Začalo pršet. Konečně. Stála jsem uprostřed horkem vyprahlého města. Bez kufru. Bez kreditek. Bez klíčů. Vyzula jsem si propocené boty, zaklonila hlavu, rozevřela ruce a nechala se promočit letním deštěm, až na kost.
Potřebovala jsem ze sebe smýt všechny jeho milenky, kterým říkal s půvabnou maskou „kamarádky.“ Trvale žily v „jeho“ tolik střeženém mobilu, zanechávaly stopy na „jeho“ spodním prádle a v „jeho“ srdci.
„O nic nejde. Je to pouze kamaráda. Nic víc. Lásko, dobře víš, že miluji jen tebe.“ Nesnášela jsem tyhle věty, protože po nich následoval dárek, večeře a dvacet rudých růží.
Cítila jsem jejich parfém a znala všechna jména, bez tváře. Něco jako bonboniéra plná barevně zabalených čokoládových bonbónů, které si toužebně rozbaloval: červený - účetní Petra, žlutý - učitelka Mirka, zelený - zdravotní sestra Lenka, růžový - prodavačka Jitka, modrý - cvičitelka Olina, hnědý - překladatelka Ivana, zlatý - luxusní a zhýčkaná podnikatelka Dolores. Pro všechny stejný pozdrav, stejná komunikace, stejné vášnivé narážky, stejná pozornost a stejný sex.
V nočním kruhu svobody, znásilněná volností, s bonboniérou plnou červů…jsem začala zvracet.
Černé prádlo, černé lože, černé milování v černém kanále. Bylo mi mizerně, ale ulevilo se mi. Nemiloval mne. Jen se do mne tenkrát bláznivě zamiloval. Stála jsem uprostřed horkem vyprahlého města, promočená, ale očištěna, až do morku kosti.
Překonávat s pomocí antidepresiv, lhát sama sobě, čerpat sílu z láhve vína, doufat, že už žádná neexistuje…nemusím. Konečeně!
Jsem volná...
Vysvobodila jsem samu sebe ze zajetí, z klece, z pekla, do kterého jsem se s klapkami zamilovanosti vrhla.
Otočila jsem dlaně vzhůru, abych zachytila, co nejvíc letních kapek štěstí. "Mého"...štěstí.
