Pracuji s lidmi už od roku 1996. Často řeším potíže ve vztazích, samotu, strachy a bolesti z minulosti. Setkávám se s pláčem, mlčením, popíráním, hněvem, ale i s radostí a smíchem. V poslední době jsem si uvědomila jednu zvláštní věc. Máme krizi a lidé finanční potíže neřeší. Stále hledají lásku, lásku a zase lásku. Za 15 let praxe vidím, jak lidé ke svému životu potřebují „naději“.
Empatie je vcítění se do duševního stavu klienta. Je to schopnost být s klientem, což je velmi důležité. Líbí se mi Yalomův pohled pacientovým oknem. Tím, že se podívám oknem druhého, zahlédnu „jeho smysl života a jeho naději“.
Uvedu příběh, který prožil Irvin Yalom.
„Je zvláštní, jak se určité výroky nebo události člověku vryjí do paměti a nabízejí trvalé poučení či útěchu. Před desítkami let jsem měl pacientku s rakovinou prsu, která během dospívání vedla dlouhý, urputný zápas se svým odmítavým otcem. V naději na určitou formu usmíření a na nový zdravý začátek jejich vztahu se těšila na to, až ji otec poveze na kolej a že s ním bude několik hodin sama. Ale z dlouhého očekávaného výletu byla jen katastrofa. Otec se choval jako obvykle a dlouze si stěžoval, že se musí dívat na škaredou, odpadky zanesenou říčku podél silnice. Ona naproti tomu v krásné nedotčené venkovské říčce vůbec žádné odpadky neviděla. Nedokázala přijít na to, jak reagovat. Nakonec oba umlkli a zbytek jízdy na sebe nepohlédli. Později podstoupila stejnou cestu sama a s úžasem si všimla, že tam jsou dvě říčky - na každé straně silnice jedna. Tentokrát jsem řídila, řekla smutně, a říčka, kterou jsem viděla oknem na straně řidiče, byla přesně tak škaredá a zaneřáděná, jak ji otec popisoval. Ale než se naučila dívat oknem svého otce, bylo už pozdě, otec byl po smrti.“ ( Yalom, I. 2003)
Dívám se oknem druhého a zároveň učím „podívat se“ a pochopit. Nezáleží, zda je to doktor věd, učitelka klavíru, generální ředitel, prodavačka nebo prostitutka, vždy, když se „podívám“ vidím, jak hledají „naději“.
Když se rozvedu, bude mi lépe.
Když se k sobě nastěhujeme, všechno se vyřeší.
Když nebudu sama, přestanu být nešťastná.
Když se k sobě vrátíme, už se nikdy nebudu chovat, tak jak jsem se choval.
Když budeme mít spolu dítě, určitě u mě zůstane.
Takových „nadějí“ slyším každý den často.
A vzpomněla jsem si na Viktora Frankla. Byl to psychiatr židovského původu. Dostal se do koncentračního tábora a přežil. Každý kdo do tábora nastoupil, byl překvapen, otřesen hloubkou cítěním spoluvězňů. „Nejpůsobivější jsou improvizované modlitby a bohoslužby, které jsme zažívali v koutě baráku nebo v temném, zarýglovaném dobytčím vagoně, v němž jsme byli unavení, hladoví a zmrzlí dopravováni po práci ze vzdáleného pracoviště v promočených hadrech zpět do lágru.“ (V. Frankl)
V koncentračním táboře Viktora Frankla ohromilo: „Bylo to poprvé, kdy jsem pochopil pravdu, o které tak často mluví básníci a již myslitelé obvykle považují za vrchol moudrosti. Totiž že láska je nejvyšším, konečným cílem, jehož člověk může dosáhnout. Potom jsem skutečně pochopil největší tajemství, jemuž má svůj hlas propůjčovat poezie, myšlení i víra – záchrana člověka je skrze lásku a v lásce“. Po návratu vytvořil LOGOTERAPII, která dodnes v terapii lidem pomáhá a léčí.
Zažíváme někdy vnitřní koncentrační tábory v různých podobách a proměnách. Můžeme být odvezeni daleko, můžeme být zubožený, můžeme být hladový, můžeme být k smrti vyděšený, ale „naději“ nám nemůže nikdo vzít - nejde to. Naděje je životní motor, který nás z našeho tábora vyvede, vždy najde cestu k nám samotným, k našemu smyslu života a k naší svobodě.
Dívám se oknem druhého a jsem šťastná, že lidé umí buď sami, nebo s něčí pomocí najít cestu z jejich koncentračního tábora…díky „naději“ a díky „smyslu života“.
