Podivný host

Zavřu oči a odevzdám tělo. Na pár minut. Na několik pohybů.                        

Slzy schovám do polštáře.

Každé ráno chodí nervózně po ložnici, popíjí ranní kávu, hledá vhodnou kravatu a vyřizuje pracovní telefonáty. Je pryč. Ve svém světě.  

Než zabouchne dveře…řekne nahlas, že neví, kdy přijde. Bez polibku. Bez lásky. Ta se zatoulala někam do zapomenutých vyznání, promilovaných nocí a starých fotografií. 

Zvykla jsem si na osamocená rána, kdy se probouzíme dva.  

Už neprosím. Neočekávám. 

Večer zaparkuje, chvíli sedí ve voze, pečlivě promaže mobilní telefon, vypne vyzvánění a nasadí masku manžela. Mého manžela. 

Podivný host.  

Ráno zase zavřu oči. Odevzdám tělo. Na pár minut...