Teda já asi ne, protože nejsem věřící. Ale nedávný výzkum naznačuje, že to vědí snad všichni lidé, kteří hluboce věří v Boha, přinejmenším toho křesťanského. Přišel na to díky své geniálně jednoduché studii pan Nicholas Epley z Chicagské univerzity.
Pan Epley – jako správný vědec – nevycházel ze žádné konkrétní teorie, kterou by se snažil dokázat. Jen se chtěl podívat, jak někteří lidé uvažují. Dnes už to jde docela snadno díky vysoce vyvinutým přístrojům schopným provádět fMRI: zobrazovat, které části mozku právě používáte, za pomoci funkční magnetické rezonance.
Je to metoda bezbolestná, pro sledovaný subjekt podle všeho bezpečná a vytváří obrázky tak zřetelné, že se líbí i laikům. Jen odborník samozřejmě dovede pojmenovat, která centra se při myšlence na to či ono zapojují, případně poznat, jestli pacientův mozek funguje správně, anebo ne.
Jenže pan Epley se nezabýval diagnostikou. Mozková centra přirozeně pojmenovat uměl, ale ani o to mu nešlo. Šlo mu o srovnání tří obrázků "rozsvícených částí mozku", které získal, když zkoumanému subjektu, napojenému na přístroje, předložil nějaký problém a pak se zeptal: "Co si o tom myslíte vy?", "Co si o tom myslí průměrný Američan?" a "Co si o tom myslí Bůh?"
Vybíral si k tomu jedince, kteří o sobě prohlašovali, že jsou hluboce věřící. Problémy, které jim předkládal, byly typické americké "kontroverzní záležitosti", o kterých se diskutuje už desítky let: trest smrti, interrupce, manželství s člověkem stejného pohlaví, afirmativní akce, legalizace marihuany, ale také pár novodobějších – konkrétně válka v Iráku.
Pak zjistil pozoruhodnou věc: když subjekty přemýšlely o svém vlastním názoru, rozsvítily se jim v mozku naprosto stejné oblasti, jaké se rozsvítily, když se zamyslely nad názorem Božím. Naproti tomu, jakmile začaly uvažovat, co si asi tak myslí průměrný Američan, rozsvítily se oblasti zcela jiné – evidentně se žádný z nich za průměrného Američana nepovažoval. Fungovalo to úplně stejně u všech sedmnácti počátečních subjektů, které pan Epley napojil na fMRI.
Co to naznačovalo? Jen jediné: totiž že hluboce věřící člověk používá stejná centra v mozku, když myslí na sebe a na Boha, a myslí tudíž docela stejně jako (jeho) Bůh. Pan Epley zdůrazňuje, že to neznamená, že by se takový člověk snad považoval za Boha – jen má jeho Bůh ve všem stejné názory. Zdůrazňoval taky, že jeho studie v žádném případě neřeší otázku existence, či neexistence Boha, jen naznačuje způsob, jakým věřící o Bohu uvažují.
Pan Epley ve studii pokračoval. Kromě univerzitních studentů, nejčastějších "obětí" podobných průzkumů, lapal i náhodné kolemjdoucí v bostonském metru a přes tisíc subjektů sehnal přes databázi sestavenou tak, aby odpovídala populační mozaice ve Spojených státech. Rozšířil seznam otázek a k "já," "Bůh" a "průměrný Američan" přidal Billa Gatese (známého člověka, o jehož názorech málokdo něco ví) a George Bushe (známého člověka, o jehož názorech je známo hodně). Výsledek vyšel stejně: při "já" a "Bůh" se zapínaly stejné oblasti mozku, při všech ostatních možnostech jiné.
Pouhý fakt, že věřící myslí stejnými oblastmi mozku, když uvažují o sobě a o Bohu, nedokazuje, že si sami tvoří Boží názory – mohl by právě tak dobře znamenat, že se nechají ve všem vést Bohem. A tak zašel pan Epley ještě dál: začal se svými subjekty vychytrale manipulovat. Nejdřív se jich zeptal, co si myslí o tom či onom problému, a pak se jejich názor v té věci pokusil zmanipulovat pečlivě vybranými silnými nebo naopak slabými argumenty pro a proti. V mnoha případech subjekty skutečně změnily na daný problém názor – a věřte tomu nebo ne, spolu s nimi ho změnil i Bůh.
"Zdá se, že si člověk vytváří Boha k obrazu svému," komentuje to Epley. A dodává: "Lidé zřejmě používají náboženství jako mravní kompas, vytvářejí si dojmy a činí rozhodnutí na základě toho, čemu podle jejich předpokladu věří či co si přeje Bůh, nejvyšší mravní autorita. To nejdůležitější na kompasu ale je, že ukazuje k severu nezávisle na tom, kterým směrem míříte vy. Tento výzkum naznačuje, že úsudky ohledně Boží vůle na rozdíl od skutečného kompasu mohou místo toho lidi vést dál a dál ve směru, kterým už se vydali."
No řekněte, není výzkum pana Epleyho geniální? Mně se teda zdá, že supersilným reflektorem osvětluje letitou záhadu, jak je možné, že vznikají "Boží války", v nichž je každá strana přesvědčená, že "bojuje ve jménu Božím" a "Bůh si přeje jejich vítězství". Anebo proč si modernější či mírumilovnější Bůh přeje tolik navzájem si odporujících věcí.
Dala bych panu Epleymu Nobelovu cenu. Ne, bez legrace. Trochu jsem se nad tím zamyslela a je mi to jasné: Bůh tomu chce!
