V tomto díle píšu o tom, jak jednotliví světoví aktéři ovlivnili aktéry Šestidenní války a jaký měli k válce postoj. V práci se věnuji USA, SSSR a OSN. Dále v této části uvádím, jak světoví aktéři dále rozvíjeli své mezinárodní vztahy s jednotlivými státy Blízkého východu.
Postoj USA
Spojené státy americké od začátku vzniku Státu Izrael podporovaly Izrael, ale po Šestidenní válce se vzájemná spolupráce zvýšila. Před Šestidenní válkou byla hlavním spojencem Izraele Francie. To mělo souvislost především kvůli Alžírsku. Alžírsko tou dobou bylo kolonií Francie a Egypt podporoval místní alžírské separatisty. Tím, že Francie dodávala zbraně Izraelcům, zaměstnávala Egypt doma, a tak nemohl podporovat alžírské separatisty. Francie změnila postoj vůči Izraeli poté, co se stal prezidentem generál Charles de Gaule. Ten měl v úmyslu udobřit se s muslimskými státy, a tak zastavil v květnu 1967 slíbené dodávky zbraní. Izraelci se tím pádem začali více orientovat na USA jako svého hlavního strategického partnera.
V USA byly určité kruhy, které odmítaly podporovat Izrael. To se projevilo během Suezské krize v roce 1956 (druhý izraelsko-arabský konflikt), když Spojené státy americké hlasovaly v Radě bezpečnosti OSN proti postupu Izraele a prosadily se o stažení izraelských vojsk ze Sinajského poloostrova. Američané se snažili zabraňovat konfliktům mezi Izraelci a Araby prostřednictvím regionální bezpečnosti, stability a socioekonomického pokroku. Během konfliktu došlo k napětí mezi USA a Izraelem. Izraelské letectvo a námořnictvo omylem bombardovalo americkou loď USS Liberty, kterou Izraelci mylně považovali za egyptskou špionážní loď (americká loď měla za úkol odposlouchávat Egypťany a Izraelce).
Po Šestidenní válce se vyjasnily vazby mezi USA a Izraelem a více se rozvinuly americko-izraelské vztahy. Američané podporovali názor Izraele, že je třeba uzavřít trvalý mír a ne pouze příměří. Američany také pobouřilo, když Násir obvinil USA, že měly tajnou dohodu s Izraelem o svržení egyptského režimu, a že americká 6. námořní flotila pomáhala Izraelcům s útoky na egyptská letiště. Tento mír neměl být vynucen žádnou velmocí. Američané také podporovali Izrael v jeho přístupu, že okupovaná území budou vrácena až po uzavření mírové dohody. Izrael se po válce jevil v amerických očích jako určitá bariéra sovětskému vlivu na Blízkém východě. Spojené státy hájily Izraelce také na půdě OSN a vetovaly sovětské návrhy pro Radu bezpečnosti OSN.
Postoj SSSR
Sovětskou politiku na Blízkém východě v té době ovlivňovaly především spory s Čínou a mocenské spory uvnitř komunistické strany. Sovětský svaz se také snažil o rozšíření svých leteckých a námořních základen ve Středozemním moří a ovlivnit tak státy jako Alžírsko, Sýrii nebo Egypt. Od roku 1960 si Sovětský svaz podpíral svou pozici s egyptským režimem a dodával mu zbraně a cvičil jeho jednotky. Moskva nejvíce ze všech států Arabské ligy spolupracovala se Sýrií a štědře ji ekonomicky, politicky a vojensky podporovala. Sovětský svaz silně podporoval syrskou stranu Baas a snažil se o stabilitu tohoto režimu. Moskva také varovala Izrael před útokem na Sýrii a hrozila v případě konfliktu intervencí. Sovětský svaz se snažil oslabit režimy v pro-americkém Jordánsku a Saudské Arábii a svrhnout tamní královské rody. Začátkem května 1967 informovala Moskva Káhiru o koncentraci izraelských vojsk u hranic s Egyptem, ale zpráva byla značně přehnaná, jelikož uváděla sílu izraelské armády u hranic o počtu deseti až dvanácti brigádách. Sovětský svaz podporoval egyptský požadavek na částečné stažení sil OSN s egyptsko-izraelských hranic. Moskva ale nesouhlasila z Násirovým uzavřením Tiranské úžiny a bála se, že to vyvolá konflikt. Moskva také varovala Egypt, aby nezaútočil jako první, jelikož byly obavy před intervencí USA. 1. června 1967 informoval sovětský ministr zahraničí Gromykov politbyro KSSS (Komunistická strana Sovětského svazu), že Izrael přerušil mobilizační proces a válka se jeví jako nepravděpodobná. O to víc byl Sovětský svaz překvapen izraelským preemptivním útokem na Egypt 5. června 1967.
Během Šestidenní války nepomohl vojensky Sovětský svaz Egyptu a Sýrii, jak slíbil. V té době neměla Moskva žádné větší námořní a letecké základny poblíž konfliktu. Sovětský svaz uvedl pouze zprávu, že mobilizoval své výsadkové divize (tyto divize sice byly mobilizovány, ale byly sestaveny teprve nedávno a neměly žádné bojové zkušenosti a nebyly nakonec nasazeny). Tato zpráva měla sloužit spíše k zastrašení izraelských sil a zastavení konfliktu. Během konfliktu byla využita poprvé od svého zavedení horká linka mezi Moskvou a Washingtonem.
Porážka Arabů v Šestidenní válce byla i porážkou Sovětského svazu, jakožto patrona arabského tábora. Z vojenského hlediska to byla úplná porážka, jelikož Moskva dodávala arabským státům zbraně a cvičila jejich vojska (kromě Jordánska). Naopak jasně zvítězila západní technika a taktika. Ze strategického hlediska to taková porážka nebyla. Sovětský svaz přišel o část prestiže na Blízkém východě, ale na druhou stranu poraženým státům nezbylo než se přidat na stranu východního bloku (opět kromě Jordánska). Jak už bylo zmíněno, Egypt musel poskytnout svoje přístavy v Alexandrii a Port Saidu pro lodě 5. sovětské flotily. Moskva také uzavřela pro ni výhodné bilaterální vojenské a hospodářské smlouvy. Největší nepříjemnost pro SSSR (Svaz sovětských socialistických republik) znamenalo uzavření Suezského průplavu. Tím se znesnadnily sovětské dodávky zbraní pro oblast Indického oceánu a Indočíny.
V OSN Sovětský svaz prosazoval úplné stažení Izraele z obsazeného území a podporoval arabskou interpretaci Rezoluce č. 242 Rady bezpečnosti OSN. Moskva ale nechtěla, aby arabské státy uzavřely s Izraelem trvalý mír. Stav „no peace, no war“ (ani mír, ani válka), který byl před i po konfliktu, Sovětskému svazu velmi vyhovoval. Sověti totiž mohli za zbraně získat arabské spojenectví. Moskva však nechtěla pomocí Arabům dosáhnout plného vojenského stavu, jelikož by pak hrozil další konflikt mezi Araby a státem Izrael. Další konflikt by mohl zažehnout konfrontaci s USA. Arabům se nepodařilo získat zpět ztracená území a to ani s podporou SSSR. V dlouhodobém kontextu začaly arabské státy pohlížet na Sovětský svaz jako na slabocha, který nemá vůči Izraeli, který byl krytý Spojenými státy, žádné účinné donucovací prostředky. To později vedlo k tomu, že arabské státy spolupracovaly se Sovětským svazem pouze jako s dodavatelem zbraní a nenechaly si mluvit do své politiky. Tím Sovětský svaz ztrácel faktickou kontrolu nad politickou situací na Blízkém východě.
Postoj OSN
OSN měla významný politický vliv na Blízkém východě již od vzniku státu Izrael v roce 1948. OSN se výrazně angažovala ještě před vypuknutím Šestidenní války. Její jednotky, tzv. modré přilby (vojska OSN vždy nosila modré přilby), byly dislokovány u egyptsko-izraelských hranic. Nesly označení UNEF (United Nations Emergency Forces). Jednotky UNEF byly také v egyptském městě Šarm eš-Šejk, aby nemohla být blokována Tiranská úžina. Jak bylo zmíněno, situace na egyptsko-izraelské hranici se změnila poté, co Násir požádal o částečné stažení jednotek UNEF. Na to ovšem generální tajemník OSN U Thant prohlásil, že nelze pouze částečně stáhnout jednotky OSN, ale jedině stáhnout všechny jednotky OSN. Násir nevzal svůj požadavek zpět, a tak byly jednotky UNEF 18. května 1967 staženy ze Sinaje a z města Šarm eš-Šejk. Poté Násir zablokoval Tiranskou úžinu i přes protesty OSN. U Thant stáhnul jednotky OSN, aniž by se poradil s Radou bezpečnosti OSN.
Po konfliktu se na půdě OSN začaly mocnosti domlouvat, jak má vypadat řešení Šestidenní války. Konečnou definici dala dne 22. listopadu 1967 Rada bezpečnosti OSN v rezoluci č. 242.
Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 (1967)
Rada bezpečnosti
vyjadřujíc své pokračující znepokojení s vážnou situací na Blízkém východě, kladouc důraz na nepřístupnost nabývání území válkou a na nutnost usilovat o spravedlivý a trvalý mír, v němž bude moci každý stát v oblasti žít v bezpečí, zdůrazňujíc ještě více, že všechny členské státy ve svém souhlasu s Chartou OSN na sebe vzaly závazek jednat v souladu s článkem 2 Charty
1. prohlašuje,že naplňování principů Charty vyžaduje dosažení spravedlivého a
trvalého míru na Blízkém východě, který bude zahrnovat aplikaci následujících principů:
(a) stažení izraelských ozbrojených sil z území okupovaných v předešlém konfliktu;
(b) ukončení všech nároků a ozbrojených akcí a respektování a uznání svrchovanosti, územní celistvosti a politické nezávislosti všech států v této oblasti,
práva na život jejich obyvatel uvnitř bezpečných a uznávaných hranic, bez hrozeb a užívání síly.
2. Dále prohlašuje potřebu:
(a) zaručení svobodné plavby mezinárodními vodami v oblasti;
(b) nalezení spravedlivého řešení problémů uprchlíků;
(c) zaručení územní nedotknutelnosti a politické nezávislosti každého státu v oblasti prostřednictvím vytvoření demilitarizovaných zón.
3. Žádá generálního tajemníka o ustanovení zvláštního zástupce pro Blízký východ,
který založí a bude udržovat vztahy se zainteresovanými zeměmi, aby podpořil
dosažení dohody a napomáhal, dosáhnou mírového a uznávaného řešení v souladu s ustanoveními a principy této rezoluce.
4. Žádá generálního tajemníka, aby informoval Radu bezpečnosti o činnosti zvláštního zástupce v co nejkratším termínu.
http://www.un.org/en/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/RES/242(1967)
Hlavními body rezoluce bylo tedy stažení izraelských vojsk z okupovaného území, uznání všech států v daném regionu (to se týkalo především Izraele), zakazovala znovu zavření Tiranské úžiny a spravedlivého zacházení s palestinskými uprchlíky. Jak už bylo zmíněno, problém této rezoluce byl v tom, že obě strany měly na rezoluci jiný názor. Jelikož v Radě bezpečnosti OSN byly stálými členy jak USA, tak Sovětský svaz, tak navzájem vetovaly návrhy proti jedné nebo druhé straně (USA, Velká Británie, Francie, Sovětský svaz, Čína jsou od vzniku OSN stálými členy a mají právo veta).
Příště: díl šestý: Úder Izraelců pohledem několika autorů
