Plácnutí přes zadek je v Čechách ve vysokém stupni ohrožení a přimlouvám se o jeho záchranu.
Je šlechetné, že zachraňujeme např. plejtváka obrovského, který je na seznamu „ohrožený druh.“ Plejtváka při potápění v našem rybníku v životě nepotkám, abych ho zachránila...a když začnu třídit odpad, asi to nebude o nic lepší. Jiný způsob, jak chudáka tady z Mostu zachránit, neznám.
Co mě však trápí víc je, že vymírá plácnutí přes ženský zadek. Netuším, kde virus vypukl, ale rozšířil se po celém světě, až dorazil k nám. Odborníci ve světě tvrdí, že plácnutí „jen tak“ je škodlivé. Můj děda však říkával: „kde je vystrčíno, tam je dovolíno“ a že to byl odborník par excellence.
Zadek je skvost ženského těla, který chlapům dovede vykloubit hlavu z krku. Dokáže spustit neuvěřitelný film, který muž rozvine do nejúžasnějších detailů: „Má kalhotky? A když ano, tak jaké? Je pod sukýnkou nahá? Chytit jí zezadu. Za obě půlky. A plácnout. Jen tak lehounce.“
Pamatuji si dobu, kdy nebyl ještě virus v ČR a přirozeně se plácalo. To byl ještě chlap CHLAPEM a ten dobře věděl, koho plácnout může a koho ne. Když to pořádně štípalo, věděla jsem, že je to dobrý. Prostě takové mohutné mužské: „JO!“ Nebyl v tom žádný flirt a sex, pouze krásný a nevinný kompliment.
Doba se změnila a nevinné plácnutí po ženské prdýlce je ve vysokém stupni ohrožení. Plejtváka obrovského určitě nezachráním, ale krásný ženský kompliment, bych zachránit mohla.
Na ohrožená zvířata funguje odchov v zajetí s tím, že po vypuštění mají možnost rozmnožání. Proto navrhuji, aby každý „chlap“ (věřím, že jich žije v ČR ještě velké množství) v zajetí plácal, plácat, plácal a po vypuštění svou natrénovanou dovednost praktikoval... „kde je vystrčíno, tam je dovolíno.“ :-)
