Kamarádka Božena mě pobavila. Zastavila se ve východním Londýně na tržišti, kde prodávali své zboží převážně Afghánci. U stánku se zeleninou se dala do řeči s pár urostlými mladými chlapci
a běžné milé dobírání a smlouvání, jakého si můžete v Londýně užít snad v každé větší tržnici, brzo přerostlo v… balení. Ne snad výhrůžné, ale už rozhodně ne milé.
Kámoška Božena je půvabná čtyřicátnice, žena, která zná život a kterou už balil nespočet chlapů. Ví, jak je hbitě a zdvořile poslat tam, kde slunce nesvítí, a oni obvykle jdou. Tentokrát se to ale nepovedlo, snad proto, že Boženě jako sluníčko zářila hlava.
Vnucoval se jí první, druhý, třetí, a když je všechny odmrštila, čtvrtý samým zoufalstvím rozhodil ruce a povídá: „Tak proč jsi blondýna, když nechceš sex?“
Božena blondýna… tak docela není. Ale její vlasy prý vždycky měly takovou nezajímavou hnědavou barvu, že si je už od puberty barvila. Vyzkoušela všemožné odstíny, ale zářivě blond vlasy neměla nikdy předtím. Manžel tvrdí, že jí prý nesluší, ale o to víc se, jak to vypadá, líbí ostatním mužům. Teda některým. Jedou po ní teď hlavně jihoevropské či středovýchodní týpky, jedou po ní doslova houfně a je těžší než kdykoli předtím je od balení odradit. Díky poznámce zklamaného Afghánce Božena konečně pochopila, o co tu asi jde.
Všimli jste si, kolik hereček, zpěvaček a podobných umělkyň z Afghánistánu nebo Pákistánu má odbarvené vlasy? A ne že by si je nějak decentně o pár odstínů zesvětlily, jako to dělají třeba některé Číňanky – každý sice ví, že jejich přirozená barva je jiná, ale výsledek nepůsobí jako pěst na oko. Ne. Když se Afghánka, Pákistánka, Portorikánka nebo, abychom nechodili tak daleko, třeba česká Romka odbarví, mívá vlasy jak rozkvetlou slunečnici. Těm chudším, co to dělají svépomocí, se dílo leckdy nezdaří a chodí pak ulicí s oranžovým hárem. Ale herečky nebo zpěvačky na sebe víc dbají. a zejména když jsou trošku tmavší pleti, vypadají skutečně poněkud mimozemsky. To jim ovšem, jak se zdá, jen dodává na přitažlivosti.
Ve svém románu Perla v koruně z roku 1966 píše Paul Scott o přirozeně plavovlasé Angličance žijící v Indii pod britským impériem. Má malér: je jí už přes dvacet a zatím ji nikdo nepožádal o ruku – třeba zůstane do smrti stará panna? V zoufalství začne uvažovat o možnosti poznat fyzickou lásku a „domorodcem“ – vždyť jsou mnozí z nich pěkně urostlí, a když se zbavíte kulturních klapek na očích, vlastně i docela hezcí. Bohužel ani tady Angličanka neuspěje. Indové, kterými je obklopena, se svých vlastních kulturních klapek na očích nikdy nezbaví a ona pro ně nepřestane být bytostí z jiného světa, možná „vyšší“ a „nadřazenou“, každopádně příliš éterickou a neskutečnou, než aby je vůbec napadlo, že by si s ní mohli začít. Podle Paula Scotta za to mohla její blonďatost.
Jak se zdá, dnešní Indové, Pákistánci či Afghánci takové klapky z očí dávno setřásli. Naopak: blonďatost je pro ně signálem, že dívka či žena by mohla být k mání, tak stojí za to se o něco pokusit.
Pokud je jasné, že si vlasy odbarvila (a Boženina blond frizúra nevypadá moc přirozeně), tím líp: vždyť ona schválně vysílá signály, usilovně se snaží být přitažlivá v tom nejprimitivnějším slova smyslu. Ze všech lidí na světě jsou jen asi 2 procenta přirozeně blond, a každý, kdo si vlasy odbarvuje, to dělá proto, aby byl zajímavější. Blond hříva, jak říkával můj americký kolega taxikář, to není zpráva, to je signál. A mnozí muži (ale i ženy) na něj reagují docela podvědomě. Proč by si jinak tolik prostitutek barvilo vlasy na blond? Z odbarvených vlasů se stal kulturní předsudek, který leckdo jen těžko překonává.
Zmíněné skupince Afghánců v tom pomohla Božena. Po týdnu či dvou se vrátila na tržnici, s vlasy pořád ještě zářivě žlutými, ale už tmavšími u konečků, a znovu se s nimi dala do řeči. Byla milá jako vždycky, ale oni si tentokrát nic nedovolili. Dobře si ji pamatovali, ale věděli už, že tohle je příjemná a krásná zákaznice, která si navíc odbarvuje vlasy – ale to neznamená, že je k mání.
