Nemůžeme jíst stále guláš, občas je potřeba ochutnat výtečný, křupavý a šťavnatý ŘÍZEK!
Flanelové pyžamo dlouhé až ke kotníkům, čekání kdy začne, abychom měly zase na 14 dní klid, pár technických pohybů změřených stopkami v hlavě ...na pět minut…necháme doma v ložnici.
Pípající esemeskování:
„Neozvala ses celý víkend.“
„Nemůžu být stále na telefonu.“
„Chci tě.“
„Jak moc?“
„Šíleně moc!“
„Stále myslím na minulý pátek.“
...je jako dát si řízek z pravé svíčkové!
Napětí, adrenalin, vysoký stupeň utajení…udělá ze zakázaného ovoce, kterého se nesmíme dotknout natož do něj kousnout…smrtící zbraň. Nevím, zda je to součást genetické výbavy každé ženy, ale když „chceme“ ochutnat řízek, tak ho prostě ochutnáme.
Je nesmysl věřit tomu, že si užijeme tajné setkání, tajné milování a tím to hasne. Naopak! Toužíme vidět jeho oči. Toužíme, když v nich vidíme, jak se musí ovládat, aby nebouchnul rovnou v autě, do kterého právě ladně sedáme. Toužíme slyšet jeho: „Ahoj.“ Není to obyčejné Ahoj, ale „Ahoj“ a to je rozdíl :-)))
Toužíme, toužíme, toužíme a z ničeho nic cítíme silnou, neovladatelnou potřebu dostávat od něj smsky.
A je to tady!
Není nic krásnějšího, než když dostaneme sms na cestě do práce: „Krásné ráno lásko (miláčku, prdelko atd.).“ Hned je den krásnější. Cítíme se mnohem lépe, protože prožíváme, komunikujeme, sdělujeme si vše možné (i nemožné, až hodně hanbaté) čímž se zvedá napětí a potřeba po dalším setkání.
Dát ho do kontaktů jako Karel, je sebevražda! Udělat z něj Káju, když žádnou neznáme také. Vymýšlet imaginární kamarádku, se nevyplácí. Proto nám nezbývá nic jiného, než pana božského zašifrovat pod již existující kamarádku, trenérku, kadeřnici nebo kosmetičku.
Přiznávám, že otevřít mobil…přijaté zprávy…spatřit…zprávu od „kadeřnice“ a číst: „Já tebe taky, stále na to myslím. Chtěl bych se dívat, jak se svlékáš a pak tě okamžitě opřít o postel“ je divný…
…ale co naděláme, když nám řízek chutná :-) A jak šifrujete Vy?
