V Americe bývaly doby, a obávám se, že dosud nepominuly, kdy svědectví dvou nebo tří policajtů mělo zhruba stejnou váhu jako slovo jednoho zločince – teda pardon, podezřelého. Když třeba policie honila dealera a měla důvodné podezření, že má u sebe drogy, stačilo, aby odhodil tu část výstroje, ve které ty drogy měl – a často, přečasto unikl trestu pro nedostatek důkazů. Dealeři se to přirozeně brzo naučili, a tak se po ghettech i v tom největším vedru potulovali týpci v těžkých vatovaných bundách, do kterých měli nastrkané všechno -- od "zboží" až po bouchačky. Když se obchod nevydařil a za rohem se objevila policejní lítačka, stačilo se dát do běhu a cestou odhodit bundu. Když vás pak přece chytili, srazili k zemi a prohledali, nenašli u vás vůbec nic. Zatímco vám nasazovali klepeta, bylo třeba se nebránit, jen mumlat cosi o policejní brutalitě a opakovat, že jste nevinný.
Pak přišel další policista, nesl vaši bundu a výhrůžně se otázal: "Je tohle vaše bunda?"
V tom okamžiku jste vykřikli: "Ne! Není to moje bunda!" Přišli jste o zboží, případně i o "parádní kousek" (teda bouchačku) – ale na to musí být odhodlaný dealer připraven. Ví, že brzo bude venku a zas si pořádně vydělá. Pak je oficiálně zatčen, policajti mu otráveným hlasem odrecitují "varování Miranda" -- a pak se ho ujme právník, který policajtům vysvětlí, že v případě jeho klienta nemají šanci. Jak chtějí dokázat, že bunda skutečně patřila jemu? Třeba je nastrčená! Nakonec je chlapík propuštěn, případně díky proceduře zvané "plea bargaining", tedy "smlouvání o doznání" prohlášen vinným z nějakého mnohem bezvýznamnějšího činu – třeba že plivl na chodník, a taktéž propuštěn.
Nedopadne to takhle pokaždé, ale dost často. V dnešní době už je snadné zjistit, díky DNA, jestli podezřelému bunda patřila, ale soudy se s tím jen málokdy obtěžují. Nekonečná americká hra na policajty a zloděje může pokračovat. I s mediální účastí.
Někdy začátkem devadesátých let jsem zhlédla skvělý dokument: v rámci boje proti drogám honili policajti na dálnici chlápka podezřelého z překupnictví. Když ho dohnali, vrhli se do auta a drogy skutečně našli. Přímo na jeho osobě, jak se v Americe říká. Měl jich plné trenýrky. Kamera to jasně, ač cudně, ukázala.
"Jsou to vaše trenýrky?" zahřmí policajt.
"Ne, to nejsou mý trenýrky!" odpoví chlápek. Ani nemrkne.
Když se teď v naší ubohé, chudé zemi, v níž je třeba šetřit na školství, na důchodech, na sociálních službách a na všem ostatním, co přímo neovlivňuje život boháčů, zčistajasna objevily bezprizorné miliony (bylo jich 150, že, a ještě zlato k tomu), vzpomněla jsem si na tuhle epizodu. Tak jako se přistižení dealeři nehlásí ke svému zboží, nebudou se teď někteří politikové hlásit ke svým milionům. Jistě je to zabolí, to ne že ne, ale s něčím podobným zkorumpovaný jedinec, který má co dělat s politikou, přece musí počítat. A unikne-li, nahrabe si zas. V duchu dosazuju mnohé tváře z naší politické scény do dávného televizního dokumentu. Klidně a s nadhledem, protože to už se naučili, odpovídají na policistovu otázku:
"Ne, to nejsou moje trenýrky. Ne, to nejsou moje miliony!"
A jen doufají, že jim to zase jednou projde a oblíbená hra na policajty a zloděje (čti politiky) může pokračovat dál.
