Aneb Z deníku londýnské taxikářky 3. Taxikaření je mužský džob. Teda takhle by to v Londýně nikdo neřekl, to by vyznělo, jako že v tomhle povolání ženská nemá co pohledávat, a to si dnes už vážně nikdo nedovolí (a nejspíš ani nemyslí). Je to mužský džob v tom smyslu, že se jím živí hlavně chlapi. Proč ne ženské?
To vážně nevím. Každá – každá! – společnost s pravomocí operátora minicabů, do které jsem kdy strčila hlavu, začala doslova slintat blahem, jakmile jsem se zmínila, že sháním práci jako řidička.
Loni v červnu pořádal tehdejší primátor Londýna Ken Livingstone na radnici mejdan „pro ženy v netradičních zaměstnáních“ – tedy policistky, hasičky (existuje vůbec v češtině tohle slovo?) a především řidičky. Byl tam nespočet řidiček autobusů, několik řidiček náklaďáků, dvě nebo tři řidičky černých taxíků (ani jednu by neuvezl moped...) a, pokud vím, jediná řidička minicabů, já. Pivo a víno teklo proudem, jednohubky ušly. Diskutovalo se o tom, jak přilákat do podobných zaměstnání více žen a nebělochů. Padlo záhadné číslo 38 – až prý bude v každém povolání třicet osm procent žen a nebělochů (teda „women and minorities“, žádný elegantní překlad mě nenapadá), bude na světě dobře.
Za volantem černých taxíků je údajně možné potkat kolem 400 žen, řidiček minicabů, aspoň těch legálních, je dnes okolo 30. Představitelé města by si přáli, aby jich bylo víc a víc.
Především tady jde o bezpečnost – tedy ne taxikářek, zákaznic. Už delší dobu se tvrdí, že nejméně jedna žena měsíčně je znásilněna ilegálním (ale občas i legálním) taxikářem. Když budou taxikařit tvorové se dvěma chromozomy X, k ničemu podobnému docházet nebude. Jeden čas po městě jezdily „černé“ taxíky natřené na růžovo – znamení, že řídí žena. Není třeba nikomu vykládat, co ta romantická barva cynikům připomínala. Kromě toho i ženy-řidičky musejí dbát na svou bezpečnost, není vždy moudré hlásat do daleka, že patříte k něžnějšímu pohlaví. Ženy-taxikářky by barvu svých ořů nejspíš zase změnily, ani kdyby se pro ně v Londýně neujal výraz „pussy hack“.
Většina mých zákaznic se rozzáří, když vidí za volantem „dámu“. Některé mi radostně sdělují, jak je to skvělé, aspoň je na cestě k domovu nebude nikdo obtěžovat. Obvykle odpovídám, že se vážně není čeho bát, mé lesbické období dávno pominulo. Jen jednu obzvlášť vyděšenou jsem – v legraci – popadla za koleno. Zasmála se. Kdyby něco takového provedl kterýkoli z mých kolegů, nejspíš by se rozplakala hrůzou.
Být ženská je prostě paráda. Zejména když se stane tohle:
Do auta mi nastoupí Jamajčan. Jak se jmenuje, to nevím, a protože se kolem mě teď vyskytuje hodně Jamajčanů, dovolím si mu dát přezdívku. Jamajčan Kláda.
Kláda je pořádný kus chlapa. Uvelebí se na předním sedadle, které si odsune dozadu, jak nejdál to jde, ale i tak se kolenem dotýká řadicí páky. Zatímco si povídáme, beru za páku co nejopatrněji, jemně ji posunuju sem a tam, abych mu na to koleno nemusela chmatat.
Leč co se nestane? Když motýlím pohybem přeřazuju z jedničky na dvojku, smekne se mi ruka a sjede... ne k jeho kolenu, ale do půlky stehna.
Dámy (a pánové), ty pomluvy jsou pravda. Až do půli stehna totiž dosahoval Kládův... víte co. Nosil ho v pravé nohavici a já, jak jsem byla připravená sevřít v dlani řadicí páku, sevřela jsem něco jiného.
Vidíte, jak se vyplatí být ženská?
Zatímco jsem rudla a omlouvala se, pronesl Kláda památnou větu: „No, neznám zvyklosti v České republice, ale zaručeně ji musím navštívit.“
