Podle mé zkušenosti většina událostí vypadá zblízka mnohem "přízemněji" a "normálněji", než když je pozorujeme zdaleka, optikou globálních médií. Místa zasažená zemětřesením, povodní či požárem málokdy vypadají tak zdevastovaná jako v televizi, když se na ně zajedete podívat osobně. Válečné zóny, pokud je navštívíte, ve vás obvykle nevyvolají tak svíravý pocit hrůzy, jako když je sledujete ve zpravodajství CNN. Ani těch pár ozbrojených přepadení, jichž jsem se během let stala obětí, mě vesměs nevzrušilo tak, jako poctivý thriller od Hitchcocka. Možná mi mnozí nedají za pravdu, ale takhle to vidím já a, jak jsem si ověřila, i spousta mých přátel.
Pavla Koutská
Dosud jsem znala jen dvě výjimky z tohoto pravidla: sametovou revoluci v Československu, která musela být neskonale působivější, když jste demonstrovali na Václaváku a honili vás policajti, než když jste ji sledovali v západních médiích: tam vypadala spíš jako výstřelek fanoušků Sparty. Druhou výjimkou jsou volby kteréhokoli amerického prezidenta.
A teď znám i třetí výjimku – přípravy na svatbu prince Williama působí ještě příšerněji, když je sledujete z Londýna.
V Čechách stačí nečíst noviny, nesledovat televizi a vyhýbat se několika webovým stránkám se zpravodajstvím – a snad byste ani nevěděli, že si princ William bere jistou Kate Middleton a že to bude velkolepé. Když ale žijete v Londýně, museli byste se hermeticky utěsnit ve svém bytě se zásobou potravin a vody na několik neděl, nebrat telefony, neotvírat pošťákovi a nevycházet ven za žádných okolností. Na silnicích vás atakují světelné cedule s varováním, že příští pátek bude vnitřní Londýn pro plebejce v podstatě neprůjezdný... z důvodů královské svatby. Radní města Londýna vždycky považují za vhodné informovat řidiče, proč budou muset strávit několik hodin v zácpě, pokud se opováží vyjet do ulic.
Do díry v předních dveřích domu, která tu nahrazuje schránku na dopisy, nám padly už tři letáky, týkající se svatby: jeden vysvětloval občanům naší čtvrti, jak svatba ovlivní dopravu a život vůbec, druhý, to byla reklama zvoucí na divoký jamajský mejdan, který s královskou svatbou vágně souvisel, a třetí byla petice, kterou se jakési náboženské sdružení, o kterém jsem nikdy předtím neslyšela, snažilo získat podpisy "na protest proti svatbě". (Co s peticí chtěli dělat, to nemám tušení: že by ji hodlali poslat královně Alžbětě či princi Charlesovi v naději, že Williamovi sňatek zatrhnou, pokud bude pár tisíc občanů "proti"?)
Do hospody už vůbec nesmíte páchnout, pokud s každou pintou piva nechcete nasávat i další a další zprávy o nastávající královské ženitbě – nezaručené zprávy, ovšem, ale o to pozoruhodnější. Pravda: každý alkoholik, který do vás podobné informace hustí, je uvede pár větami jako "Mě to teda vůbec, vůbec nezajímá, abych pravdu řek!" nebo "Mně je to osobně úplně u p----e!"
Sousedi vás zastavují na ulici a vzdychají: "Ježíšikriste, taky vás ta svatba už tak s—e? Tak ať se vezmou, proboha, a odjedou na líbánky! Ať spolu žijou šťastně až do smrti. Co je mi, sakra, po tom? Já už o tom nechci slyšet ani ň!"
Fakt je, že přes všechny tyhle stížnosti jsem ještě neslyšela Angličana ani Angličanku (ba ani Skota, Skotku, Ira či Irku) prohlásit: "Co je mi po královské rodině! Mně celá královská rodina může políbit zadek!"
Ne, skutečně to neříkají. Možná mají výhrady k tomu či onomu členu královské rodiny, možná přetřásají, jestli Alžběta zvolila pro poslední vystoupení v televizi správný kostým, a jestli se sklonem hlavy či sotva postřehnutelným gestem náhodou nepokoušela naznačit, že má na jisté věci poněkud jiný názor, než jaký se odváží odhalit poddaným.
Ale za celých pět let v Anglii jsem ani jednou neslyšela Angličana či Angličanku, Skota či Skotku, Ira či Irku říct: "Ta Alžběta teda měla ránu!" nebo "Mně je královská rodina u p----e!" Občas jsem potkala jedince ochotného něco podobného ze sebe vypravit. Ten to ale bez výjimky pronášel s docela jiným přízvukem, než je ten britský.
Málo platné: celá "stará dobrá" Anglie má ke královské rodině úctu. A zajímají se o ni. Možná že některé její členy nemají zrovna v lásce, možná že jim někteří připadají nudní nebo dokonce oškliví. Možná že některé litují a nejspíš by si se žádným z nich nechtěli vyměnit místo. Ale královské rodiny jako instituce si váží. Jak se zdá, i těm nejméně tradičním etnickým Britům tahle tradice zůstala.
Britové si tradičně neváží svých politiků, přestože, objektivně vzato, mají -- až na pár výjimek -- zřejmě ty nejprofesionálnější, nejvzdělanější, nejméně zkorumpované, nejdedikovanější politiky na celém světě. Ale svých vladařů si váží. Možná o to víc, čím méně politické moci mají. Kdosi mi tvrdil, že prý jsou konstituční monarchie nejstabilnějším státním zřízením. Král nebo královna sami nic nezmohou, nemají na to pravomoci – a nemůže se tudíž stát, že potřeštěný samovládce vyhlašuje reformy či války, které zemi uškodí. Zároveň však královská autorita může blahodárně působit na politiky, usměrňovat je svou moudrostí.
Jestli je to vážně pravda, to nevím. Ale vím, že všechno to třeštění okolo svatby prince Williama s Kate Middleton je uvědomělým pokusem zachránit britskou monarchii. Už dlouho se mluví o tom, že odstoupením nebo smrtí Alžběty by monarchie v Anglii mohla skončit. Princ Charles, všeobecně považovaný za nudného patrona, by si jen těžko dokázal získat takovou autoritu. Kdyby ovšem předal moc svému staršímu synovi, všeobecně považovanému za charismatického, mohlo by to britskou monarchii zachránit. A princ William si zrovna bere Kate, hezkou a sympatickou osobu. A navíc je to sňatek z lásky, v královských rodinách skutečná vzácnost. To zapůsobí.
Svatba prince Williama s "popelkou" Kate, událost, která většině z nás připadá jako nesnesitelná šaškárna (jen počítání, kolik lidí asi na vlastní oči spatří první a druhý manželský polibek, by průměrného plebejce přivedlo do blázince!), je pravděpodobně snahou zachovat královskou autoritu a s ní i stabilitu Británie. Princ William i Kate to vědí a já nepochybuju o tom, že celý ten do detailů naplánovaný obřad bez jediného povzdechu protrpí, přestože by se milionkrát radši nechali oddat v kruhu rodiny, anebo spolu až do smrti šťastně žili na hromádce.
