Krize eurozóny: skutečně dluhová?

V současné podobě je eurozóna chybný projekt a vstup do ní proto rozhodně nemůže být pro ČR na pořadu dne. V článku toto tvrzení podkládám argumenty.

O krizi eurozóny se často mluví jako o dluhové krizi. Tato fráze s sebou nese ale jeden problém: ztrátu podstatné části informace. Dluhy totiž problémem nejsou, respektive ne samy o sobě. Japonsko, Spojené státy či svého času Spojené království, patří či patřily k nejzadluženějším zemím světa, přesto to pro tyto země neznamenalo problém, ale naopak výhodu (dvě ze jmenovaných zemí byly světovými hegemony). Všechny tyto země ale mají své vlastní měny. Jejich rozpočty proto nefungují, na rozdíl od zemí eurozóny, jako rozpočty firem či domácností. Tyto země nemusely a nemusejí své dluhy splácet tím stejným způsobem, jako země eurozóny.

Vnitřní rozpor eurozóny

Pozor, nemylme se, problémem eurozóny nejsou dluhy ze své podstaty jako takové. To, že dluhy budou vznikat, vyplývá už z jejího cíle: obchodu mezi členskými státy. V historii nastala jedna doba, kdy obchod mezi evropskými zeměmi byl v rovnováze: jak píší Krpec a Hodulák (2012: 283-284) o situaci po druhé světové válce v Evropě: “Protože [evropské] státy potřebovaly USD na nákupy ze Spojených států, snažila se každá země omezit své transakce s jinou evropskou zemí na úroveň vlastního dovozu z této země (aby za část vlastního exportu nedostala nekonvertibilní měnu partnera)”. Všem ale tehdy bylo jasné, že jde o dočasné řešení, které je dlouhodobě neudržitelné, má-li dojít k naplnění cíle, jímž bylo nastartování vnitroevropského obchodu.

Po druhé světové válce tedy evropské země měly dovážet tolik, kolik vyvážely (vyrovnaná obchodní bilance) z evropských zemí, protože jinak by získaly měnu nesměnitelnou za dolar, která jim tehdy byla k ničemu. V dnešní Evropě by opět země měly od evropských partnerů dovážet tolik, kolik vyvezou, tentokrát proto, aby nedocházelo k hromadění dluhů. Dnes by to znamenalo totéž, co po druhé světové válce: omezení obchodu. Proto je design eurozóny chybný – aby fungovala, musí být potlačen (omezen) vnitroevropský obchod, jeho posílení je přitom důvodem jejího vzniku. 

Dluhy a jejich splácení

Pokud totiž nebude omezen vnitroevropský obchod, bude nutně docházet k hromadění dluhů v některých zemích. A to nebyl problém v době, kdy každá země měla svou měnu. Tehdy měna dovozce oslabila a přizpůsobení se (obrácení toku peněz a zboží) nebylo tak nákladné, jako je tomu dnes v zadlužených zemích eurozóny, kdy celý podíl na přizpůsobení se nese deflace: snižování cen, včetně ceny práce, tedy i mezd. 

Ono “přizpůsobení se” znamená takovou změnu podmínek, která povede k tomu, že se ze země, která více dovážela, stane země, jež více vyváží. Toho lze dosáhnout snižováním cen, zvyšováním produktivity atd. Od Řecka nikdo neočekává, že bude mít vyšší produktivitu jak Německo, musí tedy dojít ke snížení cen. Neděje se tak ale skrze kurz, ale pomocí deflace. Není to tak, že se zdraží dovoz kvůli oslabující domácí měně, a vy proto méně dovážíte a o to lehčí je více vyvážet a být ve výsledku v plusu. Děje se tak skrze to, že váš zaměstnavatel sníží váš plat, případně vás propustí, aby mohl snížit cenu výrobku. 

Závěr: konkrétní příklad

Věřím, že konkrétní příklady jsou k vysvětlení nejlepší, proto jeden v závěru nabídnu. Srovnejte si intervenci ČNB s tím, co se děje v Řecku. Obojí má velmi podobný cíl: podporu vývozu. ČR chce vyšší vývoz, aby ekonomicky rostla, Řecko potřebuje vývoz, aby mohlo splácet dluhy. V ČR intervenovala ČNB a snížila kurz. Výsledek je jasný: mobil či whisky podraží, české škodovky pro Angličany ale zlevní (nebo zůstanou stejné, Škoda ale za jeden prodaný vůz dostane více korun). Oslabený kurz tedy sníží dovozy, a posílí vývozy. Řecko tohle udělat nemůže. Se svými obchodními partnery má stejnou měnu. Jak tedy dosáhnout toho, aby si Řekové kupovali méně mobilů a whisky a prodávali více dovolených a oliv? Musí klesnout ceny. V Řecku vám proto sníží plat, nebo vás vyhodí z práce. Tak jako tak máte také méně peněz a proto nakupujete méně zahraničního zboží, jako číšník v řecké restauraci jste pak levnější pracovní síla a restaurace tak může zlevnit a nalákat turisty. Rozdíl je očividný: Češi si nakoupí jen méně zahraničního zboží, Řekové si nakoupí méně všeho (klesnou-li mzdy dříve než ceny zboží a služeb). Z ekonomického hlediska ale nutno dodat, že řecká cesta, ačkoli bolestivější, je zároveň i ozdravnou kůrou pro ekonomiku: neefektivní výroba skončí. Skutečný problém nastane, když s sebou tato ozdravná kůra kromě posílení ekonomiky (které nutně nastat nemusí), přinese i politické extrémisty do vlády.

Literatura:

• KRPEC, Oldřich a Vladan HODULÁK. Evropa ve světové ekonomice: historická perspektiva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012, 414 s. ISBN 9788021061460.