Šestidenní válka, díl čtvrtý: Vývoj jednotlivých aktérů po Šestiden

   V tomto díle se věnuji vývoji jednotlivých aktérů po konfliktu. Píšu, jak válka ovlivnila jejich vnitropolitickou situaci a jakou měla vliv na jejich mezinárodní politiku. Píšu také o nové hranici mezi Izraelem a jeho sousedy a o snaze OSN o dosažení trvalého míru a hranic takových, jaké byly před Šestidenní válkou.

Vývoj v Izraeli

   Zatím co výsledek v Šestidenní válce byl pro státy Arabské ligy katastrofou, v Izraeli po válce zavládla bezprostřední euforie. Z vojensko-strategického hlediska bylo toto uspokojení oprávněné. Zatímco před válkou trval egyptským letounům startujícím ze Sinajského poloostrova let do Tel Avivu 8 minut, po obsazení Sinajského poloostrova Izraelci by egyptská letadla potřebovala dvacet minut, aby dolétla k Tel Avivu. Naopak izraelské letectvo to mělo blíže ke Káhiře. Také nové hraniční pásmo s Egyptem bylo z obranného hlediska pro Izrael výhodné. Suezský průplav, který odděloval obě strany, byl určitým příkopem. U těchto hranic byla vybudována Izraelci Bar-levova linie, což byl pás bunkrů a pevností na východním břehu Suezského průplavu.

    Ovládnutím Golanských výšin Izraelci zabránilo Syřanům odstřelovat izraelské území. Golanské výšiny byly naopak opevňovány Izraelci, kteří mohli bezprostředně ohrožovat syrské hlavní město Damašek.

   Nejvíce problémů si Izraelci udělali u hranic s Jordánskem. Obsazením Západního břehu Jordánu se totiž ocitlo na izraelském území velké množství Arabů (celkem jich bylo po válce přes jeden milión). Z vojenského hlediska naopak Izraelci prodloužili vzdálenost od hustě osídleného středomořského pobřeží a také získali lepší spojení s hlavním městem Jeruzalémem.

    Dne 12. června 1967 vzkázal Izrael státům Arabské ligy, že je ochoten jednat o navrácení získaných území pouze s uzavřením plného míru a uznání existence Státu Izrael. Zároveň Izrael oznámil, že některá území není ochoten navrátit. Tímto prohlášením měl Izrael na mysli východní Jeruzalém. Na to oznámili členové Arabské ligy po konferenci v Chartúmu, probíhající na přelomu srpna a září 1967, že nehodlají jednat s Izraelem o míru a také že nehodlají uznat jeho existenci. Mezi tím se situaci snažilo vyřešit OSN. Vyjednávání bylo svěřeno britskému lordovi Caradornovi.  Ten předložil návrh rezoluce Radě bezpečnosti OSN. Rezoluce č. 242 byla jednomyslně schválena Radou bezpečnosti OSN 22. listopadu 1967. Tato Rezoluce měla vliv na budoucí izraelsko-arabská mírová jednání.

   Tato rezoluce požadovala stažení Izraele z okupovaných území obsazených během Šestidenní války. Rezoluce také deklarovala nutnost nastolení trvalého míru na Středním Východě. Dále Rezoluce požadovala uznání suverenity, územní celistvosti a politické nezávislosti všech států v této oblasti. Posledním bodem Rezoluce bylo zaručení svobodné plavby mezinárodními vodními cestami, dosažení spravedlivého řešení problému s uprchlíky a zřízení demilitarizovaných zón.

   Obě strany měly vlastní výklad Rezoluce č. 242. Arabové kladli důraz na stažení Izraelců z okupovaného území a vyřešení problému s uprchlíky. Izraelci naopak se soustředili na absenci určitého členu „the“ před slovem „territories“ v originálním anglickém znění Rezoluce. Tím pádem by se Izraelci nemuseli stahovat z celého okupovaného území, v tom Izrael podporovaly Spojené státy americké. Dále Izraelci zdůrazňovali pasáže o uznání celitosti svého území a zaručení svobodné plavby v mezinárodních vodách. Obě strany do určité míry Rezoluci přijaly, ale neměly k Rezoluci jen pozitivní slova.

   Správu nad okupovaným územím dostal na starost generál Moše Dajan. Ten zpočátku odmítal osidlování okupovaného území (především na Západním břehu Jordánu) a nařizoval izraelské správě, aby její správa bylo co nejméně viditelná. Postupem času se však stejně začalo přes Dajanovy protesty se stavbou židovských osad na okupovaném území. Dajan zamýšlel posílat židovské obyvatelstvo mimo hlavní arabská osídlení a vytvářet trvalé osady, aby vytvořil nové vnitřní hranice.Výstavba těchto osad značně zkomplikovala jednání mezi Izraelem a jeho sousedy.

Vývoj v Egyptě

   Pro Egypt byla prohra v Šestidenní válce daleko horší než prohra ve válce v roce 1956. To dvojnásob platilo pro egyptského prezidenta Násira. Násir 9. června 1967 přijal odpovědnost za porážku a nabídl svou demisi. Tu egyptští občané odmítli především ze strachu z nejistoty a zmatků. Násir ale ztratil značnou oblibu u svých občanů. Do nelibosti egyptských občanů se dostala také armáda, na kterou byla svalena veškerá vina za prohranou válku. Kromě armády byla kritizována veřejností také egyptská tajná služba (to před válkou bylo nemožné).

   Dne 23. července 1967 Násir prohlásil, že Egypt se nikdy nevzdá, a že cíl Izraelců svrhnout egyptskou vládu se nepovedl. V srpnu se v súdánském Chartúmu konal summit arabských zemí. Na něm se státy dohodly, že nikdo nebude jednat s Izraelem o míru. Násir na summitu jednal s ostatními arabskými zeměmi o hospodářské pomoci Egyptu. Za špatnou ekonomickou situaci v Egyptě mohlo především zablokování Suezského průplavu, jenž byl hlavním zdrojem egyptských příjmů (přibližně 30 miliónů dolarů ročně). Snažil se dohodnout především s prominentními ropnými státy. To znamenalo, že se musel Násir dohodnout se saúdskoarabským králem Fajsalem, a také stáhnout svá vojska z Jemenu. Tímto činem se Násir připravil o pozici revolučního lídra na středním východě. Ekonomická pomoc Egyptu od Saúdské Arábie byla malá, a tak Egypt byl nucen se dohodnout se Sovětským svazem. 

   Pomoc od Sovětského svazu se týkala především znovuvyzbrojení egyptské armády. Po znovuvybudování na tom bylo nejlépe letectvo, jelikož většina jejich letadel byla zničena na zemi, a tak přežila většina zkušených leteckých pilotů. Sověti navíc dali Egypťanům k dispozici 1500 vojenských poradců. Na oplátku musel Egypt poskytnout svoje přístavy v Alexandrii a Port Saidu pro lodě 5. sovětské flotily. Tím pádem byl Egypt nucen opustit formální neutralitu a přidat se sovětského tábora.

   Příměří mezi Egyptem a Izraelem netrvalo dlouho. Od 15. června 1967 do 8. srpna 1970 probíhala tzv. Vyhlazovací válka (některými historiky označována jako čtvrtý izraelsko-arabský konflikt). Egypťanům se podařilo dne 21. října 1967 potopit izraelský torpédoborec Ejlat a o život přišlo 47 izraelských námořníků. Boje se soustředily především na dělostřelecké a letecké souboje u Suezského průplavu.

Vývoj v Sýrii

   Syrskou vládní stranu Baas prohraná válka zasáhla mnohem více vnitropoliticky, než tomu tak bylo v Egyptě. Nejen, že její armáda byla prakticky zničena, ale také přišla o výhodné pozice na Golanských výšinách, odkud mohla Sýrie ohrožovat izraelské osady. Vládnoucí strana Baas vedená Salahem Džadídem už před válkou neměla u syrského obyvatelstva velkou oblibu. Po válce se situace ještě zhoršila.       

   Syrské letectvo prakticky neexistovalo a pozemní armáda byla na hlavu poražena. Izraelci nejen, že ovládali Golanské výšiny, ale z hory Hermon měli Izraelci dobrý přehled o celé nížině, v níž leželo hlavní město Sýrie Damašek. Po těchto prohrách byl režim u obyvatel ještě méně oblíbený. Mezi vládou, stranou Baas a armádou začalo vzájemné obvinování, kdo může za prohranou válku. Armádě bylo vytýkáno, že své hlavní síly neposlala do bojů s Izraelci, ale soustředila je na obranu hlavního města Damašku. Jeden z obětních beránků ve vládě měl být ministr obrany Háfiz al-Asad, ale návrh na jeho odvolání nebyl schválen o jeden hlas. A byl to právě Asad, kdo po Šestidenní válce byl mocensky na vzestupu.

   Na už zmíněnou konferenci členů Arabské ligy v súdánském Chartúnu delegace ze Sýrie nepřijela, jelikož pozvání Džadíd odmítl. Sýrie jednoznačně odmítla Rezoluci č. 242 a odmítla přijmout pověřence OSN Švéda Gunnara Jarringa. Na rozdíl od ostatních chtěl Asad větší spolupráci mezi ostatními arabskými zeměmi, ať už mají jakékoliv vedení. Tento názor byl po válce v arabském světě značně rozšířený.

   Sýrie po výsledku v Šestidenní válce se stejně jako Egypt více přiklonila k Sovětskému svazu. Spolupráce se jako v Egyptě týkala především znovuobnovení armády.

Vývoj v Jordánsku

   Po Šestidenní válce měli Izraelci a Jordánci několik tajných jednání o míru. Nyní uvedu zprávu CIA (americká tajná služba) o jednom z těchto jednání. Jedná se

pouze o část textu, jelikož celou zprávu nelze doposud odtajnit.

Jordánsko-Izraelské tajné jednání

1. Tajné Jordánsko-Izraelské jednání v Londýně v období mezi 4. květnem 1968 a 16. květnem 1968, kdy se poprvé setkává král Husajn s Ebamem. (3 řádky zdrojového textu neodtajněny)

2. (7 řádků zdrojového textu neodtajněno) Husajnova obava z izraelské vojenské akce, která by mohla zničit střední Jordánsko, se odráží v hlášení velvyslanectví

3. (1,5 řádku zdrojového textu neodtajněno) Eban na konci jednání v Londýně dohodl, že zpráva pro Eškola a reakce Husajnovy vlády na návrh Izraele na řešení podle Ebana a vlastního Husajnova proti-návrhu. (1112 řádků zdrojového textu neodtajněno)

4. (11,5 řádku zdrojového textu neodtajněno)

5. Generál De Gaule , po vyslechnutí Husajnova zhodnocení situace na Blízkém východě řekl, že pokud Husajnovo prohlášení odráží realitu, byly vyhlídky na počáteční politické řešení matné a v příštích dvou letech hrozí konfrontace velmocí na Blízkém východě. Husajn neprojednává své izraelské kontakty z De Gaulem a De Gaul dřívější nabídky zprostředkovatele neobnovil.

   Důležitou překážkou dosažení míru mezi Izraelem a Jordánskem, ale i nebezpečím pro suverénní vládu monarchy, byly početné a silně vyzbrojené jednotky OOP na území Jordánska. Proto bylo 15. 9. 1970 vyhlášeno stanné právo a jordánská armáda zakročila proti OOP. Po takřka regulérní válce se podařilo jednotky OOP vytlačit (jejich útočištěm se stal Libanon). Ačkoliv pak de iure trval mezi Jordánskem a Izraelem válečný stav, de facto byl mezi nimi nastolen mír.

Vývoj v Iráku

   Přesto, že účast Iráku na válce byla více méně symbolická, tak to mělo na její vnitřní politiku největší dopady ze všech států Arabské ligy. Těsně po prohrané válce nastoupil dne 19. června 1967 na premiérské křeslo Táhira Jahjovi a ten okamžitě přerušil diplomatické styky s Velkou Británií a s USA. Zákony č. 97 a č. 123 z 16. srpna a z 1. října 1967 bylo přiděleno více pravomocí pro Iráckou národní ropnou společnost (INOC) a možnost rozvíjet ropná pole v oblasti Severní Rumajla, kde podle dřívějšího zákona č. 80 nemohla těžit. Dne 24. listopadu se irácká vláda dohodla s francouzským konsorciem ERAP o těžbě ropy v Severním Rumujli. K úplnému znárodnění ropného průmyslu došlo v roce 1972 iráckou stranou Baas.

   V Iráku po Šestidenní válce docházelo k politickým zmatkům a díky chaotickému a nekoordinovanému plánování irácké vlády z předchozích let se k moci v roce 1968 dostala irácká strana Baas. Strana Baas, vedená vzbouřenými důstojníky, provedla v červenci 1968 převrat a svrhla prezidenta Abd al-Rahmána Árifa. V Iráku pak zavedla vládu jedné strany.

Příště: díl pátý: Postoj světových mocností na Šestidenní válku