Aneb Z deníku londýnské taxikářky 1. Na jižním břehu Temže hned u londýnské radnice se před pár dny objevila pozoruhodná konstrukce. Zdálky vypadá trochu jako helma nadrozměrného skafandru z verneovek nebo snad plechem obitá hlava největší žížaly světa. Ve skutečnosti je to ústí tunelu , který inženýři a dělníci 21. století v tichosti vykopali a který dočasně propojuje dvě z největších světových metropolí.
Tenhle tunel, to je vlastně obrovský dalekohled, který navzdory všem zákonům klasické optiky funguje obousměrně. Když stojíte u dvoumetrové kruhové obrazovky na londýnské straně tunelu (stojí to libru na osobu) a zíráte dovnitř, uvidíte světlé kolečko, ze kterého na vás mávají newyorčané. A není to žádná iluze, tajuplný tunel skutečně existuje. Můžete se domluvit s kamarádem, který se zrovna nachází v New Yorku, kdy se k tunelu dostavit, a pokud správně spočítáte časový posun, skutečně ho tam uvidíte. Tedy pokud vás dřív neodstraní milý, ale nekompromisní chlapík, který je placený právě za tohle. Tunel se těší značné oblibě a je třeba udělat místo dalším.
Když jsme se na tunel zašli podívat s přítelem K., v Londýně zrovna pršelo. Zato v New Yorku svítilo slunce a za postavami zvědavců se ve světlém kolečku rýsovaly obrysy Brooklynského mostu. Mostu, který už půldruhého století zkrášluje newyorskou siluetu a dodává jí cosi... no ano, velebného.
Nevím, na jakém pozadí se pro oči newyorčanů rýsujeme my. Předpokládám, že vidí část radnice (supermoderní budovy připomínající trochu lodní plachtu, ve které se záchody splachují recyklovanou vodou) a samozřejmě Tower Bridge, most neskonale starší než ten Brooklynský a právě tak krásný. Vrtači tunelu si scenérii nevybrali špatně.
Zírám do průhledu a najednou v něm uvidím – no ano, žluté taxíky, ne ty moderní nablýskané vozy, jaké dnes jezdí po New Yorku, ale ty staré, otlučené, poškrábané rachotiny, se kterými jsem ještě včera – chci říct před dvanácti lety -- jezdila.
Tahle díra je magická, je to průhled do času, do minulosti. K. mě drží za ruku a pomáhá mi odtrhnout se od vzpomínek, zatímco nás milý, ale nekompromisní chlapík, kterého platí právě za tohle, zahání pryč.
Vracím se do května 2008, do reality, do deštivého Londýna.
A taky ke své nové práci: jezdím tu už půldruhého roku s taxíkem. Není to tak velké dobrodružství jako bývaly newyorské žluťásky, ale nezajímavé to taky není. Tak o tom zkusím psát.
