Mám ráda křídla víc než kazajku logiky. Divné je pro mě víc, než vše všední a na každé „proč“ neexistuje „protože.“
Asi hledám momentálně samé "proč" a tím se dostávám někam, kde nechci a zlobím se sama na sebe. Je těžké přiznat si, že když najdu rovnováhu, začnu cítit samotu až do morku kostí. Má rovnováha není rovnováha, ale náplast na to, že v ruce nemám protože.
Kazajku logiky nevyhledávám. Na návštěvu a kávu ji nezvu. To je důvod, proč si křídla hýčkám. Rozevřu je vždy, když logika bouchá na dveře. Rozeběhnu se a skočím: „začínat, věřit, smát se, nic neřešit, milovat, šeptat miláčku, vědět jak žít a zamilovat se do života jako takového...prostě jde. Ano, miluji život, humor, lidi, pomáhám, rozdávám a těší mě, že mohu podat pomocnou ruku těm, kteří na to nemají sílu. Jen tak a nic nečekat. Jsem už taková.“
Asi hledám momentálně samé „proč“, protože potřebuji cítit „protože?“
Toužit je rozpoložení, které mi sfoukne rovnováhu. Jsem hozena do bouře, kde jsou křídla, logika, divnost, všednost, proč a protože, jako past.
Sama sebe posadím před soud a křičím: „Tak už to vzdej! Nemáš rovnováhu, nemáš logiku, nemáš křídla, nemáš proč a nevíš co je protože.“ Otočím se…a sama sobě šeptem odpovím: „V dlani mi uvízlo zrnko naděje. Třpytí se jako křišťál...a doufám, že ho při hledání síly neztratím…"
Jako malá jsem říkávala: „proč, proč, proč…pro slepičí kvoč!“
Proto kvadratická rovnice "proč" vs. "protože" má výsledek - "nic neřeš" :-)
