Šestidenní válka, díl druhý: Průběh konfliktu

V dalším pokračování své analýzy, se věnuji samotnému konfliktu.  Konflikt sleduji ve třech dimenzích, neboli ve třech frontách, ve kterých byla válka vedena. Izraelská fronta s Egyptem, izraelská fronta s Jordánskem a izraelská fronta se Sýrií.

Egyptská fronta

Právě na Egypt směřoval první úder izraelských vojsk. První úder provedlo izraelské letectvo 140 letadly (převážně letadly Mirage III a Super Mystere) na egyptská letiště El Aríš, Džebel Libni, Bir Thamada a Bir Džifgala na Sinajské poušti. Ve stejnou dobu byla napadena vzdálenější egyptská letiště v El Mansura, Jušas, Abu Sueiz, Fajid, Kabrít, Kahira-západ, Kahira, Almara a Heluán (Letiště Kahira-západ nemělo být původně bombardováno, ale Egypťané v něm měli přes dřívější dohody dislokována vojenská letadla).

   Přesně ve chvíli po první útočné vlně Izraelského letectva zaútočily 5. 6. 1967 v 09:00 tři izraelské obrněné divize. Pobřežní úder Izraelců mířil na město Gazu a její okolí. Útok vedl generál Tala. Egyptskou obranu zde zajišťovala palestinská divize vedená Šukajrím (Šukajrí byl válečný zločinec, který ve druhé světové válce bojoval v německé SS divizi ,,Handžár“ a dopustil se válečných zločinů na Balkáně). Šukajrí před válkou v rádiu Káhira sliboval „vymazat Izraele z mapy a smrt všech židů“. Po půl dne bojů se podařilo generálu Talovi dobít letiště El Arish.

   Na středním frontu útočil generál Ariel Šáron. Egypťané zde byli opevněni v Bir Džifgafě. Toto opevnění bylo dobito až po desáté hodině večer elitním praporem výsadkářů. To, že opevnění bylo dobyto v noci, není úplně náhodou. Egypťané jsou feláhové, kteří si i přes islamizaci uchovali mnoho pověr ze starověkého Egypta. Jedna z těchto pověr tvrdí, že kdo zemře v noci, bude se muset pohybovat v posmrtném životě také stále v noci. Snad je to jedno z možných vysvětlení, proč Egypťané odmítají bojovat v noci. Takto byla opevněná pozice u Bir Džifgafě dobita Izraelci během jedné hodiny (mnoho tankistů opustilo v panice své tanky, aniž by je poškodili nebo zničili). A nakonec 7. 6. 1967 stanuly  čelní  izraelské jednotky u Suezského průplavu.

   7. června byla také izraelskými výsadkáři dobita pobřežní pevnost Šarm eš-Šejch a tím znovu otevřena Tiranská úžina pro lodní dopravu. Zde Egypťané utekli bez boje. A tak část výsadkářů byla dopravena do al-Turu.

   Při tomto izraelském vítězství bylo během necelých čtyř dnů zničeno sedm egyptských divizí z celkového počtu 100 000 mužů a egyptský vrchní velitel Ab dal‑Hakím Ámir se pokusil o sebevraždu.

Jordánská fronta

   Podobně jako proti Egyptu, tak zaútočili leteckými silami Izraelci proti Jordánsku. Právě třetí bombardovací operace mířila na jordánská letiště v Mafrak a mezinárodní letiště v Ammánu. Bombardováno bylo také letiště H-3 v Iráku.

   V době útoku pobýval jordánský král Husajn v Káhiře. Když byl král mimo zem, tak jordánským silám velel egyptský generál Rijád, ten ale váhá a panikaří. První pozemní boje se vedou v Jeruzalémě, kde Palestinci napadají izraelské pozice v demilitarizované zóně v nemocnici a Hebrejské univerzitě. Ty nakonec byly dobity během pondělka. Velitelem Izraelců je zde generál Narkiss. Ten nečeká na rozkaz a začíná protiútok již v pondělí odpoledne severně od Jeruzaléma. Současně napadá Jordánsko z jihu mezi Jerichem a Jeruzalémem. Na jihu stojí proti Izraelcům 27. pěší brigáda a 60. obrněná brigáda z 80 kusy tanků M48 Patton (tanky byly americké výroby).

   Díky rychlému izraelskému postupu na Sinaji posiluje generála Narkisse výsadková brigáda plukovníka Uriho ben Ariho. Ten okamžitě zaútočil severně od Jeruzaléma na Ramlu a přímo ve městě na policejní kasárny. V 16:00 dobývají Izraelci pevnost Latrun z týlu,  zmocnili se tak vodárny pro Jeruzalém. V pondělí večer izraelské letectvo decimuje 60. jordánskou obrněnou brigádu. A téhož dne dobývají izraelští výsadkáři horu Abdula Azize s radarovou stanicí.

   V úterý ve 02:00 útočí Izraelci na Jeruzalém. Útok vede plukovník Motta, který měl pouze kolem 2000 mužů a útočil na početnějšího nepřítele. Hlavní útok na Starý Jeruzalém byl proveden v 10:00 v úterý 6. 6. 1967. Ve 12:00 obsazují izraelští výsadkáři horu Scopus. Mezitím plukovník Uri bojoval s Iráčany u Ramly a potom, co zvítězil, uvolnil svoje síly pro Jeruzalém. O půlnoci začal nový útok na Jeruzalém, definitivní útok začal ve středu ráno. I když se úplně nezdařil, znemožňoval útok jordánské armády do týla Izraele. V 10:00 bylo Staré město výsadkáři dobito. Hned odpoledne tohoto dne se sešli představitelé Izraele u Zdi nářků (zbytek Šalamounova chrámu). Přišel tam premiér Ben Gurion, generál Moše Dajan, Narkiss, Bar Lev a hlavní židovský rabín.

   Nejtvrdší boje z celé války probíhaly u Dženinu, kde spolu sváděli bitvu izraelští výsadkáři s Palestinci a 25. jordánskou pěší brigádou. Obě strany nebraly zajatce. Dost často šlo o boj muže proti muži.

   I přesto, že se jordánská armáda bila ze všech států Arabské ligy nejlépe, byla téměř celá během necelých čtyř dnů Izraelci zničena. Podařilo se to především díky drtivé izraelské letecké převaze.

Syrská fronta

   Útok začal podobně jako v Jordánsku. Nejdříve během izraelského leteckého útoku na Egypt provedly syrské migy nálet na rafinérii v Haifě, přehradu v Deganíji, záložní letiště v Meggidu a falešné letiště v Šomronu. Jejich akce nezpůsobily vážné škody a přitom ztratilo syrské letectvo tři migy. Ve stejnou dobu, když Izraelci bombardovali jordánská letiště, zaútočily na syrská letiště v Dmejru, al-Mezze, Cajkale, Mardž Rajale a Tijásu. Během tohoto útoku byla zničena asi polovina syrského letectva (61 strojů) a zbytek byl přesunut do vzdálené oblasti od Izraele jako ,,strategická záloha“.

   Sýrie místo aby v pondělí 5. června zaútočila, dokud byly hlavní vojenské síly vázány v boji s Egypťany, tak se držela na svých obranných liniích (šlo o tzv. ,,komplex Maginotovy linie“). Syřané také nejspíše mysleli, že Izraelce porazí Egypt. Když se ukázalo, že se tak pravděpodobně nestane, začali Syřané dělostřeleckou palbu, ale zaútočili až v úterý 6. 6. 1967. Útok zahájila 1. obrněná a 1. motorizovaná syrská divize s posilou několika pěších brigád. Hlavním cílem útoku byl přístav Haify a město Nazaret (v Nazaretu bylo největší soustředění arabů v Izraeli). Vedlejší útok byl veden na kibucy Dan, Tel Dan a Šear Yašuv (kibuc je zemědělská osada). Velitelem Izraelců byl zde generál Elazar. Ten nechal obranu měst a kibuců vojskům teritoriální obrany a většinou vojsk, které měl k dispozici, zaútočil na syrské město Dženin.

   Syřané sice pronikli do vnitra Izraele, ale nebyli schopni města a vesnice dobýt, a tak si zajistit dostatečný týl a byli roztroušeni po okolí. Také se jim nepodařilo ovládnout silnice, a tím pádem Syřanům vázlo zásobování a nemohli využít ani své mobilní dělostřelectvo, zvláště raketomety ,,Kaťuše“.

   Ve středu byly přisunuty první posily ze Sinaje a izraelské letectvo zahájilo útok na jordánská obranná postavení. Hlavní posily Izraelcům přišly ze středy na čtvrtek, ale útok po odpočinku na Golanské výšiny začal až v pátek. Syřané měli na Golanských výšinách šest brigád (2., 8., 9., 11., 32. a 90.). Pět brigád bylo vybaveno tanky T-34 a samohybnými děly SU-100, přičemž oba typy vozidel pocházely z druhé světové války.

   Z pátku na sobotu postavili Izraelci přes řeku Jordán dva mosty a v sobotu zahájili další izraelský útok se silnou leteckou podporou. Ve 14:30 dobyli Izraelci Kunejtru. Hlavni část syrských jednotek se stáhla k Damašku. K útoku se připojili také izraelští výsadkáři, kteří byli přímo vysazeni nad městem Fig, čímž Syřany zaskočili a město dobili.

Příště: díl třetí: Postavení jednotlivých aktérů před Šestidenní válkou