Někdy se povede týden tak, že bych ho vzteky zmuchlala a vyhodila i s dětmi, chlapem, domácností do koše! Bohužel to není možné. Jediný způsob, který se mi osvědčil je…“přežít“ a občas si naordinovat relax…“bez nich!“
„Co říkáš???“ Zvýšila jsem hlas na Dášu Šáá, aby mluvila hlasitěji.
„Potřebuji č-ů-r-a-t.“ Slovo čůrat hláskově zaskřehotala tak, abych to pochopila jen já. ALE! Otočil se celý stůl.
„Hele holky, já běhám celý den, jako ratlík. V práci vůbec nepiju, protože bych se mohla na záchod rovnou odstěhovat a než jdu z práce domů, tak „jdu,“ ale stejně se před barákem kroutím skoro počůraná. Věk děvčata nezastavíte.“ Hodila do placu po předešlé kritice mužských Martina a tvářila se u toho elegantně, jako dáma s nohou přes nohu.
„To mi povídej. Kašlat a kejchat je poslední dobou moje smrt. Proto milé dámy…bez křížení nohou…a pevné kontroly pánevního dna…n-e-k-ý-ch-a-t. A vůbec, položit cigára a jde se tančit!“ Řekla ovíněná, čerstvě rozvedená Iva (náš taneční tahoun) a zmizela v kroutícím se davu.
„Hlavně, že máme potetovaný zadek. Budou nám na eldénce s radostí přebalovat plíny.“ Dodala jsem.
„Holky, Vy se smějete, ale já teď měla takovou chřipku se zánětem průdušek, že jsem je p-o-t-ř-e-b-o-v-a-la! „ Zašeptala Martina, která se k nám nenápadně naklonila, aby ji pánský stůl vedle nás neslyšel.
„No nekeeee…a je to tady! Inkontinence za dveřmi…“
Vybouchly jsme smíchy, protože ani jedné z nás, se „to“ odporné slovo netýká. Zatím!
„Smím prosit?“ Vyzval Dášu Šáá vysoký sympaťák. Špatná volba. Vybral si tu, která držela dech, pánevní dno a stehna proklatě pevně sevřené.
„Omlouvám se, ale netančím.“ Odpověděla a měla co dělat, aby jí nevypadly oči tlakem do sklenky s fernetem.
„Ale já ANO.“ Chopila se příležitosti načančaná Martina...a ladně sympaťáka lapila na parket plný barevných světel, dunící hudby a mladých lidí.
„Colu, pijeme Colu, není to náhoda, že u jednoho stolu. Diví, asi se diví, co je to za kluka, že mlčí a jen civí.“ Hulákala Martina s Ivou a já nenápadně odváděla Dášu Šáá na úlevné místečko, kde naštěstí nebyl nikdo.
Nedotýkat se kliky, zamknout, svlíknout, nesedat…(zvedla jsem zrak k cedulce nalepené na dveří)…a ouha...STOP! Nečůrat!!!
„Andreo, jak se čůrá čistě?“ Ozvalo se z vedlejší kabinky.
Zmobilizovala jsem pánevní svaly a v stabilizované skorodřepové poloze četla:
„Sprchovala jsem se ráno. Myslíš, že to bude ještě čistý?“
„Těžko.“
„Mám tady mokrý ubrousky.“
„Jakože si je předtím umejeme ubrouskem?“
„Jasně, přece jim neucpeme odpady.“
POZDĚ! :-)))
Zírala jsem tupě do otevřeného (prázdného) odpadkového koše a umírala s Dášou Šáá i "s pánevním dnem," smíchy.
Tímto se omlouváme s celého stabilizačního podřepu mosteckému podniku. Je nám opravdu líto, že nejste majiteli objektu a že se Vám ucpávají odpady. Z tohoto důvodu, bychom Vám rády pomohly, ale na "čisté čůrání" se musíme (v našem věku) dopředu připravit, proto navrhuji, abyste tuto cedulku postavili na každý stůl vedle nápojového lístku.
Děkujeme za pochopení Andrea a Dáša Šáá :-)
