Dvě spoře oděné dívky na zadním sedadle se opile přely,
která ji má hezčí. Navzájem si je předváděly a každá vychvalovala tu svou.
Zašilhala jsem do zpětného zrcátka, ale z téhle vzdálenosti a úhlu jsem to opravdu nepoznala. Obě kytice vypadaly stejně. Mohutné, ozdobené růžovou stuhou a s přišpendleným růžovým přáníčkem. Sloužily jako trofeje, jako omamně voňavé doklady toho, že ulovily chlapy svých snů a ti chlapi je milují až za hrob.
Bohužel jsem jejich chlapy viděla. To oni volali taxík. Napůl vyvedli, napůl vynesli své údajné snoubenky ze dveří domku, který se celý otřásal divokými rytmy mejdanu, kytice hodili za nimi a zabouchli dvířka. Jeden z nich přešel k mému okýnku, zeptal se, kolik bude stát cesta, a zašeptal, že mi dá o dvě libry víc, ale ať je PROBOHA nevozím zpátky. „Máš jejich adresu?" ptal se a z hlasu mu odkapávalo zoufalství. „Nezapomeneš to? Kdyby se sem chtěly vrátit, řekni, že sem NETREFÍŠ!"
Nebylo to dnes v noci poprvé, co mi nějaký chlapík strčil do vozu slečnu, láskyplně ji políbil, zamával na rozloučenou - a já jsem pak ve zpětném zrcátku viděla kámen, který mu spadl ze srdce, jakmile se jí zbavil.
Bylo svatého Valentýna, celý Londýn byl růžový. Tenhle den, pokud teda chcete věřit pověstem, byste měli strávit se svou velkou láskou. Anebo jí aspoň koupit kytici, přáníčko, prsten, značkovou voňavku.
Peněženky mužů, kteří se pokoušeli zavděčit hned několika velkým láskám naráz, dnes zely prázdnotou. Skoro to vypadalo, že ty největší a nejvoňavější pugéty (zaručeně odborně postříkané nějakou strašlivou chemikálií s univerzální vůní květin), ty nejnevkusnější dary, ty nejzářivější prsteny dnes tiskly k ňadrům právě ty ženy, které se o svého chlapa musely dělit s jinými. Ale tak to už bývá.
Řekla jsem, že celý Londýn byl růžový? Fakt to tak vypadalo. Teď, když v Anglii už asi rok oficiálně panuje krize, se obchodníci, ti globální i ti drobní, chytají jakékoli příležitosti, aby lidem připomněli, že musejí utrácet. O vánocích město zažilo nevídanou invazi Santa Klausů, blikajících neonových stromků a podobných tretek, která nastala nezvykle brzy. Už na začátku září připevňovali dělníci k lucernám na hlavní ulici v Thornton Heath obrovské svítící vločky. A i když to ze začátku skutečně vypadalo, že lidé díky krizi tentokrát nepodlehnou vánočnímu nakupovacímu šílenství, nakonec podlehli - a nastal docela obvyklý každoroční mumraj.
Svatý Valentýn, příhodně umístěný zhruba do poloviny mezi vánoční a velikonoční nakupovací běsnění, poskytl obchodníkům vhodnou záminku, proč celé město zasypat srdíčky. Květinářství přetékala pugéty. Papírnictví přáníčky k Valentýnu. Cukrářství růžovými dortíčky. A - jak jsem aspoň slyšela od jedné lékařky, která je naší stálou zákaznicí - čekárny pohotovostních oddělení nemocnic přetékaly štkajícími pacientkami každého věku, ženami na pokraji nervového zhroucení, které se nedovedly smířit s tím, že nemají s kým slavit Valentýna.
V taxíku jsem měla taky pár takových. A protože v některých životních situacích musí taxikář sloužit zároveň i jako lékař, chůva a zpovědník, připravila jsem si krabici papírových kapesníčků a nešetřila jimi.
Kolem čtvrté ráno mě Tommy poslal do hospody U slunce východu nabrat chlapíka jménem Con. Povedlo se mi Cona lokalizovat, odvedla jsem ho do vozu a usadila ho na přední sedadlo, tak jak si přál. Po autě se válely růžové stuhy, pošlapaná přáníčka, urvaná poupata růží. Během večera jsem je postupně sbírala do plastikového pytle, ale láskyplný debris se množil nevídanou rychlostí. Con se zahleděl na binec kolem sebe, zamyslel se a vyškytl, že nejdřív musíme do květinářství.
Nebylo to snadné, ale nakonec jsme u benzínky sehnali poněkud unavenou kytici. Con se jí držel jako mateřského prsu.
„Co jí mám říct? Co jí mám říct, aby mě nezardousila? Řek sem jí, že přijdu odpoledne..."
Con evidentně patřil k můžům, kteří se dnes pokoušeli zavděčit více než jedné lásce. Jeho životní láskou byl evidentně alkohol. Con byl Irčan jak vystřižený z reklamy na Tullamore Dew a jeho tvář teď nad ránem nabrala barvu podobnou barvě povadlých růží v jeho dlani. Jen možná o něco sytější.
Uvažovala jsem, co mu poradit, ale nic moc mě nenapadlo. „Řekni jí, že ji miluješ..., že na ženskou jako ona jsi čekal celý život..."
„Prostě ty obvyklý kraviny?" optal se.
„Jo. Obvyklý kraviny."
„Když já jí je naservíroval už tolikrát...," vzdychl. „Už toho musí mít plný zuby." S nadějí se na mě zahleděl: „Máš partnera?"
„Mám."
„A co ti dal k Valentýnu?"
„Nic. Řek, že Valentýna slavit nebudem."
„A ty si se s ním nerozešla? Co ti řek?" Con nevěřil svým uším. Obrátil ke mně zrůžovělý úplněk upřímné tváře. V očích mu zajiskřila nová naděje.
Nechtělo se mi vysvětlovat, že momentálně máme s přítelem trochu jiné starosti, než řešit, jakou mi koupí kytku. „No, prohlásil, že Valentýn je svátek lásky a ten my slavit nemusíme, protože on mě miluje čtyřiadvacet hodin denně, tři sta pětašedesát dní v roce," řekla jsem.
„A nic ti nedal?"
„Nic."
„Miluje tě čtyřiadvacet hodin denně, tři sta pětašedesát dní v roce. Tak proč byste slavili zrovna dnes..." Whisky v Conovi se hluboce zamyslela. „Poslyš, tvůj přítel je génius."
„Já si to taky myslím."
„Čtyřiadvacet, tři sta pětašedesát," opakoval si Con snaživě klíčové cifry, zatímco vystupoval a platil mi. Soustředěně si čistil dech žvýkačkou, kterou jsem mu věnovala, aby z něj Tullamore Dew tolik netáhla. „Ale PROSÍM TĚ, počkej tu eště chvilku, kdyby mě náhodou přece vyhodila. PROSÍM."
Poslušně jsem čekala. Nevrátil se.
Zdá se, že přece jen existuje způsob, jak přežít den svatého Valentýna.
