Pokoj č. 501 bez lesku (fotomatiné)

Křišťálově slané kapky se v paprscích slunce třpytily jako diamanty. Jedna po druhé padaly na hruď, kde se roztříštily o hedvábný výstřih, o plné prsy a o tlukoucí srdce. 

 

 

 

Sluneční paprsky se vkrádaly po zácloně jako zloděj.

 

 

Chtěly se rozprostřít po konečcích prstů a po propoceném pramínku na spáncích.

 

 

Vnímala tenoučký proud vzduchu, který se snažil proniknout přes ústa do plic.

„Není konec?“ Vyslovila opatrně nahlas a přála si, aby to nebyla pravda.

 

 

Má potřebu všem těm dalším zavolat. Najít majitelky telefonních čísel, které dělají, že neexistuje a povědět jim pravdu.  Pravdu o pokoji č. 501. Neudělá to. Dnes ne...

 

 

Začalo pršet. Konečně. Stála uprostřed horkem vyprahlého města. Bez lesku. Bez kufru. Bez klíčů. Vyzula si mokré boty, zaklonila hlavu, rozevřela ruce a nechala se promočit letním deštěm, až na kost. 

 

 

...je umění zatáhnout za záchrannou brzdu včas?

 

 

Autor: Andrea Anna Peldová | pátek 13.3.2015 9:22 | karma článku: 15,58 | přečteno: 498x