Už cestou na letiště upadla kufru jedna noha. Druhá to vzdala kdesi mezi Heathrow a Lagosem. Nedivte se: v Nigérii běhají zavazadla i auta po nohách. Až na to, že tomuhle kufru už žádná nezbývala. Než K. dorazil do Benin City a ubytoval se v domě svojí babičky, stačil se na několika místech roztrhnout a začaly z něj vyhřezávat dary, které jsme opatřili pro příbuzné. K. díry průběžně utěsňoval igelitem, a tak všechno ve zdraví dovezl, až na dvě halenky a tři sukně, které ukořistil celník na letišti.
Druhý kufr, který K. vlekl s sebou, vydržel nepoškozený. Prý proto, že jsem ho kupovala já. Stál o pět liber míň než jeho zchromlý bratr, ale nějaká síla, kterou - aspoň podle slov mých afrických příbuzných - vládnou jen běloši, ho po celou dobu ochraňovala.
Když se kolem pokladů, které dovezl K. z Bílé země (bylo jich kolem 60 kilo) seběhli příbuzní a začali si vybírat, co se komu víc líbí, jednoznačně vítězily věci, které jsem nakoupila já.
„Nakoupila" jsem je v jednom z obchůdků, kterým se tu říká „charity shops" - jsou to vlastně second handy, do kterých lidé nosí staré nepotřebné oblečení, bižuterii, knihy, dětské hračky -- a dobrovolníci, vesměs neplacení, je potom přeberou a prodávají. Utržené peníze se použijí na tu či onu kauzu.
Britská společnost je evidetně hodně bohatá: většina obchůdků má na dveřích vyvěšenou ceduli s upozorněním: „Prosím vás, už nám nic nedávejte! Nic nám sem nenoste, máme už darů plné skladiště a nestačíme je vyhazovat. Nenechávejte dary v pytlích před vchodem, překážejí na chodníku. Děkujeme vám!"
Když jsem zašla do jednoho z takových obchůdků a řekla, že potřebuju oblečení pro příbuzné v Africe a že přímější cestu od šlechetného dárce k vděčnému spotřebiteli asi nenajdou, vzala mě slečna dozadu a začala mi pod nohy vršit černé pytle: „Vemte si, co potřebujete!" volala. „My nevíme, co s tím."
Přítel K. je přesvědčen, že kdyby zašel do stejného obchůdku on sám a řekl to samé, co já, nejspíš by ho vykopli. Zdvořile, ale nesmlouvavě. Charitativní krámek se podvolil mé bílé energii stejně jako kufr. Inu, další dotek bělošství.
Skoro čtrnáct dní jsem přebírala, prala a sušila oblečení. Dokonce žehlila, aby se snáz vešlo do kufrů.
A pak prý zmizelo během půl hodiny. K.-ova nejmladší sestra, které platíme studium na univerzitě, neocenila naši pomoc při vzdělávání zdaleka tolik, jako růžové tričko bez rukávů, na kterém ještě visela cenovka. K.-ův mladší brácha přišel v saku, které jsme mu věnovali před dvěma a půl lety a které, i když už se mu třepily rukávy, z Aruse ještě pořád dělalo „velkýho šéfa". K. stanovil maximální počet odnesených věcí na dva kusy na osobu, a tak si brácha kromě kalhot, které už setsakra potřeboval, odnesl nové, čerstvé sáčko, díky kterému v očích kámošů ještě o čtvrt metru povyroste.
Před dvěma a půl lety přivezl K. do Nigérie dva kufry plné tmavě zelených mikin, triček s límečkem a pevných plátěných kalhot. Bylo to pracovní ošacení, které tenkrát fasoval, a firma mu řekla, ať si toho vezme, kolik chce. Zrovna měnila název, a tak se nepotřebných věcí zbavovala. Na všem bylo staré logo FirstGo a přejmenované firmě to bylo k ničemu.
K. se tenkrát nepokoušel příbuzným a známým namluvit, že je FirstGo značkové ošacení. Ale oni to všichni tak pochopili. Bylo pohodlné, dobře šité a netrhalo se. Teď se všichni dožadovali dalšího. Naštěstí jsem si včas vzpomněla, že má K. už dlouho v pytli pod postelí mikiny, trička a kalhoty od „návrháře" jménem FirstGo, a přibalila mu všechno do kufru.
Nikoho z K.-ových příbuzných nenapadlo poděkovat přítomnému K. Místo toho na dálku blahořečili mně. Když se mi K. vrátil, přivezl dlouhý seznam pozdravů a díků. „Iyobor mockrát děkuje za halenku a sukni. Arus děkuje na stotisíckrát za sako a kalhoty. Eduzellah ti bude nadosmrti vděčná za modrý svetr... a za to, žes mě přinutila ho přibalit. Já jsem se podle ní odrodil a zapomněl jsem, jaká je v Nigérii zima. Ty ne. Ach jo, běloši..."
Rozdávat věci v Africe, to je fakt radost. Ze začátku jsem mívala podezření, že si ze mě K.-ovi příbuzní dělají srandu a přehnanými díky za maličkost, kterou jsem sehnala za pár šupů, se mi pokoušejí naznačit, že bych se příště měla víc snažit. Ale ne. Oni si skutečně po celá léta pamatují každou drobnost, kterou jsem jim kdy věnovala. Oyoha, pokaždé, když si pere halenku, o které já už dávno nevím, že ji kdy ode mě dostala, zavzpomíná vděčně na Ivu...
Seznam díků pokračoval. Konečně se K. zatvářil tajemně a řekl, že oni mi taky něco posílají.
„Super. Co? Ty korále, co jsem říkala, že se mi líbí?" Před lety jsem v Nigérii nakoupila bižuterii, jaká se tady v Bílé zemi leckomu líbila. Keramické přívěšky všech barev, korálky vyřezávané z kostí a bambusu, krásně spletené náramky z měděného drátu, zdobené mušličkami. Byla jsem už celá natěšená, když K. vytáhl ---
Korále z plastu! Obrovské, blyštivé, zářící všemi barvami... a šíleně, šíleně hnusné.
„Počkej... To jsou ty korále, co mi koupili?"
„Nelíběj se ti snad? Eduzellah s Oyohou je dlouho vybíraly na Oba Marketu. Nechtěly ti poslat nějaký obyčejný, dřevěný nebo hliněný, co můžeš sehnat v každý vesnici. Nechtěly, aby sis pomyslela, že ti koupily něco podřadnýho. Tohle jsou skvělý korále, jsou vyrobený ve fabrice! Jsou lehký, aby tě na krku netížily... je jich spousta, hoděj se pro každou příležitost... Tobě se NELÍBĚJ?"
K. ví už dávno, že běloši mají nemožný vkus, ale pokaždé ho to překvapí.
Nemohla jsem si nevzpomenout na námořníky dávných dob, kteří vozívali domorodcům na vzdálených kontinentech skleněné korálky, bezcenné, ale blyštivé, a vyměňovali je za zlato, drahé kamení či peří vzácných ptáků. Situace se evidentně změnila. Dnes posílají „domorodci" blyštivé korále Evropanům... a ještě ke všemu korále z plastiku.
Zabalila jsem korále do dvou pytlíků, abych se na ně nemusela dívat, a strčila je do skříně.
„Vyřiď Oyoze a Eduzellah, že jim děkuju na sto milionkrát. Ale, upřímně řečeno, měla jsem na mysli trochu jiný šperky."
Ještě ten večer volal K. do Nigérie. „Iva vás všechny pozdravuje a moc, moc za všechno děkuje. Korále bude nosit každý den, hodí se jí ke každýmu tričku a halence... Netíží ji na krku, přesně jak říkala Eduzellah, a bude za ně nadosmrti vděčná."
To teda nebudu... ale K. už přece dávno ví, že běloši jsou rozmazlení a náladoví. Při nejlepší vůli se jim nezavděčíte.
