím a znovu zablokuje Tiranská úžinu pro Izraelské lodě. Izrael na to reaguje útokem na Egypt a jeho spojence (Jordánsko, Sýrie a Irák). Vypukne tak nová válka tzv. Šestidenní, ve které Egypt prohraje a na delší dobu přijde Sinajský poloostrov. To znamenalo také uzavření Suezského průplavu a ztrátu příjmů spojených s průplavem.
Pro Izrael znamenal konflikt de facto také úspěch. Nezbavil se sice Nasirova režimu, ale díky jednotkám UNEF, které byly rozmístěny na Egyptském území, přestaly útoky na Izraelské osady a města. Díky tomu mohli Izraelci více osidlovat oblast okolo Egyptských hranic, zejména pak v Negevské poušti, kde se objevily nové nerostné suroviny. Důležité bylo také otevření plavby pro Izraelské lodě přes Tiranskou úžinu a Akabský záliv, zejména poté co byl postaven ropovod z přístavu Eilat do Tel Avivu. Tím už Izraelské lodě nepotřebovali tolik proplouvat Suezským průplavem, přes který měly izraelské lodě stále zakázáno proplouvat. Po tomto konfliktu získali také Izraelci novou materiální pomoc (hlavně bojovou techniku) od svých spojenců, kteří jim před konfliktem odmítali poskytnout prostředky. Jednalo se především o Franci a USA. Francie začala zbraně dodávat do Izraele už těsně před konfliktem, aby tak získala jeho podoporuv útoku na Egypt. Hlavní část těžké výzbroje Izraele (zejména letectvo) do roku 1967 pocházela z Francie. USA začala, dodával materiál do Izraele poté, co prezident Eisenhower změnil po Suezské krizi svojí zahraniční politiku. V této police byli podporováni spojenci USA, kteří byli ohrožení SSSR nebo jeho spojenci. Do této kategorie spadal právě i Izrael. USA se stala hlavním dodavatelem zbraní po Šestidenní válce v roce 1967. Ke střetům, až do Šestidenní války pak docházelo zejména u hranic s Jordánskem a Sýrií. Nový konflikt mezi Izraelem a Egyptem nastal v roce 1967, kdy Izrael preemptivně zaútočil na Egypt a jeho spojence. Kromě Sinaje a průplavu, jak už jsem se zmínil, obsadil také Západní břeh Jordánu, pásmo Gazy a Golanské výšiny.
Pro francouzskou vládu skončil konflikt naprostým fiaskem. Odejít s funkce musel jak premiér, tak prezident. K moci se pak dostal deGaull, který využil situaci k vytvoření nové ústavy a vniku tzv. páté francouzské republiky. De Gaull pak také mění zahraniční politiku vůči Blízkému východu a severní Africe. Alžírsku nechá vyvolat referendum o nezávislosti. Vystupuje také z vojenských struktur NATO a vyhání americké jednotky ze svého území.
Podobně jako ve Francii tak ve Velké Británii stál konflikt premiéra Edena křeslo. I přesto se podařilo konzervativcům vyhrát nové volby, které byly vyhlášeny právě kvůli nepovedenému zásahu v Egyptě. Suezská krize znamenala především konec britské imperiální moci, od této doby se na Velkou Británii pohlíželo jako na spojence USA nikoliv jako na světovou velmoc. Krize znamenala také počátek britské dekolonizace.
Konflikt také ovlivnil obě hlavní velmoce USA a SSSR. To hlavně platilo o USA. Prezident Eisenhower, který později považoval svou reakci v Suezské krizi za jednu ze svých největších chyb ve své politické kariéře, změnil zahraniční politiku USA na Blízkém východě. Jednalo se o tzv. Eisenhowerovu doktrínu. V této doktríně šlo o to, že USA poskytnout materiální a vojenskou všem státům na Blízkém východě, které budou ohroženi komunistickou hrozbou. Jednalo se zejména o Izrael a Saudskou Arábii. Sovětský svaz využil Suezskou krizi zejména na odvrácení pozornosti od svého v pádu do Maďarska. Sovětský svaz během krize také poprvé použil techniku jaderného zastrašování, které poté době používal Nikita Chruščov velmi často. Sovětský svaz se po konfliktu začal více angažovat na Blízkém východě. Získal také nového spojence v Iráku.
Suezská krize byla přelomová také, co se týče OSN. Nově vzniklé mírové zbory byli novinkou při řešení mezinárodních sporů. Zvláštností na těchto jednotkách je, že nejsou zahrnuty v chartě OSN. Mírové zbory totiž nesplňují kapitolu VII Charty OSN o poslání jednotek na určité území za účelem dodržení míru (jednotky jsou poslány bez souhlasu daného státu). Zároveň jde nad rámec kapitoly VI, kdy jsou proti agresorovi použita embarga, sankce a přerušení diplomatických styků. Pozoruhodné je, za jak krátkou dobu byly mírové jednotky založeny. Zásluhu na tom měl především tehdejší Generální tajemník Dag Hammarskjőld a premiér Kanady Lester B. Pearson. Oběma mužům byla za to udělena Nobelova cena míru. Pearsonovi v roce 1957 a Hammarskjöldovi v roce 1961. Rezoluce, které nejdříve vydávalo Valné shromáždění, ale po válce v Kongu přešlo na Radu bezpečnosti. Jednotky UNEF, které byli rozmístěné v Egyptě až do svého stažení v roce 1967 řádně plnili své úkoly pro které, vznikli a zabránili rozepřím na egyptsko-izraelských hranicích.
