K. má s obchody, které tady v Anglii nabízejí maso halal, jeden velký, fakt velký, doslova obrovský problém:
nemají vepřové. Jinak je s nimi velmi spokojen – hovězího, skopového i kozího masa mají dostatek a je výrazně lacinější než v "klasickém" anglickém řeznictví nebo v supermarketu. Jako nenapravitelný karnivor rád pozoruje, jak se řezníci v bílých pláštích prohýbají pod půlkami koz a ovcí či pod kravskými stehny, když je nosí do krámu. A při pohledu na kupu kravských paznehtů, kolem které se, pravda, tady v Londýně obvykle nerojí mouchy, se mu nedělá špatně, ale představuje si, jak skvělá by z nich byla polívčička. V halal shopech nebývá tolik krve jako v "bělošských" masnách (zvířata je třeba při zabíjení nechat vykrvácet), ale i tak působí jaksi syrověji. Spíš než úhledně nakrájené plátky čehosi, co snad kdysi mohlo, ale nemuselo být zvířetem, v nich najdete velké kusy mrtvých těl.
Vepřové kupujeme v supermarketu v podobě "toho růžového v plastiku", ale K. proto nechutná o nic míň.
Nedávno jsem jela autobusem do Streathamu a uviděla nápis u masny: VŠECHNO HALAL, stálo na něm, 100% NEOCHROMENÉ.
Trvalo mi pár vteřin, než jsem si to přebrala. Řeznictví se chlubilo tím, že zabitá zvířata, jejichž maso prodávalo, nebyla před smrtí omráčena. Myslela jsem si do té doby, že žádné zvíře zabité metodou halal nesmí být omráčeno. Omyl. Velkou většinu jich omračují – podle novin The Guardian skoro 90 procent. Krávy, kozy a ovce obvykle elektrickým šokem do hlavy. Kuřata a slepice prý umístí do vody a v té je omráčí, taky elektrickým šokem. Elektrošok ovšem zvíře nesmí zabít, to by pak maso nebylo halal.
Metodou považovanou většinou muslimů za halal je podle odhadu v Británii ročně zabito kolem 40 milionů krav, ovcí a koz, je to byznys s obratem kolem 2 miliard liber ročně.
Zjistila jsem, že většina muslimů se proti omráčení zvířat nestaví, jde jim jen o to, aby je zabíjel pravověrný muslim, který u toho vyřkne ta správná slova. Jen někteří se dožadují "zcela dokonalé" metody bez omračování.
A taky jsem zjistila, že se spousta Angličanů staví proti halalu jen proto, že jim zabíjení zvířat bez předchozího omráčení připadá kruté. Jedna restaurace v centrálním Londýně podle zpravodajství zkrachovala na tom, že krmila zákazníky masem halal (které kupovala, protože bylo výrazně lacinější) a neráčila jim to oznámit. Mnozí zákazníci vyjádřili svou nespokojenost: aniž by to tušili, jedli maso "krutě" zabitých krav. Vypadá to ovšem, že většina masa v restauraci, ač nominálně halal, pocházela z omráčených zvířat.
Neodvažuju se rozhodovat, jestli je skutečně méně kruté zabít zvíře "západní" metodou, anebo po muslimsku či po židovsku vykrvácením. Výzkumníci prý párkrát zkoušeli měřit mozkovou činnost zabíjených zvířat (konkrétně krav) a podle toho odhadovat, jak asi trpěly, ale výsledky byly neprůkazné. Myslím, že ještě dlouho potrvá, než bude možné takovéhle věci přesně změřit a jednoznačně usoudit, která metoda je humánnější. Zatím nevíme ani, která metoda je nejhumánnější, když chceme zabíjet lidi. Nedávno jsem se dočetla, že zatím "nejhumánnější" metoda, smrtící injekce, kterou si dnes v Americe vybírá většina odsouzených, je možná jeden velký omyl. Odsouzený se nejdřív uspí rychle účinkujícími barbituráty, ochromí se látkou s paralyzujícími účinky a pak se usmrtí jedem. Vypadá to jako klidná, tichá smrt – zdá se, že člověk prostě usne, stejně jako když veterinář "uspí" nemocného psa. Ale někteří lékaři tvrdí, že to tak vůbec nemusí být: je klidně možné, že odsouzený několik minut, než jed (obvykle roztok draselné soli) zaúčinkuje, trpí příšernými bolestmi a úzkostmi, jenže je ochromený a nedokáže to dát najevo.
Podle toho, co mi říkali mí pakistánští a afghánští kolegové taxikáři v New Yorku i v Londýně, soudím, že muslimům bývá dost jedno, jestli zvíře při zabíjení trpělo – hlavní je, že bylo zabito "správně". Jejich náboženství jim umožňuje maso prostě jíst (pokud to není vepřové a pokud zrovna není Ramadán a slunce na obloze) a takovými detaily se nezabývat. Křesťané a hlavně ateisté se těmito detaily zabývají mnohem víc, jak se zdá – a obávám se, že je hned tak nevyřeší. Jediný způsob, jak se ujistit, že díky našemu masožroutství netrpí zvířata, je stát se vegetariánem. Metody "seznamte se se svou večeří", tak populární v "lepších" (tedy: výrazně dražších) masnách v 90. letech, jsou dnes spíš vzácností. Tenkrát jste si mohli koupit paklík masa s příběhem, často psaným ručně, elegantním písmem na pěkném papíře: "Tohle hovězí byla kráva Mindy, pěstovaná pro maso. Měla dvě telátka a šťastně žila na žírné pastvině v Kansasu." Nebo: "Tohle telecí je z býčka Johna. Měl krátký, ale o to šťastnější život"... Než jsme ho picli, chce se dodat. Steak či guláš s příběhem však ve většině lidí nevzbuzuje žádané emoce – totiž skvělý pocit z toho, že jeho ingredience kdysi bývaly šťastné. I když je pravda, že některým strávníkům přece jen dělá dobře – přesvědčí je totiž, že zvíře nepocházelo z velkovýroby a nestrávilo celý život v betonovém kotci.
Jednou, koncem osmdesátých let, jsem měla příležitost navštívit jatka v americkém státě New York. Neudělalo to ze mě doživotního vegetariána, ale ještě dlouho mě pronásledovaly zlé sny na jateční téma. Byla to velká jatka a v železné ohradě čekalo na popravu několik desítek krav. Byly natlačené jedna na druhou, šlapaly si po kopytech, zoufale bučely a jeden zaměstnanec jatek je hnal dál a dál, ne jako kovboj, ale za pomoci mechanismu, který posouval železné mříže ohrady, aby tam pořád bylo těsno, i když krav ubývalo. Tak se jedna kráva po druhé dostaly k nášlapnému zařízení, velmi důmyslně vymyšlenému tak, aby je chytlo za kopyta, načež je vyneslo do výšky a obrátilo. Krávy se vezly dovnitř do budovy nohama vzhůru a zoufale bučely. Dokud je další zaměstnanec jatek neomráčil koulí do hlavy. Pak je, pořád nohama vzhůru, přivázané k běžícímu pásu, zabili, rozporcovali a tak dál. Bylo to skutečně promakané, příšerné jako z hororu, ale věřím, že vcelku hygienické, zaměstnanci měli na sobě gumové obleky, vysoké holinky a na očích ochranné brýle. Jeden z nich pořád umýval podlahu tlakovou hadicí. (Až později jsem se dočetla, že omračovací metoda, kterou používali, může zvíře zabít – a navíc kontaminovat jeho krev a maso hmotou z jeho mozku, takže pokud zvíře trpí nemocí šílených krav, může zárodky téhle nemoci obsahovat i svalovina považovaná za bezpečnou.)
Řezníci (nebo jak se takovým zaměstnancům říká) byli milí a nezdálo se, že by na nich tenhle džob zanechal stopy. Byli to obyčejní, nijak zvlášť skvěle placení dělníci na obyčejné směně. Jejich činnost rozhodně neměla nic společného s náboženstvím, a pokud při zabíjení něco říkali, nebyly to modlitby.
Mnoho let nato, v Nigérii, jsem měla příležitost sledovat, jak muslimové z kmene Hausa, honáci dobytka, zabíjejí krávu. Tohle byla bezesporu kráva s příběhem. Byla už letitá, telátek porodila celou řadu, ušla stovky a tisíce kilometrů, její mléko pily desítky dětí a teď měla posloužit i jako maso. Přivedli ji do přístěnku v muslimské čtvrti a muslimský řezník mě s širokým úsměvem pozval dál, jen ať se bílá žena podívá, když ji to zajímá. Nevadilo, že jsem neměla zakrytou hlavu, vždyť ani jejich ženy si hlavu často nezakrývaly. Kráva dostala nějakou dobrotu – snad zrní – a spokojeně žrala, dokud si řezník, pořád ještě s tím širokým, masožravým úsměvem, nenabrousil nůž. Broušení nože, jak mi vysvětlil, patří k rituálu. I když ví, že je nůž ostrý jako břitva, musí se o tom ještě jednou přesvědčit, jinak by maso nebylo halal.
Pak řezník zamumlal cosi v arabštině, jeho dva pomocníci zvrátili krávě hlavu dozadu a on jí jediným pohybem prořízl hrdlo. Kráva pomalu padla na udusanou zem s vyvrácenou, napůl uříznutou hlavou, všichni uskočili před dlouhými rohy a cihlově červený laterit do sebe vpíjel rudou krev. A okamžitě se slétly roje much.
Udělalo se mi strašně, ale strašně špatně, utekla jsem a o dvacet metrů dál se zhroutila na zem. K. se za mě trošku styděl, ale povedlo se mu můj kolaps zamaskovat jako "únavu z vedra – to víte, běloši..." Zřejmě nikoho nenapadlo, že by na mě smrt krávy mohla tak hluboce zapůsobit. Vždyť až se tu stavíme zítra, bude na mě čekat suya – to úplně nejlepší opečené hovězí na celém světě – právě z téhle kravičky.
Fakt je, že tyhle dva zážitky – jeden z amerického masokombinátu a jeden z předměstí Benin City – nedokážu porovnat, pokud se utrpení zvířete týče. V amerických jatkách jsem se nezhroutila, mnohočetná dobytčí smrt na mě nezapůsobila tolik jako smrt jediné postarší krávy. Nezdálo se mi, že kráva s podříznutým hrdlem přehnaně trpěla, každopádně to vypadalo, že doba uplynulá od okamžiku, kdy pochopila, že něco není v pořádku, až k okamžiku smrti byla kratičká – možná deset vteřin, možná minutu. Krávy v masokombinátu prožily několik hodin v příšerném stresu a (jestli něco takového u krav existuje) strachu ze smrti. Není se čemu divit, že se v posledních letech mnohá "moderní" jatka zavírají a masové porážení dobytka se pomalu, ale jistě nahrazuje staršími, "osobnějšími" metodami. S náboženstvím to nemá nic společného, spíš s poznáním, že ne všechno nové je lepší než to tradiční.
A když už mluvíme o halalu a utrpení zvířat, vzpomněla jsem si na to, že spousta mých newyorských taxikářských kolegů muslimského vyznání, konkrétně Pákistánců, kupovala hovězí v židovských řeznictvích. Maso halal se tam začátkem devadesátých let těžko kupovalo a muláh v mešitě jim poradil, ať kupují košer. Když židé zabíjejí zvířata, vysvětlil jim, taky to dělají tradičním způsobem a taky u toho říkají předepsaná slova, tak jako muslimové -- maso je rituálně čisté. Navíc si můžete být stoprocentně jistí, že nemůže být kontaminované vepřovým. Zákaznictvo přísně tradičních židovských obchodů se rozšířilo o muslimy. Maso tam bylo dražší, ale oni si radši připlatili, než by riskovali, že se v cizí zemi znečistí.
Schválně jsem si dala práci a dohledala si, jak správně se mají jateční zvířata porážet, aby pak maso bylo košer, a aby maso bylo halal. Tady to je:
Muslimská metoda: Řezník musí být velmi zkušený ve svém řemesle a zaručeně pravověrný muslim s hlubokou znalostí Koránu a muslimských tradic. Před porážkou musí zvíře prohlédnout a přesvědčit se, že je zcela zdravé – když porazí nemocné nebo zraněné zvíře, maso nebude halal. Musí pečlivě vybrat nůž, aby byl zhruba dvakrát tak dlouhý jako je tloušťka krku zvířete (tohle se týká především velkých zvířat jako krávy, kuřata je přípustné podřezávat nožem delším, než je dvojnásobná tloušťka jejich krku). Nůž musí pečlivě prohlédnout, jestli není poškozený a nejsou na něm zuby. Pak zvrátí zvířeti hlavu dozadu a jediným řezem mu přetne krkavici, krční žílu i průdušnici. Kdyby se řez nepovedl, maso nebude halal. Po smrti zvířete, která by měla nastat během několika vteřin, musí nechat vytéct krev. Pak musí pečlivě prohlédnout všechny orgány zvířete a přesvědčit se, že jsou zdravé.
Ortodoxní židovská metoda: Řezník musí být velmi zkušený ve svém řemesle, dobře znát anatomii zvířat a také musí být zaručeně pravověrný žid s hlubokou znalostí Talmudu, posvátných textů a židovských tradic. Před porážkou musí zvíře pečlivě prohlédnout a přesvědčit se, že je zcela zdravé – když porazí nemocné nebo zraněné zvíře, maso nebude košer. Musí pečlivě vybrat nůž, aby byl zhruba dvakrát tak dlouhý, jako je tloušťka krku zvířete (jak se to dělá u kuřat, to jsem se nedopátrala). Nůž musí pečlivě prohlédnout, jestli není poškozený a nejsou na něm zuby. Pak zvrátí zvířeti hlavu dozadu a jediným řezem mu přetne krkavici, krční žílu, průdušnici i hltan. Po smrti zvířete, která by měla nastat během několika vteřin, musí nechat vytéct krev. Krev není košer, neboť obsahuje duši zvířete. Pak musí pečlivě prohlédnout všechny orgány zvířete, přesvědčit se, že jsou zdravé, a oddělit od zvířete ty části, které nejsou košer.
O tom, kdy a co přesně musí řezník vyřknout, se ani muslimský, ani židovský manuál nezmiňuje, ale muslimové mi vysvětlovali, že je to poděkování Alláhovi a prosba za odpuštění, že musí zvíře zabít. (Omlouvá se prý Alláhovi, ne zvířeti, což je podstatný rozdíl oproti buddhistickým řezníkům, kteří se omlouvají zabíjenému zvířeti a prosí za odpuštění, že mu berou život.)
Už chápu, proč newyorským Pákistáncům košer kdysi tak chutnal. Na stránkách popisujících židovskou a muslimskou metodu jsem našla jediný výrazný rozdíl: ty židovské čtenářům vysvětlovaly, že tahle metoda zabíjení je pracná a nákladná, a je tudíž jen přirozené, že je košer maso dražší.
