Kolega Bah ze Sierra Leone už nějaký čas bydlí v autě. Vůbec bychom to nepoznali. Kolega Bah si na rozdíl od mnoha jiných každý den obléká čistou vyžehlenou košili a na rozdíl od mnoha jiných příjemně voní.
Pak jsem ho jednou přistihla, jak se na dvorku za Caravan Cars sprchuje hadicí. Drhnul se mýdlem, do půl těla nahý, celý se klepal v proudu studené vody, ale nezapomněl mě obdařit úsměvem. Trochu provinilým. Nebyl si jistý, jestli by se majitelům společnosti líbilo, že si z našeho dvorku udělal koupelnu.
Slíbila jsem, že jim nic neprozradím. A Bah se, teď když byl odhalen, neváhal se mnou podělit o zážitky z přežívání v autě.
Až na to, že on to nebral jako přežívání. Nebyl zoufalý ani bez peněz. Z bytu ho nevyhodili. Vystěhoval se sám - usoudil, že se mu nechce platit nějakých pět stovek měsíčně za pokojíček, v kterém se navíc cítil osamělý. To radši peníze uloží do banky a postaví si za ně doma v Africe dům. V tom pak bude spokojeně žít, obklopen rozvětvenou rodinou a jednou či více manželkami.
Prozatím bydlel v autě. Navíc v taxíku. Řidiči taxíků si nemůžou dovolit vyplnit auto svými krámy - kam by se vešly věci pasažérů? Já mám kolikrát problém, kam v autě umístit tašku s nezbytnostmi - kanystrem vody, odtahovým lanem, odrazovou vestou a tak dál.
Bahovi se do igelitové tašky v kufru vešlo všechno, co potřeboval k životu. Náhradní ošacení, toaletní potřeby, dokonce deka, kterou se v noci v autě přikrýval. A bylo mu tam dobře. Pochvaloval si, že díky své barvě splývá s tmou, a pokud někdo neposvítí do auta baterkou, není ho vidět.
Jeden kamarád, pro změnu Čech, zase prožil snad tři čtvrtě roku ve stanu na staveništi, kde pracoval. I v zimě se tam cítil dobře, vydělané peníze si ukládal - a svěřil se mi, že kolegové, kteří si z něj ze začátku dělali legraci a litovali ho, časem docela změnili názor a začali mu snad dokonce závidět.
Já taky záviděla lidem schopnost se uskrovnit a přežít prakticky všude. Ale pak jsem poznala svého přítele a objevila, že se to můžu naučit i já. Myslím, že nejlepší učitelé životní skromnosti jsou někteří - pozor! jen někteří - Afričané.
V babiččině domě na okraji Benin City, kde můj drahý vyrůstal, nemělo ani jedno z dětí vlastní pokoj nebo vlastní skříň. Vrcholem pohodlí bylo mít vlastní matraci, nad kterou jste do zdi zatloukli hák - a na ten se vám musely vejít veškeré světské statky.
Několik let jsem se divila, jak je možné, že když si miláček koupí nové kalhoty (nebo mu je koupím já), zbaví se jedněch starých. Nedokázal vlastnit víc než dva páry kalhot, tři trička, dvě košile. Jakmile se jeho garderóba příliš rozrostla, věnoval ji chudým. (S věnováním garderóby chudým jsme v Čechách měli docela potíže - K. pořád nemohl pochopit, že ne každý bezdomovec je vděčný za seprané tričko s dírou v podpaží nebo za tesilové kalhoty, do kterých by se stejně nevešel. A nedokázal šaty házet do popelnice. V Anglii je to jednodušší: čistě vyprané oblečení stačí uložit do pytlů a věnovat na charitu. Pak ho, předpokládám, do popelnice hodí zaměstnanci charity...)
Poznala jsem během let řadu lidí - Čechů, Američanů, Angličanů, ale jedině bělochů, kteří celý život tráví pečováním o věci. Většinou jsou dost zoufalí - pořád přemýšlejí, kam věci uložit, jak se o ně starat, anebo jak to zařídit, pokud se nedej bože musejí přestěhovat. Nahromaděný balast vlastního života jim pořád leží na srdci, milují ho i nenávidí a nevědí, co s ním.
Jistě, jsou věci, o které stojí za to pečovat. Starožitnosti, umělecká díla, cenné sbírky toho či onoho. Deníky, památky na vlastní i světovou minulost můžou být pro člověka velice cenné. Ale strávit život pečováním o tři sta dvacet šest rozedraných triček, ze kterých jsem stejně dávno vytloustnul? To teda vážně nevím.
A tak se od Baha, přítele K. a Afričanů vůbec snažím pochytit schopnost vyjít s málem. Jde mi to čím dál líp. Ještě jsem se nedostala tak daleko, aby se všechny mé světské statky vešly na jeden hák zatlučený do zdi nad matrací, ale pomalu k tomu směřuju.
Věřte tomu nebo ne: život na háku může být úžasně osvobozující.
