Na plovárně s Dášou Šáá

V plavkách jsem prostorově výraznější a tečka! Ležet na břiše mi jde. Je to poloha, při které si připadám štíhlá. Všechny špeky mám pod sebou a tím pádem pod kontrolou.                                                        

Opřená o lokty, čtu časopisy a popíjím kávu. Tato strategická poloha mi přináší potěšení: mé tukové balkónky jsou fuč...a já se mohu v klidu kochat přírodou.

„Vidíš ho? Koukni támhle ten. Vedle tý blondýnky. Můj soused. Ten je. CO?“ Usrkla jsem mé kafíčko a nasála plnými doušky vlhký vzduch, který byl cítit sluncem, létem, pláží a vodou.

„To teda JO!“ Kývla kamarádka Dáša Šááá, která ležela štíhlá, na břiše, přesně jako já. 

„Je rozvedený, sportuje a po ránu se na mě ve výtahu usmívá.“ Zatáhla jsem všechny tukové zásoby, protože se blížil k nám. 

„Koukni! Blondýna ho opouští s jiným. Jde k nám…“ Dáša Šááá vcucla s balkónkama i svalovou hmotu a nahodila intelektuální pohled. Ten umí dokonale.   

Obě jsme položily kafe. Začaly ladně, ale hlavně nenápadně rovnat veškeré nedostatky tak dlouho, až jsme ho ztratily z dohledu. 

Zavřela jsem časopis. Má spálená záda volala po vodě, krému a otočení. Okamžik, který nesnáším, proto chodím na plovárnu minimálně. Zlaté hory plné sněhu....v mohutné zimní bundě. 

„Dášo, zavaž mi plavky. Musíme do vody.“ Cítila jsem, že je pozdě. Zbytek pobytu u vody budu muset strávit jako velryba na zádech. 

„Vydrž.“ A začala mi šněrovat rozvázané šňůrky, které nechávám volně, abych neměla na zádech opálené bílé stopy. 

„Hotovo.“ Dáša Šáá už seděla. Mě tento ponižující okamžik pravdy teprve čekal. Základ je: rozhlédnout se, být rychlá, moc se nehýbat, nedýchat, nevlnit, nepředklánět.

 „UF, uf, uuuf…!“ I já jsem seděla…v plné prostorově výraznější kráse.   

„Dobrýýý den pani Peldová.“ 

Sevřelo se mi hrdlo. Vyvalené špeky bohužel ne-e. 

„Dobrý den.“ Odpověděla jsem bez dýchání. Že já blbec nezůstala ležet na břiše. ŠTÍHLÁ!

„Vaše poslední fotografie se mi moc líbí.“ 

Šňůrka na zádech povolila. 

„To jsem moc ráda.“ Špitla jsem. Tvářila se jako by nic a marně hledala intelektuální pohled.  Proboha, co BUDU DĚLAT???! Přitiskla jsem ruce k tělu, abych šňůrce v katastrofálním pohybu zabránila. 

„Mohu se zeptat, čím fotíte?“ 

Zahlédla jsem očkem Dášu Šáá, která zabořila obličej do deky, aby nebouchla smíchy. Kamarádka. Co chcete. 

Dorpčic, doprčic! Když se pokusím chytit šňůrky, stane se neštěstí. 

„Andreo, mohu se zeptat, čím fotíte?“ Zeptal se s úsměvem ještě jednou. 

Můj mozek se pokoušel vzpomenout na značku, typ...přední díl držel jen s pomocí modlitby...sympatický soused zvědavě přešlapoval...balkónky si dělaly co chtěly, roztekly se po dece...měla jsem pocit, že se na mě dívají úplně všichni!!! 

Dostala jsem ze sebe jediné slovo..."Foťákem." 

Dáša Šáá můj horní díl plavek zachránila a já zjistila, jak je jednoduché, stát se prostorově výraznější blondýnou...ve všech směrech :-)))