"Ne! Ne! Ne! Nedělej to!" zapřísahal mě K. a zíral na mě očima rozšířenýma děsem. Dvě oyohy, manželky K-ových bratrů, padly na kolena do rudohnědého prachu a sepjaly ruce, jako by se modlily: "Sestřičko, prosíme tě, nedělej to! Nedělej! Nechceme tě ztratit!" Ale já je cynicky zdvihla zas na nohy – a beze slova vlezla do vody.
V kalhotách a košili, protože v těchhle částech Afriky se dáma dost dobře nemůže vysvléknout do spodního prádla. Voda byla úžasná! Teplá, samozřejmě, ale výrazně chladnější než vzduch a nádherně osvěživá. Pomalými tempy jsem se vydala doprostřed řeky jménem Ikpoba a užívala si té rozkoše, zatímco oyohy, už zase na kolenou, mumlaly modlitby a K. poskakoval na břehu a křičel: "Okamžitě vylez! Slyšíš? Jsou tam krokodýli! Jsou tam hadi!"
TAM JSOU HADI – to je jakési novodobé nigerijské HIC SUNT LEONES. Hadi se podle snad všech Nigerijců, co znám, vyskytují v hojném počtu na všech místech, kam byste raději neměli lézt. Podle K. se jich v každé kaluži plazily tuny. To proto, že kdykoli jsem se k nějaké vodní ploše přiblížila, K. se bál, že se mu utopím.
K. pochází z neplovoucího kmene.
I mladí kluci, vesměs nahatí, kteří postávali pět metrů od nás pod trsem bambusu, k tomu neplovoucímu kmeni patřili. Stáli u Ikpoby, klábosili a občas některý z nich přidřepl u břehu a dlaní na sebe nacákal vodu. Věřila bych, že to tak dělali, beze změny, už řadu let.
Jakmile jsem ale vlezla do řeky, všichni ztuhli a bez dechu mě sledovali. Po chvilce jeden, asi tak dvanáctiletý, strčil do vody palec u nohy, pak celou šlapku – načež se probrodil dva metry od břehu a odhodlaně sebou do vody plácnul. Jedním okem pokukoval po kámoších, jestli ho obdivují, druhým po mně. A začal napodobovat pohyby, které jsem ve vodě dělala já.
Po pár minutách zůstali na břehu jen oyohy a vyděšený K. Místní kluci naskákali do Ikpoby – a... začali plavat. Jednou dvakrát jsem jim ukázala, jak dělat tempa rukama, jak nohama. "Tohle je ten nejjednodušší styl – prsa," vysvětlila jsem jim a K. to přeložil. "Plavete vlastně jako žába..."
Věřte tomu nebo ne, stačila čtvrthodinka a kluci, až dosud neplavci, plavali jako žáby. Možnosti se jim rozšířily o další dimenzi: mohli se teď odvážit přeplavat řeku, kterou dřív museli přecházet po mostě. Ikpoba v těchhle místech nebyla hluboká, nejspíš by všude dosáhli nohama na dno. Jenže si to nikdy předtím nemohli ověřit. Voda, až do té chvíle obávaný živel, byla najednou tak trochu kamarád.
V Nigérii jsem viděla představitele plovoucích kmenů – v širokém Nigeru plavali jak ryby, potápěli se pro písek, v řece Etiope vlastními těly řídili směr obrovských tropických kmenů, které splavovali dolů po řece. (Při pohledu na to poslední mi tuhla krev v žilách.) Tělesnou stavbou se nijak nelišili od Nigerijců, kteří neplavou – tak jako všude jinde, i tady šlo jen o to se to naučit. Afričané mají o něco vyšší měrnou hustotu těla než třeba běloši, a tak jim dá o něco víc práce udržet se nad vodou. Ale jak jsem sama viděla u Ikpoby, naučí se to bez problémů každý, kdo se o to pokusí – a komu někdo aspoň přibližně vysvětlí, jak na to.
Tedy... každý kromě K. Občas spolu chodíme, tady v Londýně, do bazénu. K. se pokaždé tak trošku pomodlil, slezl po žebříku do vody (s tím neměl problém, netrpěl fobií, jen neplaveckým strachem), pak se oběma rukama chytil žlábku a řekl: "Dělej!"
Načež já mu poslušně zdvihla nohy k hladině, držela ho kolem pasu a K. se slastným úsměvem nohama zlehýnka čeřil vodu. Dělal by to tak klidně třeba hodinu.
Když jsme s tímhle "tréninkem" začínali, sledovaly ho ze čtyř stanovišť plavčíků čtyři páry nevěřícných očí. Pak si na něj plavčíci i plavčice zvykli a nechali ho v klidu ráchat pod mým dohledem. Když už jsem toho měla dost a zatoužila si aspoň trochu zaplavat, K. od žlábku sledoval, jak se vzdaluju na druhý konec pětadvacetimetrového bazénu, a zjevně měl problém nevykřiknout: "Vrať se! Jsou tam hadi!"
Praktikovali jsme to takhle skoro rok... nejmíň tak šestkrát.
Pak se ale K. zalíbily lodičky na Temži a ptal se, jestli o tomhle taky něco vím. Prozradila jsem mu, že jsem kdysi jezdila na kánoích i na kajacích... snad bych to zvládla i dnes.
"Hurá! Jedem na vodu!" nechal se slyšet K.
"H***o! Na žádnou vodu nejedem, dokud se nenaučíš plavat."
"Vždyť jsem plaval už kolikrát!"
"Dokud se nenaučíš plavat tak, aby ses SÁM UDRŽEL NAD VODOU."
"Vezmu si vestu."
"Ta pomůže jen trošku."
A tak jsme zase zašli do bazénu. Vysvětlila jsem K. už postopáté, jak hýbat rukama a jak nohama, když nechce klesnout ke dnu. A on se tentokrát odrazil od žlábku a -- PLAVAL! Ze stanovišť plavčíků na něj nevěřícně zíraly čtyři páry očí.
K. přeplaval bazén dvakrát tam a zpátky a řekl, že teď už můžem na lodičky, kdykoli se nám bude chtít. Neplave jako ryba nebo lidé z plovoucích kmenů v Nigérii, kteří nemají žádný zvláštní styl, ale cítí se ve vodě jako doma. Nic takového se mu už v životě nepodaří. Ale udrží se nad vodou.
Říkám si, že naštěstí je už podzim – a než zas přijde sezóna na lodičky, K.-ovo plavání se zlepší.
Ale taky si říkám, že je to symbolické: Afričané to mají těžší než běloši, pokud se chtějí udržet nad vodou. A leckdy se ani ti nejnadanější nemají od koho učit. Jiní zas, tak jako K., žijí už dlouho v přesvědčení, že se nad vodou neudrží, kdyby se snažili sebevíc. Ale nakonec stačí je chvíli podržet a dát jim motivaci – a plavou.
Nevím, jak vám, mně to připadá skvělé.
