V posledních letech je skoro výjimkou , kdy se našemu území vyhnou povodně. Povodně znamenají riziko, ztrátu majetku a lidské utrpení a oběti. Letošní přinesly škody kolem 5 mld. Kč a jednu oběť největší. Při odstraňování a omezování jejich důsledků nasazují životy a tvrdou práci profesionálové i zástupci samospráv záchranného integrovaného systému , jejíž kvalita je vysoká.
Stejně tak předpovědní systém počasí je vysoce kvalitní . Vrcholní politici přijíždějí na zkoušená místa, někdy posílají i finanční dary . I to je součást smutných událolostí. Zdá se, že jedny opět končí. Nešlo by s tím opravdu nic dělat? Povodně byly, jsou a budou zní prostá odpověď. Zdá se však, že platí pouze částečně. Frekvence jejich výskytu je vyšší a to nejen díky nejen moderním informačním technologiím. Co patří mezi příčiny vzniku povodní ? Aktuální počasí, klimatické změny a využívání naší krajiny. Zdá se, že s prvním faktorem lze dělat opravdu málo. Když někde v menším povodí vypadne několik stovek milimetrů vody za den je riziko zrodu povodně opravdu velké . Počasí je však integrální složka celkového klimatu , a to se navzdory názorům některých prezidentů mění jednak díky přírodním procesům, ale ve stále se zvyšující míře i díky lidským aktivitám. Jakkoliv boj za omezení klimatické změny má smysl, protože ovlivňuje i fluktuaci extremit počasí, je to proces dlouhodobý a proto pro omezení rizik povodní v krátkodobém horizontu málo efektivní .
Vznik, rozsah a škodlivost povodní však výrazně ovlivňuje přirozená retenční schopnost naší krajiny a její prostorová organizace. Někdo nabízí řešení výstavbou stovek přehradních nádrží. Přestože nelze jejich vznik ve vybraných profilech úplně vyloučit , rozhodně nemohou být považovány za podstatu řešení. Jejich význam pro eliminaci konkrétních povodní je velmi malý a někdy dokonce žádný. Kdo nevěří, ať si projede příběhy nejen v aktuálně ohroženém regionu, ale i před pár lety středních Čechách a v Praze. Čestnou výjimku snad tvoří Slezská Harta v roce 1997, která však byla z technický důvodů téměř vypuštěná a měla tak velkou kapacitu záchytu. Cesta vede pouze přes ochranu a zvýšená přirozené retence vody v krajně , lepší územní plánování , odstranění příčin degradace půd . Předně je nutné omezit novou urbanizaci prostoru kolem řek a to jak z hlediska bezprostředního nebezpečí pro lidi , tak ji z hlediska dynamiky a prostoru pro toky. Každoročně u nás zabereme zhruba 50 km čtverečních půdy ! Ve velké míře ji zaasfaltujeme a zabetonujeme. Po roce 2000 vzrostla urbanizace krajiny oproti devadesátým letům 4X! Vyřadíme ji tak z normálního vodního režimu krajiny a zvýšíme rychlost odtoku vody z území. Zemědělské půdy, zvláště ornou půdu trápí těžká technika , výsledkem je pedokompakce degradující fyzikální a biologické vlastnosti půd. Podobně i eroze půd urychluje odtok vody z krajiny. V povodí Odry od Opavy po Ostravici je skoro polovina půd velmi silně až extrémně ohrožena erozí . Záchyt vody oproti dobře obhospodařovaným pozemkům se tady snižuje několikanásobně! Také lesy, které jsou obhospodařovány přírodě blízkým způsobem , kde se obnovují druhově a prostorově rozmanité porosty, mají daleko lepší význam pro vodní režim krajiny , než kultury smrku či borovice obnovované na velkých pasekách. Ochrana a obnova rybníků a mokřadů , které bývaly považovány za nevyužitelné jizvy v krajině , je rovněž nenahraditelná. Obrovskou úlohu mají lužní lesy. Například luhy v Litovelském Pomoraví při katastrofálních povodních v roce 1997 zachytily 50 mil.m3 vody, zpomalily nárazovou vlnu a výrazně omezily škody a vytvořily důležitý časový prostor pro řešení situace v Olomouci zhruba 5 až 10 hodin! Pro srovnání nedaleko uvažovaná přehrada Hanušovice by měla kapacitu asi 25 mil. m3 , ale díky objemu vody v ní, by pro vlastní záchyt vždy měla pouze zlomkový význam. Při údržbě našich toků se běžně preferují technická řešení s dostatkem betonu a kamene. Za posledních 100 let se nám podařilo zkrátit délku našich potoků a řek o 22 000 km ! Nelze v tom dál pokračovat a vzory hledejme třeba v Německu, zejména blízkém Bavorsku, kde řeky revitalizují do polopřírodního stavu vytvářejí prostory pro jejich neškodné rozlivy, které snižují rizika a škody povodní níže na toku. U nás jsme svědky často opačného přístupu. Když za vlády Helmutha Kohla byly obrovské povodně s tisíciletou vodou na Rýnu a poškodily města jako Kolín , mnozí radili zpevnit hráze a odkazovali na onu nekonečnou dobu tisíce let. Bohužel tisíciletá voda se na Rýnu konala za dva roky a tehdy pravicový kancléř řekl památné sdělení : „Dejme prostor řekám.“ Prostě jejich další kanalizace, omezování rozlivu hrázemi a podobě , je překonané řešení , neboť na řeky a potoky musíme hledět jako na tepny naší krajiny a ne jako na kanály předurčené k urychlenému a zdánlivě neškodnému odvodu vody z území. V tomto ohledu má význam vytváření suchých poldrů , obnova přirozenějšího charakteru břehů potoků a řek, obnova niv s loukami a lužními lesy, a mokřady. Technická opatření by měla být v nezbytných případech doplňkem , nikoliv základem. Není to pohádka, ale racionální cesta k dlouhodobému řešení. Pro definované případy, kdy budou obydlí lidí opakovaně ohrožována záplavami s neřešitelným výhledem, by měl stát ve spolupráci s obcemi vytvořit fond na nákup či rezervování pozemků a pro podporu výstavby nových domů mimo zátopová území.
Na všechno utrpení lidí a škody na majetku je možné vykompenzovat soucítěním politiků a diskusí odborníků během či těsně po povodních a pak na vše do příštích povodní zapomenout. Je potřeba konat hned a trvale. Je to běh na dlouhou trať.
