Standa a David, dva moji vymodlení muži, kteří mi dne 16. ledna 1992 a 8. července 1997, obrátili život naruby.
Od narození nespali, v kočárku brečeli, postýlku nesnášeli, lezli jako rak, odmítali chodit, jedli kameny, rozdávali hračky na pískovišti, ve školce líbali holčičky, schovávali žákovskou, hádali se mezi sebou a v pokojíčku vedli doopravdické války...a dnes jsou z nich dva úžasní muži.
„Mamí, mamíííí, MAMÍ! On mi to bere, on mi to nedá, on mi to dal, on mi to snědl, on mi to pokreslil, on mě praštil, on se počůral, on řekl prostý slovo, on se na mě dívááááá…“ Matka příroda moudře zajistila, abych vyrůstající syny v slabé chvilce nezardousila. A že k tomu kolikrát scházelo málo. Přesto bych dala nevím co, kdybych mohla vrátit čas.
Ráno by mě v šest hodin probudilo capkání bosých tlapek a cítila bych, jak se oba soukají do mé vyhřáté postele. Než bych udělala snídani, Stáník by při zdlouhavém oblékání stihl pokreslit pokojíček, David by si s jeho smyslem pro detail pofixoval obličej a jako tečku na závěr, by se oba kluci poctivě poprali :-)
Dnes jsou to samostatné jednotky, mají se navzájem velice rádi a jak mohou, tráví spolu volný čas. Diskutují o škole, práci a politice. Oba odmítají vlastnit televizi, nesnáší český dabing, milují přírodu, historii a dokumenty. Čas vrátit nejde, ani o minutu, bohužel nebo spíš bohudík - dětství mých dětí jsem si jako maminka vychutnala a myslím si, že mohu být na Standu a Davida patřičně pyšná…
Kluci, díky, že jste ¦
