Okno je dokořán, jen záclona v něm tančí nebo se o to marně snaží.
Odešel. A odejde ještě několikrát. Převozník, který má hodnotu vždy, když potřebuji uniknout od nějakého muže a nějaké lásky. Jak patetické. Možná hloupé a možná i smutné.
Marek tuší, ale mlčí. Nikdy se neptá. Nemá na to právo. Nedám mu jej.
Je to tak dávno, kdy ke mně pomalu kráčel v letecké uniformě. Vysoký, hnědé velké oči, plné rty, široký krk a obrovské ruce. Věděl v ten okamžik. Dřív než já. Ještě než pozdravil a políbil mě na tvář, usmál se. Byla jsem lapena. Jeho úsměvem.
Hru na dotýkání se hranic druhého, jsme si vychutnávali několik týdnů. Beze slov jsme plánovali naši první noc, až jsme se spontánně pomilovali v autě. Výpadovka na Kladno, řadicí páka, rozkročené nohy a během několika sekund bylo po všem. Neplánovaně, neromanticky a nevěrně.
Dlouho seděl opřený o volant: „Co budeme dělat?“
Převozník, ke kterému jsem potřebovala utéci, umilovat v sobě city. Marek s Ivou zůstal, já s Milanem ne.
Stále mi voní, stále mi chutná a stále mu unikám. K jiným novým příchozím. Pozná přesně okamžik, když mi do života někdo vstoupí. Kdy rozevřu křídla a skočím. Kdy se dotknu lásky a pak se zraněná choulím v jeho náruči. Než se stačím nadechnout…vezme si mě. Zvířecí chtíč je nejmocnější, když něco končí, a když ve mně cosi umírá.
„Kdo to je?“ Zeptal se. Poprvé.
Bradu si vložil do dlaně a čekal na odpověď. Nesnáším rozcestí. Snažila jsem se uhnout pohledem. Sluší mu to. Zuby tiskl pevně k sobě. Vzteky. Mužskou ješitností.
Nenápadně se otočil a odkráčel k oknu. Poznal, že jsem zamilovaná.
David. Zkrachovalý vedoucí pobočky mobilního operátora. A taky básník, co voní po cigaretách. Nemá nic, jen postel plnou starších žen a naivních slečen. Zkaženost mu ukradla možnost zamilovat se. Do žádné. V pekle zešílel. Sílu má jen na první procento flirtování. Víc není potřeba. Zbytek za něj chtivé múzy dokonají. Lezou mu do postele, pod peřinu, pod jeho tělo.
Ve skutečnosti žádné z nich nikdy nepařil.
Tenkrát se do mě bláznivě zamiloval. Tenkrát. Chtěl. Moc. Já ne.
Po třech letech kroužení kolem sebe mě jeho nevyslovené a mnou nečekané „NE“ přitáhlo, jako světlo v tunelu. Chtěla jsem. Moc. Milovali jsme se až do rána. Nejkrásnější sex plný lásky, jaký jsem kdy zažila. Naše vyčerpaná, upocená, a vzrušená těla neměla ani ve čtyři ráno dost. David šel rovnou do práce. Zničený, ale šťastný. Doznívaly ve mně ještě několik dní nářky, vzdechy, orgasmy a líbání, z kterého jsem se vášní zbláznila. Chtěli jsme se zase a ZASE…
Kdo to je? To kdybych věděla. Když se ho dotknu, spálí mě a zraní. Chtěla bych navždy, chtěla bych šťastný konec, chtěla bych…ale on, ne.
Tohle mám Markovi přiznat? Mojí bolest? Nikdy!
David ví. Dokonce mě do Markovo náruče nepřímo poslal a odevzdal. Prý si pro mě jednou přijde. Slaboch, co má potřebu se ještě ukájet na lačných zadaných nebo opuštěných dychtivých ženách. Slaboch, kterému stačí udržovat flirtující harém v bezpečném magnetickém poli.
Utekla jsem z nekrásnějšího sexu plného nenaplněné lásky. Utekla jsem od ztroskotaného chlapa, který drží pouhou setrvačností. Proč? Protože, kdybych se zastavila, zjistila bych, že pod skořápkou zvanou „peklo“ je skvělý chlap, kterého bych mohla milovat celý život.
Marek znervózněl. Dýchal zhluboka. V ruce si hrál neklidně s klíčem od auta.
Pohladil mě. Jako malou holčičku. Políbil mé slané rty od slz. Nesnažila jsem se schovat bolest.
„Až se vrátíš z dovolené, přijedeš ke mně na víkend. Ano?“
Nesnáším rozcestí. Ale pokusila jsem se mu podívat do očí. Bylo v nich vše. Rozplakala jsem se. Nahlas. Davida jsem během „našich“ tří měsíců nepodvedla. On mne ano. Víkend jako pomsta? Čeho?
V nicotě nelze podvádět a tak zůstalo okno otevřené, jen záclona v něm tančila dál…
