O červených Karkulkách

„Jasně a teď mi ještě řekni tu, O červené Karkulce.“ Větu, kterou kolem slyším a také často používám. Přemýšlela jsem nad větou, pohádkou a hlavně nad červenou Karkulkou...

Byla nebyla, na okraji lesa jedna chaloupka a v té žila dívenka, které říkali červená Karkulka. Byla hezká, milá a hodná.

Jednoho krásného dne řekla maminka Karkulce: „Babička má dnes svátek, odneseš jí bábovku, kterou jsem napekla a víno, co má ráda. Tady máš košíček a ne, abys chodila zkratkou. Běž pěkně rovně po lesní cestě, aby ses nezatoulala.“

Proč to maminka říkala? Inu, protože Karkulku dobře znala. Holka to byla milá, ale toulavá.

Červené šatečky, červený pláštík, červené střevíčky a červený čepeček…to je přesně to, na co čekal…vlk (a už hodně dlouho) !

Mám stejně pocit, že Karkulka dobře věděla, že vlk do lesa rád a často zavítá. Plesové šaty? Tanečky na zámku jako její starší kamarádka Popelka? Závojíček přes obličej a noc...ruku v ruce s nablýskaným princem? Nic pro Karkulku. Rovně? Po lesní cestě? Aby se nezatoulala? A just ne!

Karkulka kývla hlavou, aby měla od maminky klid, vzala košík, a jak jen to šlo, střihla to zkratkou. Bylo velké horko, nevydržela, sundala si střevíčky a začala si v potůčku cachtat nohy.

V tom se před ní objevil vlk!

„Dobrý den, Karkulko, kampak jdeš?“ Charismatický hlas (něco jako Miroslav Moravec), pohled zvířete, jazyk…chtěla jsem vlastně napsat...zuby…které si na ní chystal dlouho...a konečně se dočkal.

Karkulka z vlka strach neměla: „Jdu k babičce. Dnes má svátek, a maminka jí upekla bábovku.“

Usmála se, nazula si střevíce, popadla košík a celá šťastná, že vlka potkala, vydala se na cestu za babičkou. Věřím tomu, že se jí nechtělo, ale nemohla skočit vlkovi do náruče okamžitě a ten ji zase nemohl samou láskou sežrat hned v lese.

Vlk je dravec, na svou kořist číhá dlouho, ale jak se rozhodne a udeří, na nic už nečeká. Chuť byla velká, co velká, obrovská! Proto neotálel a když zjistil, kam má Karkulka namířeno, pelášil seč mu síly stačily. Úkol zněl jasně…zbavit se babičky, šup do postele a počkat si na Karkulku.

Uznejte sami, že jeho záměr byl jasný. Mohl to udělat kdekoliv, ale v pohádce se píše, že potřeboval odklidit babičku, aby se dostal na Karkulku. Zaklepal na dveře (vlci jsou vždy galantní a dobře vychovaní) a když zjistil, že babička je k světu (to se v dnešní době plastické chirurgie děje běžně) prostě jí (nevím zda láskou) sežral. Nasadil si brýle a zalehl natěšený do postele.

Ťuk, ťuk…ťuk. „To jsem já, babičko, Karkulka.“

Otevřela dveře, podívala se na babičku a podivila se: „Babičko, ty máš, ale velké uši. Babičko, ty máš nějak velké oči. Babičko, ty máš ale velkou pusu.“

Karkulka stále něco viděla...její ženský smysl, jí napověděl, že v posteli leží ON…sympatický, charismatický a drzý VLK.

Ten, aby získal Karkulku musel oblbovat: „To abych tě lépe slyšela. To abych tě lépe viděla. To abych tě lépe SNĚDL!“ Řekl vlk, když už měl přepnuto, takové hry se dlouho hrát nedají. Je to pře jen vlk!

Otevřel svou velkou tlamu a Karkulku s láskou, rozkoší, vášní sežral. A pak...pacholek jeden...tvrdě usnul (každý, nejen vlk „po“ divoké žranici usne).

A kdopak si to šine jen tak čirou náhodou okolo?

Myslivec!  

Myslivec, nikdy lovec, vždy jen záchranář. Karkulku znal dobře, potkával ji často… červené šatečky, červené střevíčky a červený čepeček…to je přesně to, na co si myslivec nikdy nedovolil! 

Na nic nečekal, vběhl dovnitř a zachránil babičku i Karkulku. 

No, možná zachránil babičku, protože ta se už z nějakého "vlka" na hlavu nepostaví, ale Karkulku těžko.

Tu si vlk ještě několikrát s láskou, rozkoší a vášní sežere…potom nastartuje svoji káru a pofrčí dál. Kam? Do „jiného“ lesa, kde si vyčíhá „jinou“, hezkou, milou a hodnou…Karkulku. A myslivec? Ten bude dál obcházet les a „snít“ o červených šatičkách…

Přemýšlela jsem nad větou, pohádkou a hlavně nad červenou Karkulkou...a teď teda vůbec nevím, zda je lepší jít rovně, po lesní cestě nebo to střihnout zkratkou…kde číhá charismatický hlas a pohled zvířete…