Mám ráda křídla víc než kazajku logiky. Divné je pro mě víc než vše všední a na každé „proč“ neexistuje „protože.“
...jak mi řekla housenka "nerozčiluj se" měla bych se držet její rady :-)
Nevím, kde se ten králík vzal a už vůbec netuším, proč jsem za ním šla. Uvědomila jsem si, že jsem v úplně jiném světě a být malinká není tak děsivé, jak se na začátku zdálo. Seznámila jsem se s myší a dalšími zvířaty podzemního světa.
„Kdo jste? „ řekla stará velká housenka na obrovské houbě, která kouřila dýmku.
„Já-já-ani sama v tomto okamžiku nevím-totiž vím, kdo jsem byla, když jsem dnes ráno vstávala, ale od té doby jsem se, myslím, několikrát musela proměnit.“ Byla jsem zmatená, nevěděla jsem kam jdu, ani jak se jmenuji. Housenka byla nepříjemně naladěna a každá její otázka byl pro mě další a další hlavolam. Obrátila jsem se a chtěla jít dál.
„Vrať se!“ zavolala na mě stará a tlustá housenka. „Mám Vám něco důležitého říci.“
Zastavila jsem se a šla zpět, znělo to slibně.
„Nerozčiluj se,“ řekla. Měla jsem na ní vztek, dál si bafala z dýmky a na její další hádanky jsem už nebyla zvědavá.
Cesta ten večer byla divnější a divnější. Potrhlá čajová společnost byla vrchol večera. Nebylo tam prý místo a nesměla jsem si sednout na prázdnou židli. Kloboučník mi stále říkal, abych se dala ostříhat, ptal se kolik je hodin a připadalo mi tam vše zvláštní :-)
K srdcové královně jsem došla příšerně unavená. Chtěla mi dát setnout hlavu a já pochopila, že stojím sama před sebou. Neměla jsem strach. Chytila mě něžně za obě ruce a objala mě. Poprava se nekonala a já se probudila…
Než jsem se rozkoukala ocitla jsem se na farmě. Bylo příšerné sucho z kterého byl můj otec a bratři nešťastný. Daleko horší než sucho, byl pocit, že se nevdám, nikdo mě nechtěl.
Jednoho dne k nám na farmu přišel muž v klobouku a v dlouhém plášti…Obchodník s deštěm.
Ano, je to tak. Na začátku jsem mu nevěřila ani slovo, ale když mi začal něžně šeptat do ucha, že jsem krásná…začala jsem věřit tomu, že déšť přivolat umí.
Provokativní, svérázný snílek a ještě mě chtěl. Nevěděla jsem čí jsem, jak se jmenuji, ale bylo mi to jedno. Šeptal mi slast, vášeň a nahá se v jeho náruči ztratila.
Tleskala jsem a tekly mi slzy…
Obě opony se zatáhly.
V jednom týdnu.
Už dávno nejsem Alenka v říši divů a Obchodníky s deštěm mám už snad za sebou…
Děkuji ústeckému činoheráku a mosteckému divadlu
