...a tak běhám

Když mě nesl tenkrát čáp v zobáku, vyprávěl za letu děsně sprostý vtipy, kterým se nahlas a nekontrolovatelně chechtal. 

Původně měl namířeno do aristokratské rodiny na jihu Anglie, ale protože zobák neudržel pevně sevřený, vyklopil mě nad vesnicí v severních Čechách.

Než jsem se stihla rozkoukat, ležela jsem v kolébce rodiny plné dělníků, horníků a cyklistů, kteří nejdou pro sprostý vtip daleko. Volala jsem na čápa ze všech sil, aby se vrátil, že mi pánbůh tento život slíbil, zámožnou rodinu vznešeného chování s kapkou suchého humoru, ale marně. Než jsem se stihla rozhlédnout, měla jsem na sobě tretry, dres a dřela na kole za Chemopetrol Litvínov. Bohužel...

Holky si před barákem hrály na princezny a já plivala silniční prach, mouchy a bahno. Víkendy jsem trávila s číslem na prsou a bojovala o první místo na bedně. Kolo, běh, kliky, dřepy, schody…nenáviděla jsem to tak moc, až jsem se do cyklistiky zamilovala, tak jako děda a táta.      

Den, 24. října 1984 mi změnil život. Na tréninku mě porazilo auto. Puklá lebka, pravá holenní a lýtková kost od nárazu auta rozsekaná na tisíc kousků. Nejen, že to byl konec mé nastartované cesty k vrcholové cyklistice, ale i konec té nejpřirozenější věci „chůze.“ Verdikt po několika dnech zněl: „odříznout dolní část končetiny.“   

To si takhle ležíte, je Vám třináct, díváte se do stropu, kolem Vás vše, jako na správné JIPce pípá a z ničeho nic, Vám během sekundy odejde dětství.

Nechcete!

Bráníte se. A než si stihnete utřít slzy, mezi dveřmi stojí dospělost. Vejde bez ptaní. Tak jako to dospělost dělá. Posadí se k Vám na postel a začne diskutovat o životě na vozíku, o životě bez nohy, o životě s umělou protézou.     

Katastrofický scénář se však nekonal :-)

Pánbůh má svědomí!

Poškrábal se jednoho dne na hlavě a popřemýšlel, jak odčinit čápův omyl…proto, pošeptal skvělému panu chirurgovi Krtičkovi myšlenku. Odsekat roztřepené kosti, nastavit scházejících pět centimetrů, sešroubovat, zasádrovat a modlit se, aby se vytvořila kost nová. A světe div se, pokus vyšel.    

Nevadil mi bolestivý rok v sádře, na vozíku. Nevadil mi ani roční život v rehabilitačním středisku, kde se následovně rozhýbával každý milimetr zatuhlých kloubů. Nevadilo mi nic, protože každá bolest jednou přejde a slzy se dají utřít do polštáře.

Naučila jsem se po dvou letech chodit. Ne na protéze, ale na vlastní noze.  

Vykročila jsem do dospělosti, ale? Vždy je někde nějaké ale…"nohu si už nikdy nesmím zlomit.“ Tzn. žádný sport a žádné riziko. 30 let jsem nařízení dodržovala.

Jenomže! Nevyrostla jsem v aristokratské rodině na jihu Anglie, ale v dělnické rodině plné, horníků a sportovců, kteří se jen tak z něčeho "nepos**ou" :-D …začala jsem na stará kolena sportovat!

Žít ve strachu ze zlomeniny, je peklo. Zbavit se ho, užít si přítomný okamžik, vnímat samu sebe a každý krok, mi dal až sport. Lyžuji, jezdím na kole a zrovna teď, je ze mne vášnivá běžkyně. 

...a tak běhám ¦  na vlastních nohách!  

Za pár týdnů běžím svůj první běžecký závod. Držte mi palce! :-)