Na nepokojích ve Vietnamu je vidět, jak malá skupinka ostrovů má větší vliv než se na první pohled může zdát. Podobné spory má nakonec Čína i s Filipínami, Malajsií nebo Japonském. Proto, rozeberu důvody proč tomu tak je.
Na začátku je nejdůležitější pochopit, že ono nejde tak o ty ostrovy samotné, jako o okolní vody kolem těch ostrovů. Podle mezinárodního práva vše co se nalézá 200 námořních mil od pobřeží daného státu, spadá to tzv. výlučné ekonomické zóny. To znamená, že pokut se v té zóně nalézá nějaké přírodní nebo nerostné bohatství patří to tomu danému státu. Tudíž jeden malý ostrov (případě souostroví) může mí z geopolitického hlediska díky svému nerostnému bohatctví velkou roli. Jenže to bývá spojováno s několika problémy. Mnoho těchto ostrovů bývá neobydlených a smlouvy o jejich vlastnictví bývají nejasné a tak si na ně dělá často nárok více států. Další problém je, pokud v rozsahu těch 200 námořních mil se nachází více států a neexistuje mezi nimi nějaká dohoda hranic a to je právě případ Jihočínského moře, jelikož jednu představu hranic má Čína a jinou ostatní státy (Vietnam, Malajsie a Filipíny). Proto mezi nimi dochází k šarvátkám a proto nakonec Čína buje svoje nové námořnictvo. Ono nemusí jít vždy jen o ostrovy, když Chorvatsko vstupovalo do EU, tak jedna s podmínek Slovinska byla, aby Chorvatsko uvolnilo pro Slovince ze svého území námořní koridor. Při podobných sporech se nemusí jednat jen o nebydlené ostrovy. Příkladem je válka z roku 1982 o Falklandské ostrovy (a ostrov Jižní Georgie) mezi Argentinou a VB. V této válce nešlo jen o území, argentinská vojenská junta se tak snažila odvrátit pozornost od svých vlastních vnitřních ekonomických problémů. Argentinci válku nakonec prohráli, ale nároků na Falklandy se nevzdali, navíc, když byla v té to oblasti objevena ložiska ropy, začali svoje nároky ještě stupňovat. Nutno podotknout, že v posledním referendu se obyvatelé rozhodli zůstat pod britskou správou.
