"Kdyby byly v prdeli ryby, nepotřebovali bychom rybníky" říkal děda a měl pravdu. Kdyby nešla babička, jako mladá ze Slovenska do Čech za prací, nebyl by nikdo z nás na světě.
Na této fotografii, ještě nikdo neví, že Jindra Pelda si vezme za ženu Marii Botkovou. Narodí se jim dvě děti: Soňa a Zdeněk, čtyři vnoučata: Martin, Andrea, Jindra a Jirka, pravnoučata: Standa, David, Terezka a Martínek. Marie se na Slovensko nevrátí. Zůstane žít se svou rodinou v Mostě a na Slovensko, do Podlužan se bude vracet pouze na prázdniny. Z rodného domku Marie se stane v Podlužanech strategické místo pro celou širokou rodinu. Vryje se pod kůži dětem, vnoučatům a pravnoučatům.
Táta se sestrou Soňou. Na druhé straně fotografie nechal táta vzkaz:
"Jo to byly časy, to jsem nevěděl, že vojna je vůl." Píše se rok 1965.
Jaruška, do které se táta bláznivě zamiloval.
Maminka (vlevo dole) pocházela z noÓbl rodiny.
Rodiče maminky: Růžena roz. Úlovcová a Jiří Vokoun.
Nikdo z rodiny maminky lásce nepřál a tak tatínek o ruku maminky bojoval velmi dlouho. Ale...když už bylo bříško pomalinku vidět, rodina povolila a v roce 1971 se na zámku konala velká svatba.
A tady jsme už v Podlužanech. Posezení na dvorku s kávou. Vlevo táta (Borec - Slovenský John Travolta) se synovcem Martínkem, babička Marie, maminka, teta Soňa. Já - mimino spím v spálni.
Prosím, povšimněte si výrazu mé maminky :-) "Nojo Jaruško, vítej v ne-noÓbl realitě..." (za nějaký čas budeš Slovensko alá Podlužany milovat).
Starý dům, starý plot a uprostřed dvorku košatý ořech. Dům v Podlužanech byl celý rok prázdný. Babička a její sestry (Zleva Margitka, Pavlínka, Milka, babička a Anička) se do něj vracely v létě s tlupou vnoučat.
Jako malá jsem s rodiči jezdila na klasické dovolené k rybníku. Bylo to fajn, ale já se těšila, až si nás s bráchou vezme babička s dědou a pojedeme do Podlužan. Zatopilo se ve velkých kamnech, peřiny se vyhodily na sluníčko. Velká plechová vana se dala vedle kurníku, aby se voda trochu ohřála. Pod ořech se postavilo posezení a nám začaly zlaté časy…prázdiny.
Ze všeho nejraději jsem chodila do studny pro vodu. Točit rumpálem, nabrat vodu do džberu a vší silou vytáhnout vodu jsem uměla na jedničku. Z dřevěného vědra se voda přelila do smaltovaného kbelíku a nosila se do chalupy na dřevěnou lavici pod oknem.
Když bylo velké teplo a koupání v plechové vaně nestačilo, vyrazilo se s neckami nebo s nafouknutou duší od traktoru na splav. Plavba to byla VŽDY nebezpečná, plná krokodýlů a piráŇůů. Já jako holka jsem se v neckách plácala poslední. Pádlovala jsem jako o život, ale u souboje s krokodýlem jsem nikdy nebyla…nestihla jsem to.
Příprava na plavbu.
Zleva já, bratranec Martin, brácha Jirka s pádlem a v pneu bratranec Jindřich.
Víc bratranců a sestřenic, zkouška pádel, ale hlavně! Naše slavné necky :-) Hurá na vodu!!!
AJAJAJAJ...
Naše máti!
Seřezala nás za to, že jsme přes zákaz utekli na splav. To by tak ani nevadilo, ale...zlomila o nás pádlo a to byla velká ztráta :-)
Dostaneme-li v dětství poklad, jeho cenu si uvědomíme až v dospělosti: stezky odvahy na cintoríne, akrobatické skoky z půdy, večerní pečení placek na kamnech, vůni kukuřic s máslem, sbírání vajíček od slepic, kterým jsem dávala jména a strach, že spadnu do suchého záchodu.
Díky Vám, za báječné dětství ¦
