Koně stojí nezvykle klidně. Voní senem. Přivírám oči a saji vzduch protkaný koňskou vůní a vlhkem před letní bouří. Květované šaty s vysokým pasem, kruhovou těžkou spodničkou a staženým živůtkem, mě dusí k smrti. Sejmu si z hlavy široký klobouk a s pomocí nastupuji do kočáru.
Konečně.
Hledím z okna vyčerpaná a unavená. Čekám, až se kočár rozjede.
Zahlédla jsem na cestě stát mladičkého muže ve vojenské uniformě. Neznám takovou uniformu. Zaujal mě jeho vyděšený výraz v obličeji. Někoho hledá? Ztratil se?
Ten obličej. Ten obličej…znám! Oči také!
Otevírám dveře kočáru, vystupuji a kráčím pomalým, klidným krokem k vojákovi.
Nedýchám.
Stojíme mlčky proti sobě. Rozpoznávám široké lícní kosti, plné rty, zelené oči, husté obočí.
Je to on.
Táta.
Stál na cestě, před mým kočárem, v tankistické vojenské uniformě a nechápavě se ohlížel. Rozklepala jsem se překvapením a rozrušením.
Co tady dělá?
Z ničeho nic stojí v mém snu? V mém voňavém snu, před letní bouří v 16. století?
Usmála jsem se na něj. Chytila ho jemně za tvář. Překvapením se ani nepohnul.
„Tati, já jsem tvá dcera.“ Vytržení z mých dlaní...mě nepřekvapilo. Vyplašený přešlapoval, nevěděl co s rukama, klopil oči a zpět se s nimi vracel do mých.
„Tatínku, já jsem tvá dcera.“ Začal mě rozpoznávat. Koutky rtů se pokoušely o úsměv. Podíval se. Podíval se svým hlubokým milujícím pohledem, který umí jen táta.
Otáčím se a kráčím zpět ke kočáru. Musím...
Neskutečně hluboký pocit ze skutečně prožitého setkání.
Snového setkání. Táta, už nežije...hodně dlouho. Zemřel.
Upil se k smrti.
Zdálo se mi za život tolik snů, ale tento ve mně vyvolal neznámé pocity, otázky, bolesti a stesk. Náznak rozluštění mi dala daseinsanalýza, zrakově postižený Doc. PhDr. Oldřich Čálek, CSc. a specialista na léčení alkoholismu Doc. MUDr. Jaroslav Skála.
Seskládat ze střípků mozaiku, jsem musela po letech sama, protože v pekle zvané „alkohol“ jsem vyrůstala…já.
Nerozuměla jsem časovému odstupu. Já byla v 16. století a otec za mnou přišel jako mladík, ve vojenské tankistické uniformě z 20. století...ve věku, kdy jsem se mu narodila...až za pět let.
Stál na cestě v uniformě. V století, do kterého nepatřil, ale ani já ne. Neměl zbraň. Nebojoval. Nezabíjel. Alkoholik se možná cítí jako v uniformě. Svázaný. Nesvobodný. Nemocný. Jiný. Bojovat se mu nechce, ale musí. Někteří v této válce padnou. Někteří se dožijí konce války a uniformu odloží. Táta v tomto boji padl... opuštěný, sám, bez rodiny. Díky peklu s láhví v ruce, přišel o vše...a o všechny.
"Tati, já jsem tvá dcera." Jsem říkala vlastně sama sobě.
Odpustila jsem. Trvalo to dlouho, než bylo odpuštění opravdové, upřímné a vysvobozující.
To, že se nedokázal postavit alkoholu, neznamená, že jeho život neměl smysl. Učil mě podívat se na hvězdy, potápět se pod vodou, lézt na stromy, střílet z praku, sportovat, fotografovat, smát se, vnímat přírodu, rodinu a člověčinu. Tátovo život smysl měl. Velký. Právě proto mě stále bolí, že jsem mu nestihla povědět, že ho mám ráda...
Koně stojí nezvykle klidně. Voní senem. Přivírám oči a saji vzduch protkaný koňskou vůní a vlhkem před letní bouří.
Miluji letní bouřky.
Zahlédla jsem stát na cestě tátu. Měl na sobě oblíbené rifle a džísku se zvedlým límcem. Přesně tak, jako John Travolta. Usmála jsem se na něj a chytila ho jemně za tvář.
Podíval se. Podíval se na mě svým hlubokým milujícím pohledem, který umí jen táta…
„Mám tě ráda, tati.“
Začalo pršet. Sundala jsem si boty. Nevadilo mi, že letní očistný déšť promáčí mé zapletené vlasy, květované šaty a bosé nohy. Musí…
