Obsah prezidentova novoročního projevu byl dost schizofrenní a stojí za opakované přečtení. Zatímco v oblasti ekonomického hodnocení minulého roku oprávněně varoval před dluhy, které tady necháváme budoucím generacím v důsledku nezodpovědnosti či populismu politiků, neodpustil si opět zcela nekvalifikovaný a povrchní exkurz do problematiky ochrany životního prostředí.
Mimo jiné říká : „ Šetřit – tedy se chovat racionálně a odpovědně k tomu, co nám příroda nabízí – je absolutní povinnost každého a vždy, ale neumíme si dobře představit, jaká bude technická úroveň, vyspělost a bohatství generací, které přijdou po nás. Nemůžeme vědět, kolik - kvůli nim - smíme spotřebovat dnes známých a dostupných přírodních zdrojů. A budou vůbec námi dnes eventuálně ušetřené zdroje potřebovat?“ Na jiném místě pak prezident praví: „Místo zabývání se dnešními problémy tohoto typu (míněna výše daní a míra zaopatření občanů od státu - pozn. autora) se stalo jistou módou utíkat do budoucnosti a zabývat se rokem 2050, či dokonce rokem 2010“.
Lze tu sice zaznamenat dílčí pozitivní názorový posun od dob minulých, kdy ekologii Václav Klaus nepovažoval za vědu, ale za ideologii.
To totiž nedokázal odlišovat ochranu životního prostředí (environmentalismus) od více než dvě stě let staré vědní disciplíny, která studuje vazby, struktury včetně biodiverzity, procesy, toky energií a oběhy látek v ekosystémech. Prostě to, jak to v našem okolním prostředí funguje, ať už se jedná o městskou krajinu či přirozený les. Ochrana životního prostředí je naopak společenská disciplína, pro kterou jsou poznatky z ekologie nenahraditelným, nicméně sami o sobě nedostačujícím předpokladem, a je v ní bezesporu určitá míra ideologie, jako v každém uvažování, kde se věci posuzují v určité hierarchii hodnot. Vždyť i v ekonomii existuje analogická paralela – pozitivní a normativní ekonomie, tak jak ostatně učil i nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Samuelson.
Tvrzení, že se můžeme chovat ve využívání přírodních zdrojů víceméně podle našeho uvážení a bez ohledu na budoucí generace za desítky let (protože přesně stejně nevíme, jak bude v té tobě svět vypadat a co lidé budou potřebovat) je klasický defektní koncept Václava Klause a vychází pravděpodobně z jeho neznalosti elementárních principů fungování biosféry. Opravdu přesně nevíme, kolik uranu, zlata či uhlí bude lidstvo potřebovat za padesát let. O to však primárně nejde. Nejde o spotřebu přírodních zdrojů, ale o dopady na kvalitu prostředí či životadárné přírodní procesy na nichž jsme bytostně závislí a budou na nich závislé i další generace. A proto pokora a opatrnost při využívání přírodního prostředí a také ochrana krajiny je zcela na místě. Koneckonců objem kyslíku v atmosféře a kompozice jejího celkového složení, ve kterém je schopen fungovat normálně i člověk, je produktem fotosyntézy zelených rostlin tvořících společenstva v moři či na souši a dalších unikátních biogeochemických procesů. Jde o to, aby naše využívání prostředí a přírodních zdrojů tuto základní strukturu zcela nedestruovalo. Bohužel, relevantní studie taková rizika nejen připouštějí.
Rovněž slova o tom, že „někteří“ chtějí zastavit společenský pokrok a rozvoj ekonomiky, jsou nešťastná. Je snad důraz na šetrné zacházení s přírodními zdroji, orientace na čistší, šetrnější a kvalitativně nové technologie či přijatelnější přístup v chování se k okolnímu prostředí zastavením společenského a ekonomického vývoje? Vůbec si tím nejsem jist a odpověď nechám na každém zvlášť. Jist si však jsem tím, že další rozvoj založený na stejných vzorcích chování jako je děsivě marnotratný konzum (krátkodobě možná ekonomicky přínosný ), rozvoj robustních technologií, přesuny obrovských kvant materiálu po naší krajině, neustále se zvyšující energetická spotřeba a využívání fosilních paliv, jsou sebezničující a pro další generace lidí problém již téměř k neřešení.
Schéma sporu je celkem prosté a stále se opakuje. Václav Klaus sděluje, že žádné ekologické problémy nevidí a vše je fajn, a proto se můžeme dál bezstarostně chovat jako dosud. Tím však vysílá veřejnosti opravdu falešnou zprávu.
Není to totiž fajn, a ví to každý, kdo jenom trochu sleduje svět kolem sebe, nemusí nutně studovat trendy klíčových parametrů v životního prostředí. A to platí pro Českou republiku i svět jako celek. Obávám se, že postoje našeho pana prezidenta k řešení těchto globálních a dlouhodobých (tedy nejen našich) ekologických problémů přispívá podobně neefektivně jako některé fanatické postoje ekologických fundamentalistů. Varovat na jedné straně před ekonomickými dluhy ohrožující budoucí generaci a na druhou stranu bagatelizovat či ignorovat riziko ekologických dluhů, které také přesouváme na budoucí generace, se mi zdá krátkozraké. Dělat politiku je určitě každodenní operace, ale není od věci, když má nějakou dlouhodobou vizi a rámec.
Váš světonázor ale nikdo nezmění. Takže carpe diem, pane prezidente.
