My ženy se rodíme s příjmením, které nám většinou celý život nezůstává. Přicházíme o něj.
Jméno a příjmení, je pro nás velmi osobní. Přijdeme na svět a rodiče nám dali něco, co devět měsíců vybírali.
„Karolína to být nemůže, víš, jak by to znělo? Klára Králová?!“
„Stejně se vdá a bude to úplně jedno.“
Ano, my se opravdu vdáme (i několikrát) a přicházíme tím o něco, co je pro nás přirozené-kus svého jména. Jména, které nás provázelo od prvního nadechnutí. Jména, v kterém je historie celého našeho rodu. Jména, které je naše identifikace.
Svého partnera milujeme a neřešíme, že se jmenuje „Vomáčka“. Když bude stát Klára v nádherných šatech s překrásnou kyticí a špitne své „ano“, bude z ní během sekundy Klára Vomáčková.
Řekla jsem také své „ano.“ Přijala jsem jméno rodu svého muže. Byl to úžasný a krásný pocit. V čekárně pro těhotné jsem na své nové jméno neslyšela, stále jsem si pletla podpis, představovala jsem se též zmateně, ale když se narodil syn, šlo to nějak samo. Byla jsem "paní" a já si myslím, že jsme na to každá patřičně pyšná.
V soudní síni nás vyzvou, abychom povstali. Stojíme, podíváme se na sebe. V hlavě se promítne milion společných okamžiků jako v zrychleném filmu. Rozvod. Konec. Nic. Ticho. Dva cizí lidi, kteří se na sebe podívají, ale pohledem uhnou, protože je jim to nepříjemné.
Každá z nás má v tento okamžik možnost vzít si zpět své příjmení a každá nad touto variantou přemýšlíme. Půl roku před rozvodem jsem měla v hlavě otázku, co s tím? Pamatuji si na noc, kdy jsem seděla na balkoně, v ruce jsem měla výborné víno a hvězdy byly na temné obloze jako namalované. Pocit naprosto uvolněného bytí: „nosíš jméno rodu, který tě skoro nepozdraví, děti máš už velké, tak čeho se bojíš? Máš ještě před sebou skoro celou polovinu života a ty chceš nosit jméno lidí, které skoro neznáš?“
Cítila jsem, že chci zpětné své celé jméno. Poprvé skoro po dvaceti letech jsem vyslovila Andrea Peldová. Začala jsem plakat. Mám v tom všechny vzpomínky. Okamžitě se mi vybavil okamžik, když jsem stála špinavá, v tretrách na stupni vítězů s přilbou v ruce. Táta s dědou stáli pyšně, když zaznělo: „ a na prvním místě se umístnila Andrea Peldová.“ Milovala jsem svého tátu, naučil mě lidskosti, brát život s humorem, střílet se vzduchovky, milovat českou zem a její historii. Děda byl velký sportovec a byl pyšný, že jeho jediná vnučka dělá cyklistiku, tak jako on, že mám oči jako on, že mám srdce jako on.
Táta a dědeček zemřeli. Vzala jsem si zpět jméno mého rodu Peldů. Jméno, které jsem slyšela od prvního nadechnutí, jméno v kterém mám své kořeny a svou historii.
