Oprýskaný hrnek na pavlači

"Scházíš mi. Chtěl bych tě dnes vidět."  

"To není dobrý nápad..."
"Nejde mi to. Slyšíš? Nejde!"
"........."
"Vrátím čas! Uvidíš."

Vyznání lásky. Jeho způsobem. Nelogickým a nepochopitelným způsobem. Měla bych se otočit a nasadit šťastný výraz. Skočit mu do řeči a dělat, že neslyším, co říká. Převálcovat ho mojí skvělou prací, úspěšným projektem, novým autem a vydařenou dovolenou. Nic z toho mi nešlo vyslovit. Zaskočilo mě, že vytočil mé číslo.    

„Jsi tam?“ Zeptal se chraplavým a smutným hlasem.

„Jsem…“  Zašeptala jsem tiše, se slzami v očích. Sesunula jsem se po zdi dolů a seděla schoulená v rohu špinavé chodby s namáčknutým mobilem na uchu. Měla jsem šíleně velkou potřebu slyšet jeho dech. Cítit jeho vůni. Jeho rty. Jeho ruce. Jeho. JEHO CELÉHO!!!!   

Utápěl mě v šatech z polibků. Tělo mi pálil vášní. Vyčerpával milováním a k ránu mi šeptával pohádky do mých propocených pramínků vlasů. A pak? A pak se několik týdnů neozval!

„Poslouchej mě. Z Beauvais odlétám po obědě. Navečer mám v Praze jednu důležitou schůzku a kolem sedmé tě budu čekat…ano?“

Snažila jsem se rozpomenout na kapsy plné lži, na slunce, které už nepálí, na dlaně, přes které nechci vidět...rozklepaná v rohu špinavé chodby, s namáčknutým mobilem na uchu. 

„Lásko, proč mlčíš. Stalo se něco? Ty někoho máš?“ Zeptal se opatrně a nejistě.

Překvapil mě touto otázkou. Nikdy ji za celé ty roky nepoložil. Nikdy se nezajímal. Nemusel. Sdělovala jsem mu tyto informace sama. Snažila jsem se v něm nenápadně vyvolat žárlivost, pocit, že mě ztrácí. Nevím proč jsem to dělala, bylo to zbytečné.

Nikdy mi nepařil, jen se do mě tenkrát bláznivě zamiloval… 

Držela jsem klíče v dlani. Klíče jeho lásky. Klíče nesplněných snů. Klíče plné jeho hypotéky s jednou postelí, s jedním oknem a vysvětlila mu, že nikoho nemám. Přesvědčivě jsem nastínila, že jsem od našeho rozchodu sama. Bez vztahu, bez milence, volná, věnující se sobě a mé práci. Někdy i mlčet bolí, natož mu odpovědět: „mám,“ a zmáčknout na mobilu červené sluchátko.

Sedět s ním nahá v malé garsonce, držet oprýskaný hrnek s cigaretou na pavlači a neřešit, že svítá, bych chtěla, ale už to není možné.

…proto jsem raději položila.