Zhoupla se v bocích. Udělala ještě jeden nejistý krok a posadila se. Bodnutí nožem, po kterém ponořila prsty zkroucené křečí do saténového polštáře, nečekala.
Tentokrát to bylo skrz. Bolest projížděla po páteři až do úst, ze kterých vzešel hlasitý výkřik.
Odložila telefon...a jeho zprávu.
Pohupovala se ve vzduchoprázdnu. Zavřela oči a z úst dozníval poslední zbytek výkřiku. Bolest jí postupně, milimetr po milimetru, procházela celým tělem.
Věděla, že smrt jejího těla je nevyhnutelná. Slzy i přes zavřené oči tekly proudem…kolem úzkých nosních dírek, kolem plných rudých rtů, po kulaté bradě s dolíčkem. Křišťálově slané kapky se v paprscích slunce třpytily jako diamanty. Jedna po druhé padaly na hruď, kde se roztříštily o hedvábný výstřih, o plné prsy a o ještě tlukoucí srdce.
Nevnímala tenoučký proud vzduchu, který se snažil proniknout přes ústa do plic. Přestávala cítit pomalu loudající se bolest, která rozrývala každou buňku jejího těla.
Nevnímala. Necítila.
Sluneční paprsky se vkrádaly po zácloně jako zloděj. Chtěly se rozprostřít po konečcích prstů a po propoceném pramínku na spáncích. Chtěly vplout jako plachetnice do zmatených a rozbouřených myšlenek. Chtěly tvrdé údery vln pohltit a zašeptat: j-e k-o-n-e-c …
„Je konec. Konec?“ Vyslovila opatrně nahlas a přála si, aby to nebyla pravda. Zkoušela vytěsnit a smazat tak, jako dřív. Nepsal to, miluje mě, došlo k omylu, třeba, třeba…TŘEBA!
Snažila se všechna „třeba“ svírat v dlani. Marně. Věděla, že není sama.
Uvázala si hedvábný pásek kolem pasu. Utáhla a sevřela pocit v žaludku. Setřela slané krůpěje ze rtů a přerovnala propocené vlasy na čele. Z telefonu vymazala zprávu, která nebyla určená jí…ale jiné. Dotkla se záclony a přiskřípla lačnému slunci paprsky. Zavřela okno a doufající myšlenky. Zamkla dveře i údery posledních vylhaných vln a klíče vložila bez jediného ohlédnutí do jeho schránky. Nemusela, chtěla...
