A je to tady. Konečně. Nemůžu tomu uvěřit! Asi se zblázním. Ne, nezblázním, protože bych neviděla, jak holky z vesnice puknou závistí.
Umění umlejt kávu se dědilo z generace na generaci a v naší vesnici z člena rodiny na člena rodiny. Ano, vyrůstala jsem zaparkovaná v kočárku před krámem, ale jen co jsem uměla chodit, směla jsem vstoupit do světa zvaný „samoobsluha.“ Milovala jsem vůni drátěných košíků do ruky, vlašského salátu se sekanou do papíru a křupavou vůni rohlíku za dvacetník.
Když jsem trošičku povyrostla, začala jsem do sámošky chodit úplně sama. Maminka mi dala plátěnou tašku na nákup, do které vložila peněženku, seznam napsaný obyčejnou tužkou a stokorunu. Osminka másla, půlka chleba, lančmíd, šťáva, tři piva-zelený, ale kafe ne. To nikdy. Proč? Protože jsem to neuměla. Každá rodina měla jednoho člena rodiny, který, když koupil v sámošce zrnkovou kávu „Standard,“ měl tu čest přistoupit k mlejnku stojící vedle pokladny a namlejt rodině kafe.
U nás to byla maminka.
Vždy se rozhlédla jako dáma. Lehce a nenápadně si utáhla květovaný šátek na hlavě. Pravou rukou sjela dlaní po svém boku, aby vyhladila kombiné a zbavila se faldíčků na šatech. Nevím proč, ale připadala mi u těchto ladných pohybů s kávou v ruce...krásná. Krásná jako Sofie Loren. Sklopila cudně své černé oči a odtrhla precizně proužek papíru tak, aby byl pytlíček na kávu, co největší. Nasypala černá zrnka do velkého zásobníku s uzávěrem, přerovnala šátek na bocích spánku a přichytila prázdný pytlík do držáku tak, aby nenapadalo okolo. Ladně se dotkla spínače a v ten okamžik elektrický motor mlýnku přehlušil celou samoobsluhu. Těsně před koncem mletí, obrovský mlýnek zaklonila, zakvrdlala, aby semlela to, co soused před ní v zásobníku zanechal. Vypnula vypínač, praštila několikrát do držáku na pytlík, pravou rukou chytila sežmoulaný kus šťouracího papíru a vysmejčila zbytky své kávy, sousedovo kávy a kávy celé vesnice. Opět si lehkým pohybem přerovnala květovaný šátek, odebrala pytlík plný voňavé a čerstvě namleté „Standard“ kávy a s blaženým pocitem, že neokradla rodinu, odcházela.
Tohle! Náš tatínek neuměl...
„Andrejkooo, skoč umlejt kááávu….“ Zaslechla jsem z kuchyně. Věděla jsem, že ten okamžik nastane, ale přiznám se, že jsem zůstala v pokojíčku sedět jako opařená.
Ano, jako opařená!
Začalo mi zpomaleně docházet, že jsem veliká. V-E-L-I-K-Á! Dokonce tak VELIKÁ, že půjdu úplně sama do sámošky a namelu všechnu „naší“ i „sousedovic“ kávu k blaženosti celé mé rodiny.
Vymódila jsem se.
Na svou mlecí premiéru jsem zvolila novou kabelku z tuzexu a nový šátek od tatínka. Potřebovala jsem být krásná.
Krásná…jako moje maminka.
